|
|
Close Help | ||||||||||||||
Česká literární kritika a esejistika orientovaná na základě katolického světonázoru byla na čtyři desetiletí takřka úplně vytlačena z veřejného prostoru — výjimku představoval samizdat, exilové publikace a krátké období konce šedesátých let.
Celá generace katolických kritiků a literárních publicistů začala být znovu edičně připomínána až po listopadu 1989. Jejich rehabilitace byla nesnadná a pozvolná, mnohdy rozprostřená do desítek let, ale přece jen v mnoha ohledech důsažná a úspěšná. Podařilo se v sedmi svazcích vydat celek díla Bedřicha Fučíka (Čtrnáctero zastavení [1992], Píseň o zemi [1994], Setkávání a míjení [1995], Kritické příležitosti I–II [1998, 2002], Rodná krajina básníkova [2003], Paralipomena [2006]), Ladislav Soldán připravil cca deset knih Miloše Dvořáka (mj. Miloš Dvořák a Otokar Březina [2007], O Jakubu Demlovi [2007], Inflace slova v našem věku: texty z let 1945–1969 [2009], Svítání kritikovo [2017]); stejný editor prezentoval soubor díla Rudolfa Černého (Kritické dílo: texty z let 1928–1970 [2020]). Miloš Doležal objevil zpola zapomenutou osobnost výrazného kritika Jana Franze (Eseje, kritiky, dopisy [2006]); dostalo se i na soubor textů Ladislava Jehličky (Křik koruny svatováclavské [2010], edd. Zuzana Jürgensová, Bohdan Chlíbec, Adéla Petruželková); na velký výbor z Alberta Vyskočila dosud čekáme, závdavkem se stala reedice Znamení u cest (1995) a soubor kritické publicistiky Kritikova cesta (1998, edd. Mojmír Trávníček a Robert Krumphanzl). Tento výčet autorů není zdaleka uzavřený a zpřístupňování dalších kritiků a esejistů katolické provenience bude jistě pokračovat. Jedním z těch, kteří dosud zůstávali stranou, je Timotheus Vodička. David Jirsa a Natálie Trojková jej nyní představují svazkem dvanácti tematických studií Tvůrce a tradice s podtitulem Eseje o české literatuře 19. století.
Timotheus Vodička (1910–1967) se v předúnorovém období prosadil jako překladatel, autor náboženských spisů, redaktor a editor; nejvýznamnější část jeho díla je kritická a esejistická (mj. Obraz, maska a pečeť [1946], Stavitelé věží [1947], Řád morální a řád umělecký [1948]). Redigoval Řád, publikoval v Akordu, spolupracoval s Jakubem Demlem (koncipovaný projekt Demlových spisů však po únoru 1948 neuskutečnil, zůstalo z něj torzo jednoho svazku), spolu s dalšími vedl kampaň proti Schulzově románu Kámen a bolest (1942). Silně působil na některé z nejvýraznějších autorů katolického proudu, zejména na Jana Čepa a Jana Zahradníčka. K jeho nejbližším spolupracovníkům patřili Silvestr Braito a František Miklík. Bývá řazen k představitelům dogmaticky ideologického pohledu na literaturu.
Soubor textů Tvůrce a tradice sestavil sám Vodička a zahrnuje studie z let 1940 — cca 1954, šest statí vyšlo v Akordu, jedna ve Sborníku k 70. narozeninám Josefa Vašici, ostatní pocházejí z pozůstalosti uložené v Olomouci.
V úvodu se Vodička rozhodně vymezuje proti „pozitivistické historii“, která podle něj zásadním způsobem zkreslila literární dějiny 19. století. Odpor vůči pozitivismu jej sbližuje s Albertem Vyskočilem a jinými kritiky katolické kulturní fronty. Zápas s pozitivismem počátkem čtyřicátých let minulého století působí na první pohled poněkud obsoletně a anachronicky. Pozitivismus však Vodičkovi ztělesňuje všechno bezideové, amorfní a konfúzní, jež akcentuje jako východisko i cíl dle něj pochybnou a problematickou „pokrokovost“. Tu chápe v těsném spojení s liberalismem jako ideologii nastupující protikatolické moderny. Zavrhuje pojetí estetiky vycházející z racionálních koncepcí opřených o uzavřený systém, z něhož lze údajně všechno odvodit. Za intenzitou odporu k pozitivismu, který je tu zjevně náhradním terčem, stojí bezpochyby averze k Masarykovi a jeho generaci (která paradoxně též vychází z vůle překonávat pozitivismus); potřeba s nimi skrytě či zjevně účtovat zastiňuje potřebu artikulovat vztah ke strukturalismu a marxismu. Z pozitivismu vyrůstají ideje, jež nejsou odvozeny ze života a které znemožňují porozumět „zákonům uměleckého tvoření“. Literární dějiny (a jistě nikoli pouze 19. století) je tedy třeba nově uchopit a převyprávět navzdory pozitivistickému duchu a racionalistickému bludu.
Odtud logicky vyplývá i apologetické zaměření Vodičkových prací. Autor všude spatřuje ostny protináboženské propagandy, která narušuje a destruuje přirozený řád, jenž srůstá s pravou tradicí. Už nacionalismus obrozenců není zařazen do skutečné soustavy hodnot, a proto se rozpadá pod náporem liberalizujícího „měšťáctví“. Vodička zde rozpoznával (do jisté míry oprávněně) ahistorismus, falešnou mytologii a sentimentální romantismus. Služba cílům umění se posléze mění ve službu cílům politickým. Tvrzení, že „kromě Zeyera málokterý básník se nedal svést do služeb nejhrubší propagandy, zejména k hanobení katolictví a oslavě největších pohrom českých dějin“ (s. 25), vyjadřuje pregnantně ultimativní, ofenzivní a přehodnocující intenci Vodičkova psaní. (Apologetické vidění v sobě obsahovalo implicitně i touhu po regresi, pronikavé a zásadní změně politického uspořádání i uměleckých tendencí; krize a válka znamenaly fiasko hodnotové hierarchie a sui generis „trest Boží“ — odtud pocházely i prameny nešťastných a politováníhodných postojů některých katolických aktivistů v letech 1938–1939. Timotheus Vodička však nepatřil k militantním aktérům a jeho dikce zůstávala uměřená.)
Vodička předznamenal svoje zkoumání konstatováním, že „pozornost je věnována jen některým stránkám, sledovaným z určitého hlediska. Jsou to […] jakési zkušební průřezy nebo sondy, prováděné k dokázání jistých předběžných dohadů a výpočtů“ (s. 7). Dosavadní práce se mu jeví nedostatečně, zachycují jen „obraz dějin, jak by vypadaly, kdyby se řídily ideovými konstrukcemi pozitivistické vědy“ (ibid.). Metodologicky vychází z historizující psychologie — zabývá se zdroji a souvislostmi autorovy tvorby, jeho stimuly a limity, překážkami, vlivy, kterým podléhá nebo je přetváří. Staví na odlišení kritického hodnocení autora a hodnocení historického, analyzuje pojem doba jako zvláštní složky díla, dobírá se trivialit typu „hodnota díla a jeho obliba nejsou vždycky přímo úměrné“ (s. 12), postuluje, že „umělecké dílo nevytváří novou skutečnost, nýbrž nové vidění skutečnosti“ (ibid.). Doba se mu stává prázdnou slupkou a neexistující entitou, o niž se nelze opřít: je protikladem tradice. Odděluje osobnost a subjekt; „čím je dílo dokonalejší, tím lépe vyjadřuje tvůrčí osobnosti“ (s. 13). Pojetí tradice objasňuje ve stati o pamětech rychtáře Františka Vaváka. Tradice syntetizuje víru, zdravý rozum, řád a jednotu. Tato syntéza poskytuje takovou míru jistot a hodnot, že další jsou již zbytečné — poddanství je ideálním stavem věcí, jež plní ochranný úkol. Sedlák koná práci tak těžkou a náročnou, že se nemá zabývat ničím jiným, zejména ne politikou. Kdo má za sebou tradici a víru, nemůže být osamělý. Mravnost se stává smyslem i oporou, cílem je sebenalezení v Duchu i komunitě, transcendence k Bohu. Absolutizace tohoto přístupu vede Vodičku třeba k vyzdvižení moravských prozaiků Antoše Dohnala, Františky Stránecké a Václava Kosmáka, v jejichž dílech dle Vodičky vesnice úspěšně reprezentuje, ba substituuje celou společnost a vše se vyrovnává v „pozitivní soulad“. Zjevně voluntaristická teze spíše odráží nostalgii za něčím mizejícím nebo už definitivně ztraceným. Vodičkova identifikace s tradicí přehlíží její slabiny v pozvolném vyprazdňování norem, zvykovém charakteru, neschopnosti reagovat na nové podněty, otázky a výzvy. „Tradice“ v konzervativním pojetí (jednota, jadrnost, mravní ryzost, stabilita, harmonie) se tu nerozporuje a neproblematizuje, zůstává jako ideál odvozený z přání a představ o minulosti, je výrazem úzkosti i protestu proti „odkouzlení světa“.
Zásadní však zůstává pro Vodičku osobnost. Zajímá ho, jak se tvůrčí osobnost utváří, jak na skřipci rozporů roste nebo se hroutí a upadá. Všímá si rozdílu mezi postavou skutečnou a zdánlivou, mezi maskou a pravou tváří. U Josefa Jungmanna určuje hned několik antinomií: staví se proti pokrytectví a je deista, ale coby úředník dodržuje úzus a žádá pro sebe katolický pohřeb, obhajuje časomíru, ale překládá trochejem, horuje pro „nadpřirozenou pravdu a nadpřirozenou lásku“, ale náhražku nalézá v modelovém slovanství a nivelizujícím všeslovanském jazyku. Máchu interpretuje jako pokus o negaci doby a osamocenosti v ní, vzpouru proti prázdnotě a zlhostejnění. Básníkovi všechno selhalo a zůstala pouze země, řád přírody však existuje jako analogie řádu vyššího, jenž přivádí tvůrce k sobě samému; proto nakonec „bere za svou věc ztracené dědictví duše“ (s. 64). Poměr mezi duší a básnickým slovem se vyznačuje specifickým charakterem, neboť slovo vykazuje „zvláštní, na logické vztahy neredukovatelnou mluvu emotivních a zvukových korespondencí, jež dovedou nepřímo sugerovat vyjadřovanou zkušenost v její individualitě, i když zůstávají skryty diskursivnímu uchopení“ (s. 69).
Erbena nazírá Vodička jako uskutečňovatele integrálního křesťanství, živeného vnitřním impulzem. Při jeho výkladu se uchyluje k jisté ekvilibristice s antropologickými a religionistickými kategoriemi — tvrdí, že prvotní náboženské vědomí bylo monoteistické, teprve později v důsledku uvolnění mravní kázně (!) začaly převažovat iracionální mytologické projekce. Křesťanské základy v Kytici se osvědčují jako dokonalé spojení rozumu a univerzálnosti, kdy „mytické prvky jsou takříkajíc bezezbytku přetvořeny v mravní symboly“ (s. 94). Naopak Němcová nepochopila, odkud pochází zdroj její inspirace, její „nepřirozený mravní život […] nemohl nerozvracet její nitro“ (s. 110), iluzorní ideály autorce nemohly dodat nic pevného lidsky ani umělecky. Také Vrchlický nedovedl zacházet se svou dispozicí, podléhal pokušení nerozhodnosti, jeho tvorba představuje „gesto ducha, který chce mít všechny věci zároveň, aniž by si jich postupně dobýval pravým způsobem tím, že jedny podřizuje druhým, nebo že je opouští načas, aby mu později byly vráceny ve skvělejší podobě“ (s. 141). Básníkovu pozici určuje jako dezorientaci z plurality, vůli tvořit nadlidské z lidského, básnickou tragédii, je „obranou proti sobě samému, proti úzkosti z marného úsilí“ (s. 149). Vodička vidí Vrchlického se svou poezií ponechaného „na okraji propasti“ — jeho soudy literárněkritické jsou tedy i soudy mravními a teologickými, chápe umělcovo dílo z nadčasové perspektivy jeho lidské spásy či zavržení. Dokáže ale docenit přehlížená a stereotypně traktovaná jména — Rubeše a Klicperu vyvazuje z obvyklých literárněhistorických klišé a představuje je jako sice menší, ale v určitých momentech živé a svěží autory.
Klíčovou a esenciální kvalitou vždy je pro Vodičku spiritualita. Odděluje ale duchovní poznání rodící se v tvorbě či její recepci a reflexi a víru jako existenciální akt: „Poznat skutečnost řádu náboženského v zrcadle umění a přisvojit si ji úkonem víry, to jsou dvě věci, jež nesmíme ztotožňovat nebo zaměňovat“ (s. 125). Zároveň platí, že umělce vždy vede duchovní energie, protože „duchovnosti se nelze vyhnout nikdy, nanejvýše ji lze zapřít, pokřivit, nebo zneuctít“ (s. 127). Z toho se odvíjí i Vodičkovo chápaní personalismu, který u něj není individualistický, ale univerzalistický, vztahující se k zvolenému a přijímanému řádu. Idea má vždy osobní ráz, je vlastnictvím osobnosti, významy se však přejímají.
Ve Vodičkových textech nelze nevidět ideologickou předpojatost a závislost na ideových konstruktech, zároveň ale i schopnost subtilních diferencí, hlubokých vhledů, trefných charakteristik a maxim. Prokazuje schopnost psychologické prospekce i imaginace a pokouší se o platné postižení autorského typu a jeho geneze z podivuhodné a někdy tajemné souhry elementů, jež ho konstituují. Tvorbou rozumí výběr z možností a způsob jejich realizace. David Jirsa v doslovu uvádí, že „Vodička předstírá, že postupuje přísně vědecky“ (s. 192); autor ovšem vůbec neaspiruje na striktní scientismus, spíše vytváří svůj pevný a uzavřený hodnotový systém, v jehož rámci mají argumenty svou platnost a věci spolu náležitě korespondují — a tím také v souladu s pravověrností buduje svůj protipól „pozitivismu“ jako zástupného znaku protikřesťanského myšlení. Stejně jako měl Vodička daleko ke strukturalistické exaktnosti, vzdaloval se i šaldovskému personalismu. Mnoho katolických autorů včetně J. Čepa, J. Zahradníčka, B. Fučíka i A. Vyskočila (který Šaldovi věnoval své stěžejní dílo) mělo k Šaldovi obdivný a uctivý poměr. Vodička (spolu s Josefem Florianem) zastával ostře odmítavé stanovisko, podle něhož Šalda odkazoval k pouhému žurnalismu. Zároveň však Vodička znamenal nemalou autoritu i pro výše zmíněné Zahradníčka a Čepa, kteří v něm v ideových rozkolech a tápáních nalézali mentora obezřetně stvrzujícího či popírajícího kýženou ortodoxii. Jeho dílo si dnes zaslouží vyrovnaný a spravedlivý přístup: to mimo jiné znamená, že recenzovaná edice nemusí být poslední.
Timotheus Vodička: Tvůrce a tradice. Eseje o české literatuře 19. století. Edd. David Jirsa, Natálie Trojková. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta 2021. 208 stran.
Vychází v České literatuře 3/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
