|
|
Close Help | ||||||||||||||
Některé případné výhrady k souboru (přesněji řečeno k jeho skladbě) devíti přeložených studií literárních vědců a myslitelů par excellence eliminuje úvod editorů. Poukazují v něm na to, jak dlouho a obtížně vznikal i proč se liší od původní koncepce (problémy s autorskými právy).
Přesto je celková koncepce knihy ambiciózní a do značné míry také příkladná. Výběru ze zástupců francouzské tematologie předchází studie Petra Komendy „Francouzská tematická kritika v porovnání se strukturální a sémiotickou tematikou“; výbor z Lotmanových studií, reprezentujících literární a kulturní sémiotiku, uvozuje studie Richarda Změlíka „Prostor jako strukturně-sémiotická dimenze v myšlení Jurije Michajloviče Lotmana“. Už samy názvy příspěvků ohlašují náročná zadání (k oběma se ještě vrátím). Celý výbor doplňují pregnantní medailony zastoupených osobností, jejichž autory jsou Lenka Malinová, Petr Komenda, Čestmír Pelikán a Tereza Javornická. V čele výboru jsou umístěny texty Gastona Bachelarda, u nás dosud nejslavnějšího i nejpřekládanějšího představitele psychoanalytické a fenomenologické tematologie, který svým zaměřením na samotný text v mnohém otevíral cestu nové francouzské kritice šedesátých let minulého století. Ve srovnání s ním dva následující vynikající reprezentanti tematické kritiky (podobně jako další osobnosti tzv. Ženevské školy, zvl. M. Raymond a J. Rousset — kromě literárního vědce a psychiatra Jeana Starobinského, který se u nás už dočkal knižních překladů) zatím do češtiny, až na pár statí, přeloženi nebyli.
Úvodní Bachelardova studie „»Cogito« snivce“ (část Poetiky snění [La poétique de la rêverie, 1960]) je ukázkou autorova fenomenologického průzkumu snění a snivce. Nejprve autor přiblíží „ontologické drama, jakým je snění bez paměti“ (s. 53), které se někdy podaří „poodhalit“ básníkům, propastnost nočního snění, doménu psychoanalýzy. Dále se však zaměří na kosmos snivce a snění jako takřečené „prosté“, svobodné snění, odlišující se od nočního snu, protože zachovává přítomnost snícího, schopného přivolat uprostřed snění své cogito jakožto činný agens výběru, vyčkávání a ovšem i chybování.
V tomto okamžiku svého uvažování o ontologii snění i odhalování individuálního, básnického bytí se Bachelard obrací k tomu, co ho fascinuje nejvíce a k čemu nadále míří — k obrazotvornému bytí, jak říká, ve snícím bytí. Stručně řečeno: ke zrození jedinečného básnického obrazu, protože „Básnické snění je vždy nové ve vztahu k předmětu, s nímž se pojí“ (s. 61).
Při Bachelardových analýzách obrazů, vymezujících se na rozdíl od psychologizující estetiky proti „tupé“ síle objektivní psychiatrie, tu před námi defiluje řada velkých básníků a myslitelů (Rilke, Bosco, Follain, Novalis…), reprezentujících příklady odvěké novosti nebo nekonečného obnovování předmětů světa (Rilkův „nevyčerpatelný předmět“ [s. 61]), noření se do něho v básnickém snění, obnovování, která zároveň obnovují svého snivce, vrství jeho individuální bytí. Bachelardova poetika snění, sama bohatá pro autora tak příznačným imaginativním výrazivem sbližujícím se s básnictvím, ozřejmuje z určitého pohledu literární tvorbu, vznikání poezie (evokativní síla slov podněcující snění) a podílí se také na historické kontinuitě „chval“ poezie a spolu s ní na samotné oslavě tvořivého snění. — V této souvislosti zmiňme jen Snění samotářského chodce (Les Rêveries d’un Promeneur solitaire [1782]) J.-J. Rousseaua, konstituující novou, subjektivní identitu včetně objevné básnivé dialektiky; anebo připomeňme, snad ještě případněji, Romantickou duši a sen (L’Âme romantique et le Rêve [1937]) Alberta Béguina, blízkého Ženevské škole postupy ztotožňujícími se s autorskou individualitou, sympatizujícími s jejím vědomím. Německé romantiky, Goetha, Nervala, Baudelaira, Prousta, surrealisty ad. podle Béguina duchovně spřízňují mj. nostalgické úvahy o snu jako fenoménu, jímž se vchází do temných, neznámých krajin. Druhá Bachelardova studie, „Snění a kosmos“, rozvíjí předchozí ontologii snivce s důrazem na osamělost obrazného snění, tedy „dělného snění“, počátku, z něhož se rodí díla, „kosmos“ slova, a na bezprostřednost takzvaných kosmických obrazů v básnické reflexi. Do ní pronikají substance světa: voda, oheň, vzduch… dech kosmu, Bachelardovy známé elementární obrazy, jejichž smyslem je v podání jím preferovaných básníků pojmout člověka ve světě hmot a sil, jež jsou samy nadány jakousi prvotní obrazností a poezií, kterou kontempluje osamělý snivec (např. oheň plápolající v krbu v románu Malicroix Henriho Bosca, do češtiny přeloženo jako Měsíční pahorek v dlani). Průběžné, i když třeba latentní inspirace svrchovaným (transcendentálním) idealismem, na prvním místě německé romantiky (Novalis, Jean Paul aj.), ukazují na Bachelardovo úsilí doložit, že estetika a umělecká intuice jsou s to překonávat opozice mezi identitou a diferencí, jednotou a pluralitou. Že kosmická (básnická) slova „utkávají vazby mezi člověkem a světem“ (s. 90) a estetizují skutečný svět tím, že jej zdvojují ve svět obrazný (s. 97).
Je známo, že Bachelardovi nezáleželo na přesné konceptualizaci ani na metodicky přísné interpretaci univerza uměleckých obrazů (tak jako nemůžeme spatřovat význam jeho pojetí jen v aplikaci psychoanalytické metody); zajímala ho především jejich evokační potence, jíž působí na představivost vnímavých recipientů.
K nejvýznamnějším představitelům tematické kritiky je spolu s G. Pouletem a J. Starobinským řazen Jean-Pierre Richard. Inspirovala ho Bachelardova poezie materiálního světa, psychoanalýza a zvláště Pouletovy práce o autorském vědomí, o zkušenosti času. Ve výboru je zastoupen studií „Nervalův kouzelný zeměpis“ z klíčové knihy Poezie a hloubka (Poésie et profondeur [1955, reed. 1976]) o způsobu Nervalova psaní cesty (Cesta do Orientu [Voyage en Orient, knižně 1851]), o cestopise postihujícím na první pohled a bez díla estetiky okamžiky, situace a náhody, tak jak přicházejí k cestovateli-spisovateli otevírajícímu se všemu. Pod touto zjevností však Richard trpělivě a subtilně (příznaky komprehenzivní, múzické analýzy, jíž Ženevská škola mj. vyniká) odkrývá hlubiny dramatického, dobrodružného bytí, pochopitelně s odkazy k dalším autorovým závažným dílům, kódovaná dramata autorovy existence, minulé i budoucí. Objevuje Nervalovu bohatou osobní, útěšnou anebo zlověstnou mytologii (vnitřní krajinu), objevující se ve snění, vystupující v obrazech často blahodárných krajů a mnohdy představovanou motivy labyrintu, ohně, slunce, vulkánu (ten je klíčovou metaforou už v de Sadových románech), motivy z rostlinné říše, nemluvě o Nervalově proslulé mytologii ženy a ženství. Ve svých interpretacích francouzských spisovatelů (Stendhal, Flaubert, Baudelaire, Mallarmé…) Richard neodděloval život, ideje a pocity (cítění); vše se u něho prolíná. Nejinak je tomu ve studii o Nervalovi, o motivické provázanosti jeho jednotlivých děl, o dynamickém synkretismu autorova psaní, při němž také docházelo k zmnožování identity včetně mytické genealogie až k pozvolnému ztrácení identity vlastní, pravé, kdy začíná příběh Nervalova šílenství, tragicky rozkolísaného já.
Richardovu studii a její syntetizující přístup k básníkovu světu vnímám i dnes a také vzhledem k nepřehledné nervalovské literatuře, která se do dnešních dnů navršila, jako mimořádnou analýzu jedinečnosti básnické vize, tzn. pro Richarda (a ještě více pro jeho předchůdce A. Béguina) duchovní vize světa a člověka. Má-li takový výkon současný odborný čtenář ocenit, měl by na čas odhlédnout od suché exaktnosti některých směrů literární vědy a přistoupit na jazyk, estetický jazyk, spřízňující se s jazykem a univerzem sledovaného autora, aniž se přitom vytrácí kontinuita výkladu i osobitost vykladače.
Georgese Pouleta představují dvě studie převzaté z jeho klasické, v mezinárodních odborných kruzích dobře známé knihy Metamorfózy kruhu (Les Métamorphoses du cercle [1. vyd. 1961]). První text, autory výboru nazvaný titulem knihy, je v originále „Úvodem“ k ní (studie jsou vybrány z edice z r. 1979). Analyzuje a odůvodňuje ústřední postavení figury kruhu a aspektů či atributů s ním spojených (střed, obvod) zvláště ve středověkém myšlení i v jeho obraznosti, počínaje slavnou definicí Boha: „Bůh je koule, jejíž střed je všude a obvod nikde“ (s. 175). Komplexní pojetí této tematologické studie se však projevuje také tím, že se její autor při hledání východisek a v průběhu svých komparací vrací i k antickým filozofům, aby postihl stálé příznaky nebo kvality metaforiky kruhu či koule, resp. božské koule bez obvodu, jíž se v teologických představách kruh uzavírá. Pozornost se soustřeďuje především k Dantovi, k jeho popisu božského bodu, středového bodu kruhu, nekonečného středu božské aktivity, věčnosti i koexistence časů. Tak je předznačen též prostřednictvím historické chronologie esenciální význam pojmu a metafory v duchovní kultuře a literatuře, až do doby, kdy již bez jakéhokoli teologického významu „symbol středu a koule se redukuje na pouhé perceptivní schéma“ (s. 197). Jedna z mnoha kapitol Pouletovy rozsáhlé knihy o významových proměnách kruhu v čase (renesance, baroko…, přední francouzští spisovatelé) se zaměřuje hlavně na epochu romantismu a její čelné představitele, jejichž literární hrdinové ustavují dualitu mezi středem, jímž se stává vlastní subjektivní já, aktivita „čiré subjektivity, která je svým vlastním bytím“ (s. 202, studie „Romantismus“), a proti němu kladeným obvodem, okolním světem periférií apod. Toto já-střed vykládá Poulet jako nový duchovní zdroj, individuální zdroj, jehož obecný princip není odlišný od božského zdroje (oba zdroje podle citovaného L.-C. de Saint-Martina vyzařují nesčetné množství paprsků), i když cenou za tuto svrchovanou autentičnost je samota, osamění, ovšem dobrovolné, říká Poulet. Nevšímá si přitom příliš, ač upozorňuje na zásadní ontologický rozdíl mezi izolací (často nedobrovolnou) a samotou (isolement a solitude jsou významnými termíny-tématy francouzské romantické literatury), tragických aspektů také činné (meditativní) samoty u Chateaubriandových či Lamartinových subjektů.
Neudivuje, že se Poulet při sledování spiritualizace tematiky kruhu podrobně věnuje německému idealismu a německé romantice (Schelling, F. Schlegel aj.) a také Coleridgeovi, pro nějž byla fundamentální inspirací vedle novoplatoniků právě německá filozofie a romantická škola. „Vyzařující imaginace“ anglického romantika, její sjednocující síla, jež přetváří mnohost v krásu (viz s. 219), je podle Pouleta vynikajícím příkladem kruhu, v němž se spojuje obvod a střed, tedy jednotícího principu přítomného v romantické reflexi. Prostřednictvím odkazů k dalším tvůrcům a myslitelům (Schopenhauer, Nietzsche, Goethe…) Poulet také zvažuje myšlení o absolutní soustřednosti a v korelaci k ní o absolutní odstředivosti, při níž, jak říká Nietzsche, přijímáme momenty života. Když Poulet nakonec přechází v úvahách o dialektice rozptylu a vnitřní soustředěnosti ke Goethovi, u něhož postuluje, jakkoli hlavně v jeho mládí, „Centrálnost momentu existence“ (s. 223 — ovšem dále u této osobnosti uvažuje o souvztažnosti dostředivé a odstředivé síly, středovosti a excentričnosti), už se rýsuje Pouletovo pojetí temporality u romantiků. A připomíná se tím také jeho velké téma času jako diskontinuity, jako sledu privilegovaných okamžiků (vliv G. Bachelarda, odmítajícího Bergsonův pojem kontinuity, je tu zjevný). Oproti bergsonovskému trvání tak vyniká diskontinuita, výjimečnost chvíle, její neopakovatelnost.
Pronikavý výklad, nevylučující intuitivismus ani spekulativnost, míří u Pouleta k postižení pohybu duše, k tomu, co bylo ve Francii nazváno „kritikou vědomí“. Ale o tom snad nejvýrazněji nebo nejpřehledněji vypovídá autorova poslední práce, třísvazkové Nedeterminované myšlení (La pensée indeterminée [1985–1990]), soustřeďující se na takový stav spisovatelova vědomí, kdy toto vědomí nepodléhá žádné determinaci. Poulet se snaží odhalit, že za jednotlivými determinacemi se skrývá — jeho slovy — něco bezejmenného a skoro nevysvětlitelného. Nejznámější z této nekonečně rozlehlé oblasti, kam jsou podle autora obvykle řazeny jen nejasné myšlenky nebo nezřetelné pocity, je snění, religiózní myšlení, ale také mlčení nitra či poznání nezávislého já, dojem neomezené moci, zatím neurčité, nerozhodnuté. Série často velmi krátkých monografických studií o francouzských, evropských i amerických autorech (od středověkých mystiků až po spisovatele 20. století) imponuje ohromující erudicí a vysokou kulturou, neméně koncizností myšlení a schopností shrnout v tezích podstatné body problematiky. (Neodpustím si poznamenat, že editoři mohli pro ukázku uvažovat o zařazení 2–3 sevřených textů z Nedeterminovaného myšlení, dokládajících spolu s jinými díly tematické kritiky, a přesto s autonomní originalitou, pronikavost volného myšlení nesvázaného parametry dnešního vědeckého provozu a jeho editorské formalizující praxe.) Druhou část výboru tvoří čtyři z několika pramenů převzaté studie u nás dobře známého Jurije Michajloviče Lotmana, vůdčího představitele tzv. Tartusko-moskevské školy, pro niž je příznačná multidisciplinárnost.
První, nejdelší studie, „Problematika uměleckého prostoru v próze Nikolaje Vasiljeviče Gogola“, nejprve charakterizuje prostor díla jako model světa určitého autora a předkládá na řadě příkladů (i z malířství) typologii modelů, přičemž už také operuje, jakkoli v úzké souvislosti s daným kontextem, s Lotmanovým klíčovým pojmem hranice. V následující části, soustředěné ke Gogolovi, Lotman poukazuje na spisovatelovu inspiraci malířskými a divadelními prostředky a i vzhledem k tomu podrobně analyzuje specifika vnímání prostoru, prostorových struktur a modelů v Gogolových povídkách i románech (prostor všedního a kouzelného světa; scéničnost prostoru, v němž se může děj odehrávat; opozice vnitřního a vnějšího světa, střety světa chaosu a světa kosmu, svět byrokratický, svět domu, cesty, a to cesty v konkrétním i abstraktním smyslu). Sleduje jejich protiklady a hierarchie, kombinace a proměny, tematizace a syžetové vazby. Z těchto rozborů vyplývá i Lotmanovo konstatování, které se bliží axiomu: I když prostor není jediným prostředkem „uměleckého modelování“, řadí se k základním prostředkům. „Dokonce časová výstavba je začasté až druhotnou nadstavbou nad prostorovým jazykem“ (s. 305). Vyjdeme-li z tohoto závěru, lze tak krom jiného relevantně postulovat problematiku prostoročasu a uvažovat v rámci jeho interních vztahů a funkcí.
Nejkratší Lotmanův příspěvek, „Sémiotický prostor“, se v tomto výboru nejvíce dotýká — ovšem s četnými referencemi i mikroanalýzami — obecnějších zákonů kulturní sémiosféry (autorův pojem vytvořený analogicky k biosféře, pojmu V. I. Vernadského) jako prostoru komunikace a jazyka, jehož závaznými zákony jsou binárnost a asymetrie (s. 308). Sémiosféra je nestejnorodý sémiotický prostor, protože je vyplněna heterogenními a heterofunkčními jazyky. Pro větší názornost volí autor příklad evropského romantismu: nelze vytvořit syntetizující model (umělý a s konvenčně chronologicky vymezeným rámcem) jeho sémiotické struktury. Ve skutečnosti totiž poetika romantismu zaujímá jen jednu část dynamického celku sémiosféry, zatímco v jeho jiných částech s různými vývojovými fázemi nadále působí tradiční kulturní a umělecké struktury často starobylého původu (Lotman mluví o silné a vlivné kulturní vrstvě). Anebo se naproti tomu v dalších oblastech sémiosféry zase prosazují už postromantické (a dodejme: i otevřeně antiromantické) tendence. Tak kulturní sémiosféra v Lotmanově pojetí záměrně a jasně oponuje úsilí konstruovat mechanismus přehledných a rovnoměrných evolučních modelů, jejichž obvyklými operátory bývají chronologie a periodizace.
K sémiotické dynamice a konkurenci „jazyků“ či paradigmatických systémů se obrací také studie „Pojem hranice“ o binární rozpolcenosti světa v kulturách (např. banální, ale fungující protiklad „náš“ × „cizí“) a o soutěžení, ne-li zápase koncepcí a systémů aspirujících na univerzální platnost. Lotman opět na řadě příkladů z literatury, kultury i historie specifikuje různé úrovně hranic rozčleňujících sémiotické systémy, které jsou podle něj v neustálém pohybu, jak konstatuje v poslední studii výboru „Sémiotika a problematika syžetu“. Zde se zprvu zaměří na mytické postavy, aby ukázal, že jejich překračování hranic kulturního prostoru (u Orfea hranice oddělující život a smrt) představuje čin a že řetězení těchto činů utváří syžet. Následně se zabývá vztahem mýtu a literárního syžetu (kontinuita mezi mýtem a literaturou je ostatně zřejmý fakt), archetypů a novodobých syžetových textů, přechodem „od cyklické výstavby k lineární“ (s. 334), od rituálu k literárnímu bytí atp. U těchto vztahů a přechodů sleduje jejich zásadní důsledky pro organizaci, strukturaci textu. Tyto autorovými slovy textotvorné mechanismy (a obecně narativní formy umění) Lotmana eminentně zajímají, podobně jako dialogické konfliktní struktury v umělecké literatuře a s nimi související dynamika syžetu, jak v návaznosti na předchozí rozbory ukazuje, také inspirován M. M. Bachtinem, při analýze próz Dostojevského.
K vysoké úrovni sborníku, sestávajícího z namnoze již klasických, ale stále velmi inspirativních textů, podstatně přispěli překladatelky a překladatelé, z nichž část je i autory medailonů. Nakolik to mohu posoudit, odvedli výbornou práci (už tak náročné texty jsou někde navíc provázány s četnými odkazy, s obsáhlým poznámkovým aparátem). Diskutabilními detaily, které lze nalézt v každém rozsáhlejším textu, se nebudu zabývat.
Ještě k úvodním studiím editorů. Ve svém příspěvku P. Komenda nejprve připomene, že kromě Bachelarda a částečně Starobinského se zatím u nás jedná o „jakousi povšechnou obeznámenost“ (s. 9) s francouzskou tematickou kritikou, zprostředkovanou hlavně literárněvědnými slovníky. (Dovolím si podotknout, že slovníkové heslo je sice žánr s určitými pravidly a danými omezeními, ale i tak se může stát koncizní, byť miniaturní monografií. Nezdá se mi, že zvláště v citovaném Průvodci po světové literární teorii 20. století by byla několikastránková hesla o Bachelardovi a Pouletovi „povšechná“.) Ale samozřejmě jde především o texty představitelů této kritiky, jejichž dosavadní nečetné překlady P. Komenda uvádí podle chronologie vydání, přičemž zdůrazní, jak rozdílná je situace mezi námi a polskou odbornou veřejností, která měla možnost se seznamovat se systematicky vydávanými díly Ženevské školy už od druhé poloviny padesátých let. (Tradiční, historické vazby, a to nejen kulturní, mezi Polskem a Francií jsou ovšem dobře známé a s nimi souvisí i to, na co Komenda poukazuje. Připomenu jen působení Michela Foucaulta na Varšavské univerzitě koncem padesátých let, jakkoli byl brzy přinucen odjet.) Následující Komendův postup je systematický. Zaměří se na pojetí tématu a podoby tematologie v českém strukturalismu a české sémiotické tradici. Potom přejde k nástinu dějin Ženevské školy, a to i s použitím obsáhlého poznámkového aparátu, dokládajícího autorovu erudici i inspiraci sekundární literaturou, mj. právě polskou (k tomu viz poznámka na s. 19), k úzkým vazbám této „školy“ s francouzskou tematickou kritikou a k jejich přístupu k tématu. Komendův důležitý příspěvek završují analýzy tvůrčích metod a aktů čtení u Richarda a Pouleta a konečně shrnutí diskuze či sporu mezi G. Pouletem a strukturalisty o objektivizaci poznání, o verifikovatelnosti soudů a tvrzení. Jakýmsi dodatkem je pak vymezení rozdílů mezi tematickou kritikou a tzv. kritikou genetickou.
Ve výkladu Lotmanova sémiotického prostoru, obsahujícím mj. také informace o autorově intelektuálním zázemí i o jeho vědecko-pedagogickém působení, využívá R. Změlík, obdobně a neméně důsažně (byť svou práci předkládá jako „rámcový vhled“) jako P. Komenda, bohaté literatury k předmětu. Zaměřuje se na příznačné rysy Lotmanova pojetí prostoru v uměleckém textu, na dynamiku a komplexnost strukturních a sémantických spojitostí, které spoluutvářejí význam prostoru. Stranou pochopitelně nemohla zůstat Lotmanova koncepce tématu, u níž Změlík poukazuje na souvislost s některými studiemi Jana Mukařovského (vztahy mezi literární strukturou a neliterárním milieu). To je podstatný odkaz, protože nad tématem definovaným jako významová jednotka — síť vztahů, tedy struktura, říká Gérard Genette de facto ve shodě s českým strukturalistou — v samotné struktuře díla se Mukařovský důsledně zamýšlel. (Pozoruhodné je, jak se Mukařovský prostřednictvím otázky tématu svým způsobem ocitá nad „aporií“ hranic médií — viz také podnětný doslov Milana Jankoviče k Mukařovského Estetickým přednáškám II, Praha 2014). Změlíkova studie se postupně zabývá Lotmanovými klíčovými pojmy (model — modelování skutečnosti, sémiosféra, hranice, překlad) a připomíná další, resp. pozdější pojetí (zvl. v kognitivní lingvistice), která rozvíjejí některé Lotmanovy podněty týkající se jazykové konceptualizace prostoru nebo přirozeného světa. Závěrečný oddíl připomíná práce dalších vlivných badatelů v obdobné problematice včetně našich a velmi vhodně uvádí dvě ústřední osobnosti české literární vědy, pro jejichž práce měla inspirace J. M. Lotmanem a tartuskou sémiotikou (vedle dalších podnětů) zvláštní význam: Vladimíra Macuru a Danielu Hodrovou.
Richard Změlík — Petr Komenda (edd.): Kapitoly z literárněvědné tematologie (Gaston Bachelard, Jean-Pierre Richard, Georges Poulet, Jurij Michajlovič Lotman). Přeložili Karel Cejnar, Pavla Doležalová, Tereza Javornická, Lenka Malinová, Čestmír Pelikán, Richard Změlík. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci 2020. 377 stran.
Vychází v České literatuře 2/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
