Ústav pro českou literaturu AV ČR Institute of Czech literature of the CAS
Obsah vašeho košíku

Nemáte žádné položky v košíku

Kultura a imaginace. Konference pořádaná u příležitosti nedožitých 80. narozenin Vladimíra Boreckého 12. a 13. 11. 2021

Autor: ONDŘEJ DADEJÍK
Datum zveřejnění: 22. srpna 2022

Ve dnech 12. a 13. listopadu se v nové budově Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v pražské Libni konala konference uspořádaná u příležitosti nedožitých 80. narozenin významného českého kulturologa, filozofa a teoretika komiky prof. Vladimíra Boreckého.

Konference Kultura a imaginace

Ačkoli si celá událost v příslušných ohledech držela vysokou akademickou úroveň, nejednalo se o upjaté a strohé rokování nad abstraktními problémy vzdálenými běžnému životu. Setkali se zde přátelé a kolegové Vladimíra Boreckého, stejně jako početní příznivci a pokračovatelé jeho díla. Několik desítek účastníků se těšilo z přátelské a otevřené atmosféry celého setkání. Charakter i skladba příspěvků na konferenci vycházely z vrstevnaté povahy Boreckého badatelských zájmů. Z této bohaté matrice, v níž se prolínají filozofické či psychologické inspirace s poučeným, avšak nepovýšeným pozorováním poetiky každodenního života, vystoupily během Boreckého badatelského vývoje do popředí dvě základní linie. V prvé řadě je to promýšlení filozofie či teorie komiky. Borecký vytvořil v dialogu s hlavními zahraničními myšlenkovými proudy této disciplíny v českém kontextu asi nejdůkladnější a stále inspirativní pojetí a typologii komiky. V druhé linii se jeví, i ve vztahu k průběhu konference, jako nejaktuálnější Boreckého zájem o tvorbu upozaděných, neprivilegovaných, často neprávem vysmívaných tvůrců, kteří jsou v tuzemském prostředí označováni jako mašíblové. Obě linie se však vynořují z hlubšího společného základu, z něhož vycházejí a k němuž se opět obracejí všechna Boreckého speciální zkoumání. Tímto základem je nekonečná variabilita reflektované i nereflektované lidské imaginace a kreativity, v hlubších vrstvách propojující na povrchu oddělené sféry věd i pavěd či umění vysokých i nízkých.

První den konference otevřel svou zábavnou i dojemnou vzpomínkovou reflexí přítel a souputník Boreckého autorských aktivit Eugen Brikcius. Miloš Ševčík a Petr A. Bílek se věnovali analýze a zároveň ocenění Boreckého přínosu teorii komiky. Oba příspěvky se vhodně doplňovaly, Ševčík přispěl k vyjasnění Boreckého pozice v širším poli uvažování o komičnu a Bílek ukázal životnost Boreckého myšlenek skrze jejich uplatnění v rozboru konkrétních děl (v tomto případě šlo o hry Divadla Járy Cimrmana). Úvodní blok uzavíral v nepřítomnosti autora čtený a opět dílem vzpomínkový příspěvek Radima Kopáče nazvaný „Božský Tlapoun nás k sobě povolává“.

Odpolední program prvního dne již sledoval především zmíněné dvě linie Boreckého badatelských zájmů. Robert Kánocz se ve své úvaze „Tlapismus a absurdita, komika a smích“ zabýval Boreckého pojetím základních konfigurací komiky, na což posléze navázala podnětná diskuze o vztahu naivity a absurdity. Následoval příspěvek Jana Musila o prvorepublikových reformátorech Stanislavu Růžičkovi a Lvu Borském. Musil zaměřil svou pozornost na důležitý vztah mezi mašíblem a ideologií a připomněl, že mašíbl nemusí být pouze neškodným, hravým jevem, ale má i svou odvrácenou, netolerantní, např. xenofobní stranu. První den pak uzavíralo zajímavé vystoupení Jaromíra Typlta, v němž představil „mašíbla mašíblů“, osobitého autora a jazykozpytce Františka Nováka.

Druhý den konference zahájil Ondřej Vinš, který se pokusil prostřednictvím Boreckého nástrojů uchopit žánr černého humoru. Zdeněk Zacpal následně pokračoval v úvahách o Boreckého pojetí komiky, a to přehledným srovnáním přístupu Vladimíra Boreckého s reflexemi komiky a absurdity dánského filozofa Sørena Kierkegaarda. Zbývající dva referáty v této části se znovu napojily na „mašíblovskou“ linii. Felix Borecký rozvinul své předchozí úvahy nad tímto fenoménem směrem k možné „estetice nepřizpůsobivosti“. Poukázal tím na nevyužitý potenciál reflexe tohoto projevu mimouměleckého estetična, který nepředstírá, že je vysokým uměním či vědou, přesto zůstává, pokud není soucitně či s posměchem vyloučen, jednou ze zajímavých příležitostí sebepoznání.

Ondřej Dadejík se následně v tomto směru pokusil propojit toto směřování Vladimíra Boreckého s hledáním „zdrojů umění“ v každodenním životě ve filozofickém pragmatismu a s úvahou nad uměním jakožto specifickou formou zvyku.

Pozoruhodný exkurz do dějin ideje „automatu na nápady“ či „robotického básníka“ představil Mojmír Dostál. V rámci sledování absurdních zákrut a odboček lidského ducha se posluchačům a posluchačkám nemohlo nezačít vkrádat uvědomění si zásadní role, jakou hraje fantazijní prvek nejen v umění, ale v každém oboru lidské činnosti. Spolu s tím se pak nemohla nedostavit zábavná pochybnost nad sebejistotou a vážností, s jakou přijímáme dnes dosahované mety poznání a technologického pokroku. Řadu klasických konferenčních příspěvků uzavřel Jiří Klouda, a to podnětným srovnáním díla dvou vrstevníků, Vladimíra Boreckého a Vladimíra Macury. Stejně jako u všech předchozích vystoupení, která měl autor této zprávy příležitost vidět, zasloužilo by si i Kloudovo ohledání průniků a odchylek u obou jmenovaných myslitelů publikované zpracování.

Konferenci zakončila v rozličných ohledech zajímavá rozprava nad překlady básně „Chudobín“ jednoho z mašíblů, Václava Svobody Plumlovského. Moderována Robertem Kánoczem a se zčásti fyzicky přítomnými a zčásti online připojenými překladateli a překladatelkami, vrátila se diskuze k otevřenému projektu iniciovanému samotným Vladimírem Boreckým, který spočíval v překladu tohoto mašíblovského výtvoru do maximálního počtu jazyků. Rozprava nad zkušenostmi překladatelů a překladatelek do více či méně vzdálených jazyků a nářečí odhalila překvapivé momenty a problémy, které by samy vystačily na dvoudenní konferenci.

Na závěr jen tři prostá konstatování. Zaprvé, konference ukázala, že nesporným přínosem pro takovouto akci je vždy společný a předem nějakou povinností nesešněrovaný zájem — v tomto případě jím byl zájem o dílo Vladimíra Boreckého.

Zadruhé, pokud souhlasíme, že význam autora se ukazuje v možnostech navázání a kritického rozvíjení, potom je Boreckého dílo stále živé a inspirativní. Poslední konstatování pak zní: pokud je toto dílo stále živé a inspirativní, zasloužilo by si vzhledem k nesehnatelnosti knih na pultech antikvariátů a knihkupectví kritickou edici sebraných, nebo alespoň vybraných spisů.


Vychází v České literatuře 2/2022.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek