Almanach Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Jakub Deml a literární tradice sleduje rozmanité stopy tohoto básníka v české kultuře, v životě jednotlivců a v paměti čtenářů, kteří si jeho dílo předávali. Tradicí v podtitulu se nerozumí určitá literární nebo ideová nálepka, ale právě ono živé tradování díla v mezilidské komunikaci, zvláště významné a dobrodružné během téměř padesáti let, kdy byly Demlovy knihy i jméno z oficiální literatury vyloučeny.
Almanach shrnuje čtyřiadvacet příspěvků z konference a čtenářského setkání v tasovské sokolovně 16. a 17. září 2016 a tři přednášky zahraničních slavistů Xaviera Galmiche, Josepha Normona Rostinského a Alexandera Wölla, kteří se poetikou Demlova díla zabývají dlouhodobě a na jaře 2017 vystoupili na toto téma v Ústavu pro českou literaturu v Praze.
Kniha se neobrací pouze k odbornému publiku. Kromě literárních badatelů ji napsali pamětníci, nadšenci a čtenáři mnoha generací: otevírají ji anketní odpovědi sedmi českých básníků (Jaromír Zelenka, Jaroslav Erik Frič, Petr Holman, Jakub Šofar, Petr Hruška, Aleš Palán a Miloš Doležal). Po nich následují básnické pokusy žáků druhé třídy Základní školy v Tasově na motivy Mých přátel. Textovou část uzavírají deníkové záznamy Petra Holmana z léta 1973 z jeho první cesty do Tasova a Jaroměřic po stopách básníků Jakuba Demla (1878–1961) a Otokara Březiny (1868–1929). Knihu doplňují faksimile Demlových rukopisů, dobové fotografie i momentky z tasovského setkání.
JAKUB DEML
(20. 8. 1878 Tasov – 10. 2. 1961 Třebíč)
Básník a katolický kněz. Autor zhruba stovky knih, z nichž mnohé patří k základním dílům moderní české literatury. Kromě snových próz Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti (1914) jsou to například lyrické apostrofy květinMoji přátelé (1913), knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934) či šestadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje (1917–1941). Jedinečným rysem Demlova psaní je vzájemné propojení knih, z nichž postupně vzniká živý a dramatický celek.
Samostatným nakladatelem se stal v roce 1912. Byl ve stálém korespondenčním nebo osobním spojení se spolupracovníky i čtenáři a z této komunikace, porozumění, ale i nedorozumění a konfliktů jeho dílo čerpá. V posledním dvacetiletí prožitém v totalitních režimech stále psal, ale knihy už téměř nevydával. Kromě knižního díla po sobě zanechal rozsáhlou, rozptýlenou a dosud ne plně probádanou a uspořádanou rukopisnou pozůstalost.
Po většinu druhé poloviny 20. století byly jeho knihy z literatury, běžného čtenářského oběhu i vydávání vyloučeny. Přesto nezmizely z paměti a v českém písemnictví dál skrytě působily – díky básníkům, kteří na ně navazovali, pracovníkům samizdatu, domácím i zahraničním badatelům a překladatelům, kteří je předávali dál, a čtenářům, kteří je nepřestali vyhledávat.