Na rozdíl od většiny teorií výpravného textu, které se věnují silné opozici vyprávění (diegesis) a řeči (mimesis), kniha zaměřuje pozornost na složku často opomíjenou — narativní komentář (exegesis). Předmětem autorova soustředěného zájmu jsou tedy vztahy mezi vyprávěními, která komentáře eliminují (např. dobrodružné či alegorické žánry), a vyprávěními, jejichž účinek naopak spoléhá na diskurzivní síly narativní rétoriky. Tvary a funkce vypravěčské rétoriky jsou zkoumány od středověké zábavné prózy po současný český román. V pomyslné literární řadě, jež není chápána jako vývojová linie, nýbrž jako interpretační taktika, se vyjevují důležité funkce komentářů v české literatuře různých historických období: ve starší literatuře mimo jiné spoluutvářely mravokárné či naukové žánry, v devatenáctém století konstituovaly lidovýchovnou povídku, ale i historický a společenský román, v současné literatuře například produktivní žánr sebereflexivního románu.
Previous
Next
O normalizačních hadech a scholastických žebřících
DOUBRAVKA OLŠÁKOVÁ
Libora Oates-Indruchová, socioložka, která se zaměřuje na pozdní socialistickou kulturu a gender,...
Střední Evropa jako transatlantický mýtus, konstrukt, velké vyprávění — a přece relevantní
JAN MATONOHA
Z hlediska pojetí střední Evropy (dále jen SE) je centrální myšlenkou knihy Jessie Labovové skutečnost, že...
Homiletika napříč staletími
ANNA KOPOVÁ
Kázání, řeč, homilie — dnes až na výjimky zcela marginalizovaný žánr, který největšího rozmachu dosáhl v...