1989, 14. prosinec, Praha. Stanovisko Koordinačního centra Občanského fóra k přímé volbě prezidenta republiky.

Stanovisko KC OF ze dne 14. prosince 1989
Tématem, o kterém se v posledních hodinách a dnech nejvíce hovoří, je otázka zda volit prezidenta republiky ústavní cestou, tj. Federálním shromážděním, nebo referendem. Zdánlivě paradoxní situace... Komunističtí poslanci – tedy lidé tak či onak spojení se stranou, která je přímo odpovědná za odříznutí veřejnosti od správy věcí veřejných – tu najednou stojí jako obhájci demokracie, kterou prosazují právě návrhem referenda. A naopak, Občanské fórum reprezentující iniciativy, jež po léta útočí na mocenský monopol KSČ, trvá na prezidentské volbě parlamentem, který je do značné míry produktem stranického monopolu. Tento paradox má přesto svoji logiku.

Tvrdíme, že v postojích našich protivníků trvá dosud pouhý vlastní zájem o udržení moci. Stejně jako jim v minulých letech napomáhala v tomto směru byrokaticky strnulá struktura, tak nyní ze dne na den propagují volnou hru politických sil – rozuměj chaos, který hodlají svým návrhem referenda vyvolat.
Občanské fórum však musí trvat na státoprávním, koncepčním přístupu, který zvolilo. Chceme se co nejschůdnější cestou dostat z marasmu, v němž se naše společnost ocitla nikoli naším přičiněním. K tomu nepotřebujeme chaos, ale fungující ústavněprávní systém, jakkoli v dané situaci nedokonalý. Zkrátka, musíme trvat na ústavě, abychom se vůbec mohli o něco opřít, máme-li dostát svým příštím úkolům.

Referendum je samo o sobě demokratickým prostředkem, v návrhu nové ústavy je Občanské fórum doporučuje, záleží však na politickém kontextu, v němž je tato idea použita. Návrh referenda v souvislosti s prezidentskou volbou se nám nutně musí jevit jako zbrklé plácnutí do vody. Vždyť jeho autoři se ani nenamáhali poučit se četbou odpovídajících ústavněprávních textů. Zjistili by především, že referendum je pojem, který se v této souvislosti vůbec nehodí. Mluví o referendu, ale mají zřejmě na mysli takzvané přímé volby prezidenta. Zkrátka nevědí, co mluví. Zjistili by dále, že prezident volený přímou volbou v referendu nemůže být odpovědný parlamentu, nemůže být rovněž parlamentem odvolatelný. Připomeňme, že od obnovení československé státnosti v roce 1918 je politický život naší země rozvíjen v tradicích parlamentní demokracie, ve které je právě parlamentu přisouzena rozhodující politická úloha, ve které je prezident tomuto parlamentu zásadně odpovědný. Parlamentem byl zvolen nejen Gottwald, ale i Masaryk. Zvolení pezidenta přímou volbou v referendu znamená naproti tomu doslova vložení cizorodého prvku do rovnovážného systému naší ústavy. A změníte-li takto jeden z jejích důležitých prvků, rozrušují se dále články s ním provázané, ústava jakožto celek přestává fungovat. Jako byste do lidského organismu namísto srdce implantovali třeba ledviny. Ale proč ne, je-li hlavním cílem zastánců referenda narušit křehkou politickou rovnováhu, které bylo dosaženo? Této rovnováze neprospěje ani onen fakt, že v českých zemích žije přibližně 10 milionů obyvatel, zatímco na Slovensku řekněme 5 milionů. V referendu by to totiž znamenalo, že Češi a Moravané mohou snadno přehlasovat Slováky. Něco takového se v parlamentní praxi řeší velice jemnými pojistkami, přinejmenším odděleným hlasováním poslanců zvolených v České republice a poslanců zvolených ve Slovenské republice. Požadovat naproti tomu referendum znamená neodpovědně si zahrávat s rovnopávnými vztahy obou našich národů. Abychom neporušili uhelný kámen ústavy, to jest zásadu, že v nejdůležitějších otázkách jeden národ nemůže vnutit vůli národu druhému (tj. zákaz majorizace Slováků Čechy), muselo by se stanovit, že hlas jednoho slovenského občana by musel platit za dva. Bylo by to logické, ale zároveň za vlasy přitažené. Ale opět, proč ne, je-li právě nestabilita cílem?

Vehementní obránci referenda dosud také pomlčeli o nesmírných organizačních, technických a bezpochyby také ekonomických nárocích, jaké si příprava referenda vynucuje, o nutnosti ustavit volební komise, o složitých procedurách, které by trvaly přinejmenším do března. Mají-li se uskutečnit v červnu příštího roku svobodné volby, z nichž by posléze povstal nový prezident, připravuje se tu tedy referendum, ve kterém by byl zvolen prezident na pouhé
tři měsíce! Myslíme, že bychom byli světu pro smích. To není politika, ale hra nedospělých dětí na politiku. Volá se po autentických politických postojích, aniž je výrazně ustavena domácí politická scéna. Politické strany, které povstávají, mají za sebou kratičkou čtrnáctidenní či třítýdenní historii.

A proto znovu: Trváme na minimálních zárukách, které nám dosavadní ústava poskytuje pro zajištění nezbytné politické stability, abychom vůbec mohli pracovat dále. Demokracie není chvilkové šidítko, ani chytrácky užitá cetka. Nelze ji ze dne na den nadekretovat – demokracii musíme teprve vytvořit.