Vně antropologického stroje: ne-lidské zvíře — se zvláštním zřetelem k literatuře českých zemí

Téma animal studies — zkoumané již zhruba půl století — se může jevit snad poněkud odtažitě či naopak banálně, ale daný problém, je-li k němu přistupováno důsledně, implikuje poměrně zásadní přehodnocení nejrůznějších témat: mj. toho, co je lidský subjekt a jaké vztahy mezi lidskými a ne-lidskými zvířaty budeme předpokládat. V textu recenze si níže všímám pouze těch studií recenzované knihy, které jsou věnovány literárním textům; úvodem si dovolím jen několik poznámek na obecné rovině.

Samu otázku poměru tzv. člověka a tzv. zvířat lze, domnívám se, sumarizovat v jedné opozici, a to v radikální jinakosti nebo radikální podobnosti: z jedné strany, z pohledu „stávání se jiným, stávání se zvířetem“ u Deleuze a Guattariho platí vztah radikální jinakosti, jenž je však omezen na výjimečné případy (např. vlky atd., naopak dle Deleuze a Guattariho je dojný a masný skot atp. natolik domestikovaný a zprůmyslovělý, že nepředstavuje žádnou alternativu, stejně jako komplementární opak pro Deleuze málo jiní, příliš antropomorfizovaní domácí mazlíčci typu domácích psů, koček atd.); z druhé strany pak např. z pohledu Donny Harawayové či Caryho Wolfa (abych jmenoval jen dvě, jakkoli určující jména) platí, že jsou s námi zvířata „radikálně příbuzná“: počínaje tím, že mají také jazyk, resp. semiotický systém, svou inteligenci, schopnost orientovat se v prostoru (mnohdy lépe než člověk) atd., nejpostatnějším elementárním společným rysem, jež lidská i ne-lidská zvířata spojuje, nicméně myslím je — jak poukázal již takřka před půl stoletím filozof Peter Singer —, že stejně jako člověk pociťují ne-lidská zvířata bolest.

Derrida koncipuje svůj vztah ke zvířatům (u něj nepřekvapivě) jako aporii, kdy jsou pro nás radikálně cizí a nesrozumitelná, ale to nás nezbavuje potřeby a nutnosti se jim všemi možnými způsoby přiblížit: podle Giorgo Agambena bychom se tedy měli pokusit krkolomně balancovat na oné hraně, neustále se snažit o překročení hiátu, jež nás od zvířat dělí, ale zároveň nás s nimi coby nelidskými zvířaty spojuje. Chiara Mengozziová, editorka celé knihy a autorka úvodu (působí na katedře romanistiky pražské FF UK), připomíná Šklovského známý termín ozvláštnění, pomocí něhož bychom se měli zbavit navyklých způsobů, jak ne-lidská zvířata považovat za běžně kategorizovatelná, a tak pro nás v podstatě neviditelná, neproblematická. Nejde přitom o to, překládat onu radikální jinakost do svého vlastního jazyka a sémiotického systému, nýbrž pozorovat a respektovat systém odlišný. U Mengozziové to není přítomno zcela explicitně, ale přinejmenším zde tušíme, že zvířata mají samozřejmě svou verzi nás samých, pro nás však přirozeně nedostupnou. U Michela de Montaigne (tj. před více než čtyřmi sty lety) je známé dictum „Bůh ví, co si o mně myslí má kočka“. Avšak nejde zde, jak v návaznosti na Baillyho Mengozziová upozorňuje, o pouhé mechanické rozšíření jednoho poměrně marginálního tématu (zvířat), ale o celkovou proměnu paradigmat a promýšlení místa, odkud a jménem koho tzv. „humanitní“ (sic) vědy vlastně promlouvají. V recenzi nejprve heslovitě zmíním několik obecných bodů, poté se budu výběrově věnovat několika kapitolám knihy (jež obsahuje ale i témata historická, mediální ad.), primárně (jak úvodem řečeno) těm, jež se týkají literatury, příp. výtvarného umění. Zvířata v literárních textech málokdy vystupují an sich, mimo okruh pouhých de facto alegorických případů odkazujících k lidským subjektům a jejich vlastnostem. Úkolem tak je nejen zaznamenat jejich výskyt, jenž by je dokázal zpřítomnit, zpřístupnit a učinit uchopitelným, ale zaznamenat jej u vědomí toho, že se jedná o nevyhnutelně jednostranný proces translace, při němž se zároveň něco vyjevuje, a zároveň něco inteligibilitě uniká. Snaha přiblížit se zvířatům mi, obecně, připadá aporetická: mám za to, že jsme nevyhnutelně zachyceni ve svém jazyku, z něhož lze vyjít jen obtížně, jakkoli nás to nijak nezbavuje povinnosti o to usilovat. Franz Kafka si byl možná dané situace vědom, a tak když má mluvit za zvířata (a to stále za ta zvířata, s nimiž sdílíme víc než 98 % lidského genofondu , tj. velké primáty), hovoří v povídce (pro animal studies zcela úhelné) „Zpráva pro jistou akademii“ z roku 1917 raději (s jistou mírou parodické ironie, ale zároveň také myslím ztajeného vzteku a rozhořčení) za šimpanze, jenž byl — proti své vůli — domestikován a přiblížen člověku.

Chiara Mengozziová se ve vynikající kapitole s příznačným titulem „Slepá skvrna děje“ věnuje ikonickému (a právě proto možná mnohdy reduktivně recipovanému) Čapkově románu Válka s mloky (1936). V rámci širokého úvodu sloužícího jako širší pozadí k podrobnějšímu čtení Čapkova románu připomíná Mengozziová tři disparátní, jen zčásti se prolínající roviny času: poměrně mělký historický čas a hluboké časy vývoje života a geologického času. Tyto dva časy jsou samozřejmě zcela jiného řádu, a pokud by došlo k vymizení lidského času, ten další, čas vývoje organického života, by byl bezpochyby obnoven, avšak bez přítomnosti času lidského a ve zcela jiném měřítku. Východiskem tohoto přístupu, jak Mengozziová upozorňuje, je tedy přístup (Mengozziová cituje mj. také Engelse) pohlížející na život mimo antropocentrickou perspektivu či vně ní.

Mengozziová čte Čapkův text nikoli tak, jak jsem byl ve své přehlíživé zapomnětlivosti vůči tomuto románu, jež pro svou kanoničnost máme tendenci přehlížet, uvyklý i já, totiž antiantropocentricky, a nikoli jako pouhou varovnou alegorii nacismu, která je vztáhnutelná na zhruba druhou půlku až poslední třetinu díla, ne však na jeho první polovinu, kde je podrobně líčeno, z jakých důvodů mají mloci — podobenství všech „underclass“ minorit, včetně zvířat — relevantní a racionální důvod postavit se egocentrickému a přehlíživému lidstvu. Mengozziová tedy upozorňuje, že román, ač je to často zcela opominuto či překódováno do alegorického čistě protinacistického čtení, je ve své první půli výrazně antikoloniální kritikou vesměs anglosaského světa a Čapek zde více než podrobně líčí veškeré násilí vůči zvířatům a jejich vykořisťování (při jejich lovu, koloniálním odchytu a transportu, v zoo, odborných výzkumech v laboratořích atd.). Záslužné je, že Mengozziová (vedle Anne Simonové a Kári Driscollové, které ji zmiňují spíše jen okrajově) podrobněji tematizuje již zde zmíněnou Kafkovu povídku „Zpráva pro jistou akademii“. Jako drobné negativum její stati lze snad uvést, že u použití Agambenovy známé dichotomie zóé × bios (život ochraňovaný × „pouhé“ zabití, jež není vraždou, tj. život, jejž lze beztrestně odebrat, tj. mj. život, jenž se vztahuje v našem evropském pojetí na zvířata) chybí odkaz k původu této Agembenovy dichotomie (tak např. na s. 115; příp. je to již považováno za běžné terminologické oběživo či je dichotomie použita neterminologicky). V textu Chiary Mengozziové figurují zajímavé čapkovské práce, zejm. důležitá práce amerického historika Thomase Orta, jehož kniha je přeložena do češtiny, kniha Sergeje Nikolského, studie Pavla Janouška nebo Petera Buggeho a Blanky Hemelíkové, Andrease Ohma, Kamily Kinyonové nebo doslov Ivana Klímy k anglickému znění románu. Z bohemistického hlediska jen na okraj dodejme, že o Čapkovi psal výrazně např. Josef Opelík, Zdeněk Kožmín, Aleš Haman, František Všetička, v mezinárodním slavistickém kontextu lze zmínit kupř. Petera Kussiho, Olega Maleviče či knihu maďarské badatelky Agnieszky Janyiec-Nytraiové; v každém případě se žádný z těchto textů, pokud vím, nedotýká problematiky ne-lidských zvířat. Jméno, jež by se však ve stati možná objevit mohlo, je jméno Václava Bělohradského, u něhož se téma Karel Čapek a ekologická krize prolínají. Pokud jde o českou artikulaci tématu globální přírodní krize, z českých jmen, jež nejsou v knize, příp. kapitole Chiary Mengozziové zastoupena (zčásti také jistě proto ne, že by nebyla pro danou problematiku zcela relevantní), lze namátkou uvést jména Zdeňka Neubauera, Jaroslava Flégra, Stanislava Komárka, Zdeňka Kratochvíla, Antona Markoše, Petra Urbana, Terezy Vandrovcové nebo soubor Kapitoly o právech zvířat (mj. s kapitolami Davida Černého a Tomáše Hříbka), příp. Jiřího Sádla či Emanuela Frynty jr. Karel Čapek (jehož Robert Pynsent v opozici k Matěji Čapku Chodovi odmítá coby jakýsi mid-brow — sympaticky, ale snad i ke škodě — vzít v potaz) každopádně tedy v mezinárodním kontextu dávno je, ale zde se záslužně objevuje nikoli v kontextu bohemistickém či slavistickém, nýbrž v souvislosti s non-human animal studies. Z dalších částí zde zpřítomňuji již jen telegraficky několik bodů z kapitol Kari Weilové, Anne Simonové a Kári Driscollové, opomíjeje všechna jména další.

Kari Weilová se věnuje na pozadí textů Johna Coetzeeho znepokojivé výstavě Berlinde De Bruyckere sestávající z umělecké taxidermie torz koňských těl a společné knize De Bruyckere a Johna Coetzee We Are All Flesh, v níž jsou snímky z jejích četných instalací, provázející Coetzeeho beletristické texty, počínaje Age of Iron po Disgrace (v českém překladu Hanebnost). Weilová mj. připomíná stať Donny Harawayové (již z roku 1984) o kritice taxidermie jako dokladu koloniální a imperiální dominance (v českém kontextu bychom mohli vzpomenout na konopišsťské trofeje Franze Ferdinanda), kdy zabité zvíře muselo být dostatečně nesnadné ulovit, aby dosažený úspěch o to více dokládal maskulinní triumf lovce. Zajímavě Weilová připomíná, že stud je patrně nejvíce interpersonální afekt ze všech: stydíme se až při vědomí, že nás vidí někdo jiný. (Derrida si ve své paradigmatické stati o zvířatech klade otázku, co vidí jeho kočka, když jej spatří nahého.) Skutečnost, že zvířata stud nepociťují (páří se či defekují kdekoli a bez ostychu), je patrně, řekl Freud, důvodem, proč lidé ke zvířatům chovají vposled despekt a pohrdání.

Weilová zmiňuje i pro animal studies emblematickou knihu Johna Coetzeeho Elizabeth Costello, ale jen částečně, to zásadní tam, domnívám se, není: připomeňme, že Coetzee, resp. Elizabeth Costellová v někalikanásobně narativně, syžetově (i aktuálně, fakticky) zarámované a zcizené promluvě (text byl přednesen v rámci univerzitního projevu při předávání ceny, v němž namísto děkovné řeči Coetzee přednesl úryvek ze svého právě napsaného textu; samotnou výpověď pronáší titulní postava v partu, jejž vypráví její syn, v autě na letiště zpět z univerzitní disputace — tedy v kontextu takto svrchovaně privátním) zdráhavě připouští, jak ji pronásleduje myšlenka, že zpracování zvířat ke konzumaci je svého druhu holokaustem, šóa.

Anne Simonová se tématu animal studies a/v literatuře věnuje, jak úvodem své kapitoly upozorňuje, již víc než dvacet let. Připomíná — v návaznosti na studie Briana L. Keelyho —, že naše kultura není pouze antropomorfická, ale také primatomorfická, mammomorfická a v nejširším smyslu také biomorfická. Text (vzhledem k vymezenému prostoru pravda poněkud anekdoticky) připomíná Tolstého, Prousta, Duhamela, Döblina, Kafku, Curzio Malaparteho, Uptona Sinclaira či Clarice Lispectorovou. Kári Driscollová pak, ve své skvělé, byť místy pro mne přiznám se poněkud temné studii, začíná efektně in medias res suchým konstatováním, že v roce 2015 vyšel v odborném neurovědeckém časopise článek konstatující, že myši (stejně jako ptáci) komunikují zpěvem — jen ten myší „zpěv“ se nachází na úrovni ultrazvuku a není tak lidských uchem slyšitelný (v Brehmově Životě zvířat se lze dočíst, jak Driscollová upozorňuje, že někdo tento zvuk zachytit dokáže a vnímá ho jako příjemnější než zpěv ptačí). Kafka, dodává Driscollová, Brehmův Život zvířat znal, povídka je posledním textem napsaným a publikovaným před jeho skonem a vzhledem k postupné ztrátě hlasu ve finálním stadiu onemocnění tuberkulózou, během něhož daný text psal, mu dané téma ztráty hlasu (jak se lze dohadovat i z Kafkovy korespondence) mohlo být blízké. (Dodejme na okraj také, že Kafka byl — avšak stejně jako např. Wagner či Hitler — vegetarián.) Driscollová připomíná, že postup od Josefinina líčeného zpěvu, jež, jak vypravěč (jiný člen myšího národa) uvádí, končí v pouhém pištění, je dalším případem „klouzajícího či postupně se prohlubujícího paradoxu“ (jak jej nazývá Gerhard Neumann ve stati z roku 1968): na počátku stojí jedno konstatování, jež je postupně obráceno ve svůj opak.

Inspirativních postřehů je v knize mnoho, dodejme však závěrem drobnosti, jež v textu chybí: v úvodním textu od editorky knihy, Chiary Mengozziové, se opakovaně objevuje spojení bytí-ve-světě, aniž by jen jednou bylo uvedeno, od koho tento termín pochází, přičemž v seznamu literatury k příslušné kapitole (ani nikde v rejstříku) Heidegger uveden není (snad je to považováno za již běžnou součást našeho slovníku); doplňme (v souvislosti s tím, co se u Chiary Mengozziové též opakovaně vyskytuje), že Agamben ve zmíněné knize L’aperto explicitně komentuje, jak Heidegger považoval zvířata na rozdíl od člověka za Welt-arm či Welt-los, postrádající vědomé bytí-k-smrti určující horizont našeho života, jež z bezúčelného jsoucna činí smyslem nadané bytí (smyslem toho, že náš život je konečný a naše skutky mají vzhledem ke své časovosti konsekvence). Titulek úvodního segmentu textu zní „Playing a Part in the Dramaturgy of the Real“: vzniká zde otázka, zda tu tedy je použit daný výraz s vědomím, že se pojem stal již běžným oběživem konceptu (principiálně nedostupného, vždy již unikajícího a nedostupného) Reálného v Lacanově pojetí (vysvětlení zde není a Lacana v rejstříku nenajdeme).

Z bohemistického či středoevropského hlediska se lze zabývat, domnívám se, v knize necitovanými jmény jako např. (vedle zmíněného Kafky a Karla Čapka) Bruno Schulzem, s mnoha zásadními, domnívám se, problémy a výhradami díly Milana Kundery (zejm. závěrečná kapitola Nesnesitelné lehkosti bytí) a zejména a především Hrabalem (například rozsáhlou povídkou či kratší novelou Autíčko, o níž nedávno hovořila na lipské konferenci Gertraude Zandová i já, ale také mimo jiné trilogií Svatby v domě, Vita Nuova a Proluky ad.). Haškovo dílo dotýkající se této problematiky a čtené deleuzovskou optikou již dříve tematizoval na stránkách tohoto časopisu Holt Meier. Závěrem dodejme: žádný ze zmíněných autorů — Bruno Schulz, Franz Kafka, Karel Čapek, Bohumil Hrabal, Milan Kundera — neměl či nemá děti, k ne-lidským zvířatům jsou tak, možno spekulovat, o to senzitivnější.

Chiara Mengozzi (ed.): Outside the Anthropological Machine. Crossing the Human-Animal Divide and Other Exit Strategies. London, Routledge 2021. 283 strany.

Vychází v České literatuře 2/2022.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek