Estetika jako detektivka

Kniha Tomáše Hlobila Franz Ficker (1782–1849), Österreichische Ästhetik unter Staatsaufsicht vor dem Herbartianismus (Rakouská estetika pod dohledem státu před herbartianismem) pojednává o estetice, o vývoji estetického myšlení a estetických teorií na konci 18. a počátku 19. století a je určena především odborníkům, filozofům a estetikům, historikům filozofie a estetiky.

Já coby laický čtenář, zástupce disciplíny — řekněme (z hlediska estetiky) — aplikované, totiž literární historie, mám ovšem ve věci jasno: Hlobil se pohybuje v době, kdy na estetickém a literárním nebi zazářil Immanuel Kant jako kometa z jiných světů, svou Kritikou soudnosti (1790) rázem učinil konec všem dosavadním estetickým názorům, osvobodil umění z područí racionality a morálky, prohlásiv ho za krásné bez jakýchkoli jiných závazků, čímž připjal mohutná křídla novému romantickému, antiracionalistickému, antimimetickému a antidogmatickému umění. Moji oblíbení romantičtí básníci mě v mém laickém chápání Kantova významu jen utvrzují, když píší, že Kantova proměna estetické teorie byla analogií k Velké francouzské revoluci (A. W. Schlegel?) a jeho nová estetika byla „kouzelnickou hůlkou“ romantického umění (F. Schlegel?). Po Kantovi už nic není jako před Katem — a basta.

Tomáš Hlobil mě svou knihou z mé samolibé triviálnosti vytrhuje, když mi sděluje, že zaprvé existovaly evropské končiny — jako třeba Rakousko —, kde o Kantovi ještě celá dlouhá desetiletí po jeho epochálních výrocích nevěděli zhola nic, anebo věděli, ale neradi, brali do ruky cenzorskou tužku, sotva zaslechli kant (nebo nedej bože dokonce schelling) a že za druhé existovali (nejčastěji právě v onom podivném, neromantickém Rakousku) filozofové, estetikové, teoretikové umění, kteří Kantovy ideje sice znali, ale všelijak podivně je překrucovali, činili z pokritických předkritické a z Kanta Baumgartena.

Tomáš Hlobil, vědom si a znalý těchto „rakouských podivností“ si proto onu pro laika základní otázku: jak, kolik, do jaké míry recipuje, rozvíjí, interpretuje či dezinterpretuje Franz Ficker dílo Immanuela Kanta (neb co jiného by estetikové té doby měli dělat?) explicitně vůbec neklade (klade jen imanentně, v jednotlivých poznámkách, soustavněji až v úplném závěru studie, v Dodatku), čímž laika na jedné straně mate, na druhé straně ale důkladně vyvádí z jeho zažitých schémat. Pohled na dílo Franze Fickera (narozeného v severočeských Nebovazích, vystudovavšího na pražské univerzitě filozofii a práva, působícího nejprve jako gymnaziální učitel a poté jako profesor estetiky na olomoucké univerzitě-lyceu a poté na univerzitě ve Vídni) rozvíjí zevnitř analýzou několika jeho spisů, líčením osudů těchto spisů a pak ovšem také líčením osudů samotného Franze Fickera coby univerzitního profesora, a tedy zaměstnance vídeňského dvora. Tyto biograficko-historické pasáže jsou laikovi samozřejmě srozumitelnější: dozvídáme se z nich mnohé jak o tehdejších osnovách univerzitní výuky (v nichž estetika jako samostatná disciplína chvíli figurovala a pak zas nefigurovala, chvíli byla spojena s filozofií a pak zas s klasickou literaturou a dějinami umění atd.), tak o dokonale proorganizovaných byrokratických praktikách, s jakými byly od sedmdesátých let 18. století pod přímým dohledem dvora obsazovány nově vzniklé katedry filozofie a/nebo estetiky ve Vídni, v Praze, v Olomouci, ve Lvově — a můžeme tehdejší byrokratickou přebujelost (jež ale stejně byla krátká na všelijaké nepotismy a akademickou korupci) srovnávat s dneškem (a shledat, že na tom nejsme o nic lépe); a nakonec je nám (ještě než se seznámíme s jeho dílem) poskytnuta charakteristika Franze Fickera (na vrcholu jeho akademické kariéry, kdy po několika neúspěšných pokusech nakonec přece jen získal kýženou profesuru ve Vídni) jako „horlivého služebníka státu s encyklopedickými znalostmi, jenž ale neoplýval ani velkou badatelskou invencí ani filozofickou hloubkou“ (s. 64).

Podobně trnitá a nikoli bez překážek jako Fickerova cesta k profesuře byla i cesta jeho stěžejní publikace Ästhetik oder Lehre vom Schönen und von der Kunst in ihrem ganzen Umfange (Estetika aneb učení o kráse a umění v celém jeho rozsahu) k metě státi se státem uznávanou (a tedy subvencovanou) učebnicí pro veškeré rakouské univerzity, kteréž mety Ficker dosáhl v roce 1840 — po deseti letech od začátku schvalovacího procesu. Hlobil líčí celý schvalovací proces (který se zadrhl na jediné negativní anonymní recenzi — jak současné!) jako detektivku, takže se čtenář celých 50 stran této kapitoly dobře baví nad barvitým popisem stále nových kol recenzního řízení (včetně obsáhlých citací z dochovaných posudků a úvah o tom, v jakých nástrahách různých loajalit se asi nacházeli jednotliví recenzenti, ať už univerzitní profesoři, či dvorští úředníci), jež mělo — Fickerovi beztak nakloněnému — dvoru umožnit jeho učebnici nakonec schválit. Tuto zábavnou pasáž ukončuje autor lakonickým konstatováním, že Fickerovi kolegové akademici a úředníci „jej sice neočistili od výtky z kompilování a plagiátorství, nedali se jí (tou výtkou) ale také nijak vyvést z míry“ (s. 108).

Teprve poté seznamuje Hlobil své čtenáře s obsahem tohoto centrálního, ale i dalších Fickerových spisů, a pakliže jsem jeho líčení schvalovacího procesu právě srovnala s detektivním žánrem, mám i teď detektivní příměr pohotově: namáhavá, nimravá, vpravdě detektivní práce musela stát za těmito kapitolami. Hlavní charakteristikou Fickerovy badatelsko-pedagogické metody se totiž — jak jsem naznačila výše — zdá být plagiátorství, kompilace a eklekticismus (což je právě jedna z hlavních výtek oné nepřejné anonymní recenze, na níž se zadrhl schvalovací proces). Hlava nehlava, aniž by citoval a odkazoval na původní zdroje, vylupoval Ficker všechny dostupné studie, knihy a učebnice estetiky své doby a skládal ze střípků pod lupou vlastní mozaiku — a Hlobil podrobně dokládá, v kterých pasážích (kterého vydání) vyloupil koho. Snad stokrát jsem si při čtení těchto pasáží položila otázku, jak to ten Hlobil dělal? Vytvořil si elektronický korpus všech estetických/ filozofických spisů, které mohly být Fickerovi dostupné, a pak už jen automatickým příkazem „hledej stejný text“ pročesával Fickerovy spisy? Už tohle je práce, nad níž člověka jímá závrať. Nad tou druhou možností — že by Hlobil všecky k opsání a kompilaci vhodné a možné esteticko-filozofické spisy „měl v hlavě“ a srovnával je s Fickerem „zpaměti“ — by mě ovšem jímala nejen závrať, nýbrž posvátná hrůza.

Nyní by patrně bylo namístě shrnout v recenzi všechna témata, jimiž se Ficker ve své učebnici (ale i v olomouckých přednáškách, jež nám zůstaly uchovány díky dvěma studentským záznamům [už práce s tekutým korpusem netištěných, jen rukopisných textů několika redakcí!, srov. s. 112], a v dalších dílech) zabýval, jak se jimi zabýval a co z toho vzešlo, leč nechci to odborným čtenářům Hlobilovy monografie, estetikům a filozofům, ulehčovat, to ať si přečtou sami. Naznačím jen (s prosbou o shovívavost nad mými překlady odborných termínů [spis byl, jak se dozvídáme v tiráži, přeložen z češtiny do němčiny; hodlá autor vydat svou studii i česky, aby si ji mohli přečíst i odborníci neznalí němčiny, kteří ale mezi českými estetiky a filozofy, doufejme, snad ani nejsou?]), že Hlobila zajímá, jak Ficker rozděluje estetickou materii na obecnou a speciální estetiku (allgemeine und besondere Ästhetik), jak (nepřiznaným citováním koho [přičemž je samozřejmě podstatné, že Ficker citoval/vykrádal vždy jen cenzurou povolené autory]) zpracovává dvě nejstěžejnější estetické kategorie své doby (krásno a vznešeno/das Schöne, das Erhabene), plus mnohé další estetické kategorie, jak se při (Kantem umožněném) rozhodování mezi subjektivním a objektivním pojetím krásna a vznešena přiklání k předkantovskému objektivně-empirickému, jak definuje rozdíl mezi krásou přírody a umění, jak kloubí estetiku s morálkou a rozumností, jak se mu daří vytrhávat z Kanta (pasírovaného ovšem přes další estetiky) jednotlivé pojmy a prezentovat je pak zcela nekantovsky atd. atd.

Podobně jako čtenář dobrých detektivek mám po přečtení Hlobilovy studie uklidňující pocit, že o „případu Ficker“ teď vím všechno, co se jen vědět dá, dozvěděla jsem se také mnohé o atmosféře a dějích v rakouských akademických kruzích počátku 19. století — mezi vědou, cenzurou, dvorskými kancelářemi a univerzitními komisemi — a nakonec jsem i ráda, že „zločinný plagiátor Ficker“, jehož příspěvek k teorii krásna a vznešena nebyl víc než excerpováním vzniklá eklektická slátanina“ (s. 181), byl svým znovuobjevitelem Tomášem Hlobilem v závěru studie do jisté míry omilostněn konstatováním, že jeho badatelská metoda byla vlastní i mnoha/všem ostatním rakouským profesorům té doby.

Tomáš Hlobil: Franz Ficker (1782–1849): Österreichische Ästhetik unter Staatsaufsicht vor dem Herbartianismus. Berlin, Peter Lang 2020. 320 stran.

Vychází v České literatuře 2/2022.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek