Slovanské literárněvědné a slavistické časopisy v diskuzi

Dvoudenní konference s názvem Časopisy ve slovanském světě. Současné a historické perspektivy nabídla cennou příležitost. V první den svedla vespolek představitele redakcí filologických periodik slovanského světa, v den druhý pak poskytla prostor tématům z dějin časopiseckého vydávání v ruské kultuře 18.–21. století. Takové spojení perspektiv a zejména rozprava redakcí několika literárněvědných (a lingvistických) časopisů slovanského světa nepřichází na pořad každý den. Zaměříme se v následující zprávě na tuto diskuzi, jíž jsem se jako zástupce redakce našeho časopisu přímo zúčastnil.

Zastoupení zde měly jak časopisy soustředěné na studium jednotlivých, jazykově i teritoriálně vymezených literatur z okruhu slovanských kultur (Česká literatura, Teksty Drugie) nebo jejich skupin (Umjetnost riječi), případně rovněž pokrývající rovněž širší problematiku věd o člověku (Novoje literaturnoje obozrenije), tak i západní periodika obecně slavistická, rusistická (Die Welt der Slaven, The Russian Review, Russian Literature, v případě Russian Linguistics výhradně lingvistické orientace) a ukrajinistická (Harvard Ukrainian Studies, Krytyka se zaměřením spíše angažovaně  kulturně-společensko-analytickým). Aktéři setkání, početně střídmého, se sjeli ze všech světových stran, a byť někteří při této hybridní události zůstali před počítačovými kamerami, dějiště ani čas — Mnichov 21. a 22. října 2021 — nebyly náhodné. Podnět k jejímu uspořádání zavdal počátek nové éry jednoho z výrazných německojazyčných slavistických časopisů posledních čtyř desetiletí, Wiener Slawisticher Almanach. Vídeňský „almanach“ založili v roce 1978 na půdě Vídeňské univerzity slavista a literární historik a teoretik Aage Hansen-Löve a lingvista a lexikolog Tilmann Reuther a v čele obou jeho sekcí, literárněvědné a lingvistické, stáli oba až do roku 2020. I když se v průběhu 80. let přeťala vazba na jejich alma mater (Hansen-Löve přesídlil v roce 1987 do Mnichova, profesor Reuther spojil své působení s Klagenfurtem), název vídeňský již časopisu zůstal. V roce 2020 předal Hansen-Löve vedení literární sekce novému redakčnímu kolektivu z mnichovské Ludwig-Maxmilians-Universität. Kontinuitu nachází projekt nejen v setrvání Tilmanna Reuthera v čele lingvistické větve, ale též ve spolupráci, již dříve zahájené, mezi starou a nově nastupující redakcí. Koncepci i organizaci konference zaštítil společně se zakladateli právě nový redakční kruh WSA soustředěný v Mnichově.

Úvodní příspěvky obou zakládajících editorů měly bilanční charakter a vyzdvihly klíčové aspekty historie projektu: dobově příznačnou koncepci, kdy časopis zprvu fungoval jako společná publikační platforma pro exilové, neoficiální i západní badatele, své pojetí však postupně posouval, dále smíšený literární i akademický obsah, redakční kulturu improvizace a úzké přátelské spolupráce, institucionální zázemí a technologické proměny (např. přechod od fáze tiskových hlav IBM k laserovým tiskárnám a počítačům Apple). Avšak tak jako WSA začala překračovat svět oborové slavistiky i svou kompenzační funkci, a to především iniciací nových literárněvědných metodologických orientací, také význam tohoto setkání překračoval bilanci jednoho slavistického almanachu. — Z oněch iniciací perspektiv vzpomeňme např. čísla i série věnované paměti/zapomínání (1985), intermedialitě (1987, 2003, 2007), mytopoetice (1987), psychopoetice (1992), minimalismu (2001), faktuře (2006), thanatologii (2007) či věci a předmětnosti (2008).

Po zmíněném ohlédnutí se pozornost přesunula k problému aktuálních pozic slovanských filologických časopisů, o nichž ve dvou blocích — „Filologické časopisy ve slovanských kulturách dnes“ a „Odborné slavistické časopisy dnes“ — diskutovali zástupci osmi redakcí. Jestliže Tilmann Reuther úvodem v žertu připomněl ideu slovanské vzájemnosti, v pozadí (přes humorný charakter poznámky) zůstávala otázka, nakolik čelí fungování slovanských, jakož i slavistických oborových časopisů totožným výzvám a nakolik se časopisy shodují ve svých odpovědích. K takovému vyznění směrovaly ostatně debatu také otázky moderátorů Riccarda Nicolosiho a Brigitte Obermayrové, z nichž zmiňme tyto: Jak vypadá současné pole literárně- a kulturněvědných časopisů u vás? Jsou reprezentovány různé tradice a vědecké přístupy? Pokud ano, s jakými specifickými ideologickými konflikty se potýkáte? Do jaké míry podporuje váš časopis interdisciplinární debaty rozšiřující hranice tradičnějšího, filologického výzkumu? (Nota bene: neříkáme, že filologický výzkum je překonaný!) Jak byste popsali současnou kulturní, nebo dokonce politickou funkci literárněvědných časopisů ve vaší zemi? Mají nějaký dopad na společenské debaty (případně jaký)? Nebo se zaměřují pouze na odbornou diskuzi? V citovaných otázkách jsou již obsaženy výzvy nebo napětí, s nimiž se dnes vyrovnávají periodika v oblasti humanitních věd vůbec, jež však přesto poznamenávají sféru slovanských a slavistických literárněvědných (a filologických) časopisů specificky a hlouběji. To souvisí jednak s dlouhodobým úbytkem filologické složky v pojetí vzdělanosti, jednak s kulturními rozdíly světů (východního a západního), které se zde tak či onak ocitají v aktivním komunikačním vztahu. (Proměnu humanitních věd a jejich pozici v krajině poznání nasvětluje zajímavě Ryszard Nycz v minulém čísle České literatury v článku „Nové humanitní vědy v Polsku“.)

Pokusím se proběhnuvší diskuzi prozkoumat z nadhledu (přestože jsem v ní sám vystupoval) a pro lepší pochopení situace rozdělit ona pnutí do několika polarit. Vyvstane před námi následující obraz: První polaritu tvořilo tíhnutí na jedné straně k čisté oborovosti a na straně druhé k širšímu kulturnímu dosahu či (dokonce) politické funkci. Jeden pól představuje názor, že kulturní/politické funkce literárněvědných/filologických časopisů není třeba zvlášť prosazovat, protože je mají natolik, nakolik to vyplývá z autonomního postavení oboru. Spočívají tedy ve vlastní akademické práci a není třeba je vyzdvihovat, a tím zdvojovat vzhledem k časopisům odlišného typu, např. literárním, kulturním, kulturněpublicistickým apod. Pól druhý tvoří mínění, že prostor společenské a odborné diskuze by neměl být uměle oddělován, že odbornost by neměla zastírat společenskou zainteresovanost, z níž vycházejí dílčí i obecné předpoklady a argumenty, že soustředění pozornosti k odborné problematice nemá uzavírat cestu zájmu o politikum apod. Argumenty pro jeden či druhý pól se přitom mohou v konkrétních případech různě přeskupovat.

Tíhnutí k jednomu či druhému pólu je určeno faktory jako tradiční profil a oborové zaměření daného časopisu, a ovšem společenským a kulturním prostorem, v němž vznikají. Z vystoupení Ellen Ruttenové bylo zřejmé, že amsterdamská Russian Literature má o vyjádření politického vědomí zájem, zatímco Barbara Sonnenhauserová nezaujala v případě curyšské Russian Linguistics k této otázce žádný postoj (a nikdo jej ani nepředpokládal). Oborové důvody jsou jedním faktorem tohoto rozdílu: spojit zkoumání literatury a kultury v širším smyslu lze opřít o zavedené postupy. Současně pak hraje roli to, že sociopolitická angažovanost či kulturněkritický přesah nejsou v holandském literárněvědném kontextu vnímány předpojatě (jako se to někdy děje například v prostoru českém). Chápání „politizace“, „angažovanosti“ a „kulturní kritiky“ tu ostatně není tak rozštěpené jako u nás. Svou roli sehrávají i rozdíly v dlouhodobých oborových profilech časopisů (např. koncepce oborové specializace) nebo volba publikačních jazyků (např. Russian Literature v ruštině a angličtině, Umjetnost riječi v chorvatštině, bosenštině, černohorštině, srbštině a angličtině, Die Welt der Slaven v němčině, angličtině, francouzštině, ruštině, polštině a „srbochorvatských“ jazycích) — to vše již nese kulturní (i politické) konotace a důsledky.

Vystoupení Jasminy Vojvodićové a Anny Nasiłowské potvrdila, že podobně vyhraněnou verzi odbornosti a soustředěný literárněvědný charakter jako Česká literatura udržují záhřebská Umjetnost riječi nebo varšavské Teksty Drugie. Pokud by se však zdálo, že hranice mezi oběma póly vede mezi západní a východní (či střední) Evropou, není tomu tak. Příkladem může být moskevské Novoje literaturnoje obozrenije, jehož vedoucí redaktorka Irina Prochorová vyzdvihla hledání různých kulturně- a sociokritických důrazů; časopis chce, jejími slovy, dokonce překonávat rozdělení na Východ a Západ poznamenávající kulturní a akademickou komunikaci (stanovuje si zde tedy mj. cíl v původ- ním smyslu geopolitický).

Druhou polaritu rozpoznáváme v opozici mezi multidisciplinaritou a filologickým přístupem, s východiskem ve zkoumání slovesnosti jako „jazykového umění“ apod. Důrazy zde jsou také různě rozloženy. Například Die Welt der Slaven zachovává vztah k filologickému jádru snahou o vyvážené zastoupení lingvistiky i literární vědy, současně si však, jak vyplynulo i z vystoupení editorky Schammy Schahadatové, klade za cíl mezioborovost. Umjetnost riječi pokrývá dosti tradiční nebo z tradic vycházející literárněvědné a literárněestetické metodologie (s četnými vazbami na studium stylu, řeči i jazykový korpus, eidocentrické či autonomní přístupy apod.), v roce 2013 nicméně od zkoumání „umění řeči“, jak vysvětlila Jasmina Vojvodićová, rozšířilo záběr — a to obsahem i v podtitulu — na divadelní a filmová studia. Polarita může být obsažena také v zrcadlově obráceném východisku: na jedné straně se klade otázka, nakolik umožňujeme obohatit filologickou podobu oboru jinými disciplínami (jak to implikuje výše uvedená moderátorská formulace); na straně druhé, nakolik se identita oboru rozmělňuje novými tendencemi. Druhý pól nemusí být nutně konzervativní: obrat k (nové) filologii nepochybně představuje cestu, jakou dnes literární věda hledá nové zdroje legitimity.

Třetí opozice vzniká mezi pólem metodologické vyhraněnosti, respektive tíhnutím k vymezenému metodologickému profilu či ústřednímu souboru přístupů, a pólem metodologického pluralismu či snahy vyváženě zahrnovat různé tradice a přístupy. Nezaznamenal jsem v kontextu této diskuze postoj vyjadřující příklon k pólu vyhraněnosti, zaznívaly naopak — pro doložení progresivního stanoviska — důkazy co nejranější otevřenosti vůči různým novějším a novým metodologiím (od feminismu a gender studies po ekokritiku). Snaha o metodologickou progresivnost může přitom působit sporně, a to zejména tehdy, když se pojí s opouštěním hranic tradičněji vymezeného literárněvědného zaměření a cílí k angažovanosti. V těchto napětích — napětí všech tří polarit — proběhla nedávno na redakční radě našeho časopisu diskuze o návrhu na tematické číslo věnované ekokritice. Zmiňuji to proto, že právě redakční kolektivy v sobě mohou pojímat výše zmíněné „třecí plochy“ tak, že fungují jako svého druhu mikrokosmos širšího společenského dění.

První den konference se diskutovalo také o dalších tématech. Oleh Kotsyuba zmínil snahu o grafickou atraktivitu (nepřekvapí, že byl tento bod vyzdvižen v kontextu bohatých harvardských časopisů). Barbara Sonnenhauserová se dotkla problému náročného časového „managementu“ a Ellen Ruttenová ocenila novou softwarovou podporu, která vedení Russian Literature usnadňuje sledovat, jak text postupuje jednotlivými etapami redakčního procesu. Pozornost byla věnována také fázím a formám lektorského posuzování (zdůrazněn byl význam vstupního posouzení redakce, „desk review“). Serguei Oushakine z princetonské The Russian Review popsal nelehké manévrování mezi Scyllou lektorské přísnosti a Charybdou úzkého okruhu posuzovatelů, zmiňovány byly rovněž otázky anonymizace autorů a lektorů. Vedle oboustranné anonymizace (double-blind peer review), která je nejobvyklejší, se (v Die Welt der Slaven) uplatňuje postup, kdy je lektorovi známo jméno autorky či autora (single-blind peer review). Russian Linguistics nově zavedla dobrovolnou možnost deanonymizace posuzovatele, jejíž výhoda může být v usnadnění komunikace autora s lektorem. O potenciálních inspiracích v zahraničí později diskutovala také redakční rada České literatury (žádné změny z toho však prozatím nevyvodila).

Jako výzvu jsem chápal i pochybnost, kterou vyslovil Serguei Oushakine, zda slavistická literární věda přispívá dnes k metodologickým inovacím a posunům oboru. Toto zpochybnění vyvolalo mezi přítomnými nesouhlas, připomínalo ale ambici, kterou slovanský svět v tomto ohledu naplňoval a k níž se od počátku hlásil i vídeňský almanach.

V neposlední řadě zaznělo u kulatých stolů, v diskuzích i v zákulisí několik návrhů na společné projekty. Jedním byla výzva uspořádat společný sborník, který by zahrnoval studie ze slavistických a slovanských oborových časopisů vybrané podle tematického klíče, na základě kvalitativního zhodnocení apod. Dalším návrhem bylo založení společné webové databáze anotací, která by bibliograficky shrnovala aktuální oborové poznání ve slovanském světě. Ellen Ruttenová mi předložila návrh publikovat vybrané stati z jednoho ročníku České literatury v anglickém překladu v časopise Russian Literature.

Pokud se vrátíme k původní otázce, kterou jsme tušili v pozadí diskuze: slavistický a slovanský svět oborových periodik sice sdílí společné výzvy, v odpovědích na ně se však vydává různými cestami. Tendence sbíhavé jsou viditelné spíše v anglicizaci oborů (ostatně jednotným dorozumívacím jazykem byla angličtina; druhý den také ruština). Právě taková diskuze, jaká se odehrála v mnichovské Seidlvilla, a zejména společné projekty mohou situaci změnit a umožnit koordinaci publikačních strategií, širší diskuzi a sdílení i křížení metodologií. V tomto smyslu tato malá „mnichovská konference“, dovolíte-li malou nadsázku na závěr, poopravila historické konotace svého označení.

Vychází v České literatuře 2/2022.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek