|
|
Close Help | ||||||||||||||
Ve 4. dílu Dějin české literatury 1945–1989 si v kapitole věnované česko-slovenským vztahům v oblasti literatury její autor Petr Šisler povšiml, že období normalizace přispělo vzdalování se obou literatur jak institucionálně, tak tematicky. Důležitým faktorem stupňujícím distanci byla i skutečnost, že zatímco slovenskou literaturu česká literární kritika a čtenářská obec příliš intenzivně nereflektovala, česká kultura na Slovensku se těšila velkému zájmu. Symptomatickým projevem onoho zániku česko-slovenské vzájemnosti bylo i to, že se slovenská díla začala do češtiny překládat, což potvrzovalo, že se jedná o dvě samostatné literatury a slovenská začíná v Čechách být považovaná za „zahraniční“.
Mohu k této skutečnosti přistoupit i osobně, protože jako bohemistka jsem během vysokoškolského kurzu literatury poznala i tu slovenskou, ovšem po skončení studií můj zájem o slovenskou literární produkci značně ochabl, k čemuž přispěla i její malá dostupnost v českých knihkupectvích. Proto jsem po Listopadových proměnách sahala s velkým zájmem.
Sborník Listopadové proměny. Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989 se zdá být pokračováním a prohloubením Šislerových slov. Již v úvodním slovu monografie s příznačným názvem „Česká a slovenská literatura: asymetrie změny“ editoři upozorňují na odlišnosti a zdůrazňují i skutečnost, že zatímco se česká literární věda od roku 1989 hojně věnovala syntetickým zpracováním literárního dění jak v období po 2. světové válce, tak i těsně po roce 1989, slovenské badatele takové projekty teprve čekají. Proto také české příspěvky mají ráz spíše zkoumající jednotlivé, dosud neprobádané kauzy, slovenští badatelé uvažují zase shrnujícím způsobem o jednotlivých jevech.
Sborník je rozdělený do tří částí podle časové posloupnosti — „Před listopadem“, kde jsou sledovány jisté změny probíhající v rámci přestavby, „Mezi starým a novým“, věnovaná samotným listopadovým událostem, a „Důsledky změny“, v níž je reflektovaná situace literatury a spisovatelů v devadesátých letech 20. století. K tvoření publikace byli pozváni jak čeští, tak slovenští badatelé, nezávisle na sobě se vyjadřující k sledovanému období, což samo o sobě považuji za úctyhodný počin.
Dovolím si se zachováním chronologie strukturující monografii soustředit se na blok nejdříve slovenský, pak český, abych si mohla utvořit komparativní pohled.
René Bilík v kapitole „Poetika prechodných období a koniec osemdiesiatych rokov 20. storočia“ ukazuje na základě všeobecnejších úvah o hranicích dějinných období (Le Goff, Zajac) proměny v slovenské literatuře osmdesátých let, obzvláště spory mezi starší a mladší generací a „odvěký“ spor mezi modernou a principy socialistického realismu. Autor dospívá k názoru, že proměny slovenské literatury v letech 1948–1989 lze rozdělit do pěti etap, jichž se účastnili svou poetikou různí spisovatelé (Bednár, Johanides, Hrúza, Vilikovský, Pišťanek, Taragel, Otčenáš), ovšem jevy dominující v oněch etapách po sobě nenastupují lineárně, ale oscilují mezi socialistickým realismem a modernou.
Z části „Mezi starým a novým“ pochází 4 příspěvky věnované slovenské literatuře. „Slovenské spisovateľské organizácie okolo novembra 1989 — dobové a súčasné kontexty prahovej situácie“ z pera Radoslava Passia provází dost komplikovanými institucionálními vztahy před rokem 1989, kdy na Slovensku působilo pět (kromě nad vše nadřazené Komunistické strany Slovenska) organizací podporujících a kontrolujících literární život. Listopad 1989 znamenal transformaci všech kulturních spolků a svazů — Passia popisuje dynamický proces vznikajících spojenectví a rozchodů, který začal hned po sametové revoluci, ovšem byl dokončen až kolem roku 2000, a všímá si nejdůležitěších společensko-ekonomických faktorů, které ovlivnily slovenské kulturní dění. Spatřuje je v prudké pluralizaci kulturního prostředí, ekonomickém poklesu, který se projevil prekarizací spisovatelské obce a zánikem většiny nakladatelství, ideologickém rozdělení spisovatelů na dva tábory, zrovnoprávnění všech účastníků literárního života vůči státní moci, vzniku veřejnoprávných fondů zaměřených na podporování tvorby bez ohledu na institucionální příslušnost aplikantů. K nejnovějším změnám patří technologické změny umožňující volnější výměnu myšlenek a diskuze probíhající online.
Příspěvek Vladimíra Barboríka „Zmena statusu slovenského spisovateľa na prelome osemdesiatych a devädesiatych rokov: od neutralizácie k absencii“ volně navazuje na úvahy obsažené v Passiově studii. Autor poukazuje na proměny definování sebe sama jako spisovatele v období od normalizace do devadesátých let 20. století. Pokud byla v sedmdesátých letech rozhodná většina spisovatelů závislá na moci, což a priori nutilo k loajalitě a propagování socialistických myšlenek v souladu s ideou „inženýra lidských duší“, koncem osmdesátých let Martin M. Šimečka hlásal tradiční postoj, že spisovatel má jisté poslání, je intelektuál, který nesmí být ničím sluhou. Na příkladu dvou tvůrců, Petera Pišťanka a Dušana Taragela, pak Barborík ukazuje nový přístup ke skutečnosti: psaní jako koníček, protože výdělky z literatury nestačí na život na vysoké úrovni. V tomto příspěvku mi ale chyběl širší záběr, ráda bych se dozvěděla, jak spisovatelé zvyklí na stálou státní podporu procházeli bolestným procesem přechodu od přesvědčení o své elitní roli k identitě výrobce, který musí prodat svůj výrobek, aby přežil.
Ján Gavura v dobře argumentovaném a literárněhistoricky doloženém příspěvku „Nežná revolúcia básnikov mravnosti (J. Buzássy, M. Rúfus a ďalší)“ připomíná uměleckou dráhu dvou básníků s křesťanskými kořeny, kteří museli najít způsob, jak o svých kvalitách presvědčit představitele moci a probojovat si cestu k čtenáři. Rúfus ji našel v uplatňování námětů, které byly blízké socialistickým požadavkům, Buzássy v alegorické apolitické poezii, únosné i pro stranickou moc. Zlom roku 1989 pro oba básníky přinesl dlouho očekávané změny, ale také pocit nutnosti vyrovnat se s minulostí. Přítomnost těchto etablovaných křesťanských básníků v literární obci umožnil vstup do literatury i dalším básníkům sdílejícím podobné náboženské hodnoty.
Jaroslav Črank se zabývá rehabilitací spisovatelů vyřazených ze Svazu slovenských spisovatelů ještě v období před rokem 1968. V příspěvku „Rehabilitácia slovenských spisovateľov po roku 1989“ podrobně popisuje jak přípravy, tak průběh mimořádneho sjezdu Svazu na sklonku roku 1989, kde jednou z nejdiskutovatějších otázek bylo opětovné přijetí bývalých členů vyloučených za jejich politické postoje. Autor popisuje spory kolem představ jednotlivých spisovatelů, jak by ona rehabilitace měla probíhat, a důsledky těch diskuzí, tj. vznik nových spisovatelských organizací, a konstatuje, že i přes veškeré snahy se většině dříve zamlčovaných spisovatelů nepodařilo dostat zpět do literárního dění.
Další dva slovenské příspěvky se nacházejí v poslední části sbírky, „Důsledky změny“. Peter Darovec v příspěvku „Viditeľná a neviditeľná revolúcia v literature“ přináší rozbor románu Petra Pišťanka Rivers of Babylon, který byl vydán na začátku roku 1991 a předznamenával změny, které spolu s ekonomickými a společenskými čekají i literaturu, a autorem byl pojmenován jako revoluční v mnoha smyslech, a „Premeny slovenskej dramy a divadla po roku 1989“ Eleny Knopové. V tom druhém příspěvku se autorka zaměřuje na prudké změny od roku 1990 a připomíná, že právě divadelníci byli skupinou, která se jako první angažovala v Sametové revoluci. Ovšem euforie po listopadu rychle opadla, když se ukázalo, že divadlo musí hledat nové cesty k divákům, kteří na tuto formu kultury rezignovali. Autorka velmi podrobně popisuje procesy transformace nejen samotných divadel, ale i myšlení o něm, proměny v nové slovenské dramatické tvorbě a způsoby jejího podporování.
České příspěvky z části „Před Listopadem“ se týkají přítomnosti zakázaných spisovatelů. Alena Šidáková Fialová ve studii „Na minovém poli. Zakázaní spisovatelé na stránkách oficiálních literárních časopisů v letech 1988–1989“ mapuje a analyzuje strategie uvádění jmen exilových a samizdatových spisovatelů v Tvorbě a Kmeni, čili připomínání jejich existence, i když často ve formě kritiky jejich tvorby a výsměchu. Jak si autorka všímá, tyto strategie byly vlastně přípravou — byť ne vždy svědomitou a plánovanou a občas i riskantní — na návrat zamlčovaných spisovatelů. Michal Přibáň ve studii „Boje o Foglara“ podrobně ukázal různé triky a kreativní nápady věrných Foglarových fanoušků, jak jeho zakázané knihy opět prezentovat publiku. Postupné pronikání Foglara a jeho děl do oficiální sféry by mohlo také být příkladem, jak komunistická moc během osmdesátých let minulého století slábla a přestávala ze všech sil zastávat názory o jediné správné podobě literatury.
V části „Mezi starým a novým“ se Adéla Gjuričová v příspěvku „Podruhé sundán z jeviště. Fejetony Jaroslava Hutky a jejich porevoluční osudy“ pozastavuje nad postavou a tvorbou Jaroslava Hutky — jak před odchodem do exilu, tak v exilu a po návratu do Československa. Hutka, který se stal jedním ze symbolů listopadu 1989, se ovšem kvůli své upřímnosti a prudkému vyjadřování vlastních názorů poměrně rychle stává personou non grata — a tato situace se opakuje dvakrát, nejdříve v exilu, kde jeho fejetony pro exilová média zaznamenaly prudký pokles populárnosti, tak v devadesátých letech, kdy ho opětovně jeho nekompromisní soudy odsunuly z centra pozornosti.
Poslední část otevírají české příspěvky. V prvním z nich, „Samizdatoví buditelé v čase liberalizace a transformace. K historii Klubu osvobozeného samizdatu“, jeho autorka Petra Loučová připomíná zvláštní nápad Františka Kautmana v době zaplavení knihkupeckých pultů novými tituly nebo reedicemi dosud nepovolených knih založit neziskové nakladatelství Klub osvobozeného samizdatu, který by kopíroval většinu principů známých ze samizdatových edic. Idealistická myšlenka ze začátku přilákala velkou skupinu zájemců, kteří byli značně nespokojení s tehdejší knižní produkcí. Autorka popisuje potíže, které se na cestě ke Klubu množily, a zamýšlí se nad důvody neúspěchu ambiciózního plánu dodávat na trh co nejkvalitnější literární produkci.
Postavu detektiva z Velinského románů připomíná Stefan Segi ve studii „Vzpomínání detektiva Finka. Nostalgie a politika v detektivních prózách Jaroslava Velinského“. Studie se zaměřuje na aspekt paměti a vyrovnávání se s minulostí a autor dokládá, jak v osudech a postojích detektiva Finka kontrastují „velké dějiny“ a každodennost. Autor poznamenává, že v populární literatuře konce 20. století protagonisté prezentující svými postoji různé odstíny šedi, nikoli jen čisté dobro nebo zlo, nebyli častým jevem, a zároveň uvádí detektivní romány Velinského jako příklad politiky paměti.
Lenka Jungmannová provází v příspěvku „Co se dělo po roce 1989 v původní dramatice aneb Kopernikánský obrat?“ syntetickou a přehlednou formou procesem změn v devadesátých letech, kdy od připomínání zakázaných dramatiků postupně docházelo k poptávce po současných autorech a tématech, což vyústilo v pokusy o tvorbu ve stylu coolness nebo in-year-face theatre.
V okruhu divadla také zůstává poslední český příspěvek Radky Kunderové „Utajená kontinuita. Jan Mukařovský a rekonceptualizace českého divadla po roce 1989“, v němž se autorka zabývá společenskou pozicí divadel po listopadových změnách a navazuje na Mukařovského myšlenku o autonomii jako jednoho z klíčových aspektů fungování umění. Její úvahy týkající se polistopadového uvažování o roli divadel byly velmi silně ovlivněné strukturalismem.
Závěrem je třeba opakovat již na začátku vyslovené tvrzení, že česká a slovenská literární historie se po listopadu 1989 ocitly v různých etapách bádání literárního dění. Jak si všímá Passia, sociokulturní, ekonomické a institucionální aspekty literárního života nikdy nestály v popředí vědeckých zájmů slovenských badatelů — možná by bylo vhodné, aby se jevům spojeným s fungováním literatury aspoň malá skupina literárních vědců začala věnovat, dokud ještě lze rekonstruovat některé události na základě vzpomínek pamětníků.
Sborník studií Listopadové proměny je potvrzením faktu, že česká a slovenská literatura začaly jít rozdílnými stezkami ještě před rokem 1989. Většina slovenských badatelů se snaží soustředit na všeobecnější bilanci literatury v období jak těsně před, tak i těsně po Sametové revoluci, najít jisté společné motivy a strategie volené spisovateli. Monografie Listopadové proměny nemá ambice zmapovat všechny jevy a události, je to jen a především pokus ukázat rozdíly v rozvoji dvou propojených literatur a v bádání o nich.
Zároveň je monografie velice přínosnou publikací, která připomíná, že vzhledem k tomu, že kdysi byly mezi oběma literaturami těsnější vztahy, by bylo vhodné, aby takových společných pohledů na jisté kulturní jevy a komparatistických rozborů bylo více. Tato publikace je možná začátkem jistého procesu opětovného sbližování dvou blízkých slovanských literatur.
Vladimír Barborík, Barbora Čiháková, Alena Šidáková Fialová (edd.): Listopadové proměny. Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i., 2021. 259 stran.
Vychází v České literatuře 3/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
