Zdánlivé protiklady. Druhá polovina 18. století v zrcadle osobnosti a díla Ignáce Cornovy

Osmé bienále České společnosti pro výzkum 18. století (ČSVOS), které se konalo 10. září 2021 v prostorách Ústavu pro českou literaturu, tematizovalo rozmanité role německy píšícího pražského rodáka italského původu Ignáce Cornovy (25. 7. 1740 – 25. 7. 1822). Intelektuálně vyrůstal v jezuitském řádu a stal se nadšeným zednářem. Zejména v mládí byl uznávaným básníkem a pak působil jako profesor dějin na pražské univerzitě. V obou těchto rolích byl pro Cornovu významný český zemský a rakousko-dynastický patriotismus, což lze doložit odkazem na básnický panteon Die Helden Österreichs a bardskou sbírku An Böhmens junge Bürger. Zároveň se proslavil jako editor Pavla Stránského Res publica Bojema a jako jeden ze zakladatelů a hlavních činitelů pražského sirotčince. Otázkou, jak se všechny tyto částečně protikladné role snášely v jedné osobnosti, v níž jako by se setkávaly a křížily nejrůznější tendence konce 18. a počátku 19. století, se zabývala konference při příležitosti blížícího se dvoustého výročí Cornovova úmrtí.

První blok konference moderovaný předsedou ČSVOS, Marcem Niubo, byl věnován jezuitské tematice. Ivana Čornejová (PedF UK) vycházela z konstatování, že jezuity širší veřejnost ještě dnes vnímá především jako exponenty „temna“. Proti této — snad až příliš pesimistické — vizi postavila nejen Ignáce Cornovu, ale také řadu dalších učenců z řad Societatis Jesu (jako např. Josefa Steplinga), kteří působili i po zrušení řádu ve vzdělávacích institucích země a takto pomáhali šířit vzdělanost a osvícenecké myšlení. Kateřina  Bobková-Valentová (Historický ústav AV ČR) poskytla posluchačům zajímavý přehled o „fungování české provincie jezuitského řádu v posledních desetiletích jeho existence“, neboť osvětlila — pro nás takřka neznámá — Cornovova léta učenecká, a to na základě rekonstrukce obvyklého curricula mladých jezuitů s jeho různými možnostmi.

Druhý blok moderovaný Václavem Smyčkou se zabýval třemi sférami působnosti Ignáce Cornovy. První sférou byla měnící se sociální péče v 18. století, která přecházela postupně do rukou obcí. Martina Halířová (Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského) přiblížila péči o sirotky v pražském sirotčinci sv. Jana Křtitele, založeném pražskými zednáři s podporou Marie Terezie. Každodenní život v sirotčinci, ale i výběr chovanců a další aspekty pojednala nejen prizmatem Ignáce Cornovy, který ústav spoluzakládal a působil zde jako učitel, ale i archivního materiálu. Děkan pardubické filozofické fakulty Jiří Kubeš se věnoval přímo Ignáci Cornovovi, resp. jeho málo prozkoumané roli autora většinou anonymních příspěvků do periodik z let 1793–1814. Příspěvky rozebíral i obsahově a demonstroval, jak mohou doplnit dosavadní pohled na činnost a názory tohoto pražského učence. Marta Vaculínová (Filosofický ústav AV ČR) mluvila o Cornovově biografii Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic (1808), jež podle ní symbolicky završila rozmanité a rozporuplné vnímání osobnosti a díla českého humanisty v osvícenství. Co se týče práce s materiálem a hlavních obsahových a formálních rysů, poukázala na různé možné vzory: na starší latinské spisy k humanismu, ale také na soudobé práce, jejichž autoři usilovali o podání plastického obrazu osobnosti na základě jeho spisů, aniž by přetěžovali svůj portrét rušivými poznámkami a komentáři. Jak z hlediska dobové historiografie, tak i z hlediska literárního došla referentka ke spíše negativnímu hodnocení spisu, který byl Cornovovými současníky považován za jeho nejvýznamnější dílo.

Poslední blok, jejž moderoval Michael Wögerbauer, pojednal o Cornovovi jako literátovi. Nejprve referoval Dalibor Dobiáš o Ignáci Cornovovi a počátcích novočeského básnictví, např. o jeho vlivu na Bohumíra Jana Dlabače a Václava Stacha, jehož profesorem byl Cornova na klatovském gymnáziu. Dobiáš poukázal na rozdíly jednak v básnickém slohu obou básníků a jednak na ideový základ a záměr, tj. šířit ideje osvícenství ve společnosti na straně jedné, a duchovně a občansky povznést širší vrstvy na základě zakotvení v domácí básnické tradici na straně druhé. Je ovšem otázkou, jakou roli přitom hraje věkový rozdíl a zda tyto pozice neměly k sobě blíže, než se nám dnes zdá. V druhé části svého příspěvku Dobiáš důkladně a přesvědčivě porovnával práci obou básníků s žalmy.

Druhý příspěvek s názvem Báseň a dějiny přednesl Marek Fapšo (Ústav českých dějin FF UK), v němž pojednal o Cornovově básnické tvorbě v poslední třetině 18. století. Pro ni je podle referenta charakteristický nelineární vývoj, kde se prolínají starší vlivy, a dokonce i anticipované prvky nové; nakonec prý ztratilo Cornovovo básnictví svou svébytnost ve prospěch příběhů o rodících se národních hnutích. Nutno dodat, že v této době také postupně získávala větší váhu jeho role coby historika.

Závěrečnou přednášku konference přednesl Václav Smyčka (ÚČL AV ČR). Pod výstižným názvem „Smíření světa“ analyzoval komediální dílo Ignáce Cornovy. Pokusil se Cornovovy hry zasadit do dobového žánrového prostředí, a to srovnáním dramatické struktury her s veselohrami soudobých českých dramatiků, jakož i podrobným zkoumáním inscenování žánrově specifického sociálního smíru. Poté, co se Smyčka zabýval jazykem Cornovových veseloher, ukázal ke konci, že Cornova používal jejich zápletky také ve svých pozdějších historiografických dílech. Lze je tak do určité míry považovat za Cornovův recept na „usmíření“ dobových společenských rozporů.

Vychází v České literatuře 6/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek