„Tak sám a vzdálen“ – tak pocit osamění vyjádřil jedním veršem v padesátých letech minulého století básník Václav Renč, jeden z politických vězňů komunistického režimu. Rovněž mnozí další, nejen zkušení spisovatelé o své zkušenosti z vězení i z pracovních táborů chtěli zanechat autentická svědectví. Souhrnně tento soubor žánrově i druhově různorodých textů nazýváme vězeňská literatura.
Poezie Jana Zahradníčka, román Motáky nezvěstnému Karla Pecky, Dopisy Olze Václava Havla či Magorovy labutí písně Ivana M. Jirouse a mnohá další díla vznikající či čerpající z této zkušenosti se stala kanonickými díly české literatury druhé poloviny 20. století a plnohodnotnou součástí díla jednotlivých spisovatelů. Pro soustředěné domácí čtení přinášíme ukázky vybraných děl s medailonky jejich autorů v příruční antologii Tak sám a vzdálen, která slouží hlavně jako výchozí bod a inspirace k další četbě a kromě vybraných ukázek obsahuje i slovníček vězeňského slangu, který dobře poslouží jako nápověda při luštění přiložené křížovky. Vaše vědomosti k tématu prověří také dva kvízy.
Dále zpřístupňujeme pro zájemce i doprovodné studijní materiály, které jsme připravili pro účastníky workshopů loňského Veletrhu vědy.
V takzvaném kurzu vězeňské korespondence naleznete podněty a ukázky dopisů psaných z vězení a můžete si sami vyzkoušet, že napsat takový dopis nebylo nic jednoduchého, neboť šlo v podstatě o „literární úkol, jak něco napsat, i když člověk vlastně nic napsat nemůže“ (I. M. Jirous). Psaní oficiálních dopisů se řídilo mnoha pravidly. Dopis mohl mít jen omezenou délku a mohl být adresován pouze rodinným příslušníkům. Bylo možné psát pouze o rodinných záležitostech, v žádném případě o tom, v jakých podmínkách věznění žijí. Nesměla se používat cizí slova, číslice, šifry, občas se cenzorům mohl znelíbit i humor. Písmo muselo být zcela čitelné. Při porušení těchto zásad mohl cenzor dopis zabavit a neodeslat ho nebo příslušné pasáže začernil. Na cenzory však bylo možné vyzrát, a sice pokusit se do textu zašifrovat skrytou zprávu nebo dokonce poslat domů tajný dopis – neboli „moták“.
Ve vězeňské cele bylo opravdu složité něčím vyplnit jednotvárně ubíhající čas. Někdo si opakoval cizojazyčná slovíčka, zpíval, počítal rovnice, mnozí začali skládat básně. Občas se k vězňům dostal malý papírek a tužka a díky tomu se podařilo zaznamenat nemálo příležitostných básní, které zachycují prostor cely nebo táborů či pocity a vjemy uvězněných. Jejich příklady najdete jak v antologii, tak v doprovodných podkladech kurzu vězeňské poezie.
Těšíme se, že s námi budete dopisy a básně sdílet na našich facebookových stránkách nebo na e-mailech Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.!
_ _ _
Obrázek mukla – ilustrace z kolektivní básnické sbírky Přadénko z drátů. Napsali ji, ilustrovali a ve třech různých formátech tajně vydali jako samizdat skauti věznění v jáchymovském táboře Rovnost v roce 1950. Autorem kresby, která znázorňuje mukla v tehdejším táborovém mundúru, je František Falerski (Bonifác, též Bonny; 1927–1969; vězněn 10 let).
Doprovodné materiály:
