V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
DOUBRAVKA OLŠÁKOVÁ
Libora Oates-Indruchová, socioložka, která se zaměřuje na pozdní socialistickou kulturu a gender, vydala svou dlouho očekávanou knihu na téma cenzury a publikačních strategií v českém a maďarském akademickém prostředí v „normalizačních“ letech 1969–1989. Svou pozornost věnuje pouze humanitním a sociálním vědám. Struktura publikace je přehledná a jasná, stejně tak předmět bádání. V úvodu autorkou položená otázka, kam se poděla „normalizační věda“ a její publikační výstupy, je natolik prostá, až je odzbrojující.
Číst dál: O normalizačních hadech a scholastických žebřících
JAN MATONOHA
Z hlediska pojetí střední Evropy (dále jen SE) je centrální myšlenkou knihy Jessie Labovové skutečnost, že koncept SE — stejně jako jakákoli jiná pojetí — je nevyhnutelně produktem mytologizujících konstrukcí, u přítomné knihy v zaměření na konstrukce vycházející z (nostalgické, neboť ztracené) transatlantické perspektivy. Jessie Labovová v každém případě nabízí skvělý přehled po oblasti SE, počínaje především osmdesátými lety 20. století a dále, přes zmapování produkce maďarských „exilových“, po Trianonu v Rumunsku zejm. v Cluji/Kolozszváru vycházejících časopisů, dále také nástin předválečného i poválečného angažmá novinářů, autorů a politických osobností Mieczysława Grydzewského (vlivné meziválečné varšavské a posléze v Londýně vycházející exilové Wiadomości Literackie) a Jerzyho Giedroyce (šéfredaktora exilového pařížského listu Kultura) až po protirežimní srbské internetové rádio B92 z poloviny devadesátých let a — zde se koncept SE již značně rozpíná a ztenčuje, ale zároveň je záslužně „aktivistický“ — běloruskou opozici oranžové revoluce stejně jako aktivity ostatních protirežimních hnutí na Ukrajině, v Gruzii či Kyrgizstánu šířených po internetu a sociálních sítích. I poučenější zájemce o SE (a její přesahy) zde tak načerpá vedle vynikajících interpretací také faktické vědomosti.
Číst dál: Střední Evropa jako transatlantický mýtus, konstrukt, velké vyprávění — a přece relevantní
PETR A. BÍLEK
Výzkum éry českého stalinismu, datované obvykle roky 1948 až 1956, ale označované někdy i vágněji, avšak zároveň se smyslem pro fakt, že rokem 1956 některé rysy této éry nemizí, jako „padesátá léta“, nabral v posledních letech pozoruhodné tempo. K zakladatelským pracím Karla Kaplana v oblasti dějin politických a Vladimíra Macury v oblasti dějin kulturních, jež byly publikovány už v průběhu devadesátých let, přibyly v uplynulém dvacetiletí desítky monografií, analyzujících oblasti, jež zůstaly na okraji či zcela mimo záběr pramenně-pamětnického přístupu Kaplanova i Macurova zacílení na generované významy jednotlivých děl i širších seskupení, v nichž se díla a jejich významy vrství. Důvodem takovéhoto zájmu o éru českého stalinismu je jistě jak specifický charakter svérázného materiálu, který se prostě v jiných kulturách či v jiných obdobích nevyskytuje, tak i nadnárodní dopad výkladových poznatků, jež umožňují komparaci s jinými zeměmi socialistického bloku, ale koneckonců i s dobovým děním a vývojem v západních zemích, o němž si už dnes lze načíst mnohem víc, než co měli k dispozici průkopníci bádání o padesátých letech v raně postkomunistickém období.
Číst dál: Měšťák, kulak, kněz a Američan: emblémy světa, který škodí
ANNA KOPOVÁ
Kázání, řeč, homilie — dnes až na výjimky zcela marginalizovaný žánr, který největšího rozmachu dosáhl v průběhu raného novověku. Pro naše předky běžná součást života představující často jejich jediný kontakt s literaturou. V posledních letech se sice téma kázání a kazatelství dostává do popředí badatelského zájmu, širší veřejností však zůstává nedoceněno. Tento nedostatek se snaží napravit zamýšlená slovensko-česká řada monografií. První díl kolektivu autorů Z dejín kázňovej prózy I. se ve čtrnácti kapitolách zabývá různými aspekty tohoto literárního žánru v prostoru nejen Čech a Slovenska, ale též Rakouska, Saska a dalších oblastí s naším územím souvisejících. Kniha si neklade za cíl soustavně mapovat vývoj homiletiky v čase a prostoru, při šíři tématu by to v této formě ani nebylo možné; namísto toho nabízí čtenáři jednotlivé kapitoly coby hloubkové sondy do různých období, míst a komunit. Tematicky se zaměřují na nejrůznější motivy, konkrétní osobnosti či díla. Kapitoly jsou řazeny podle chronologického principu, který výborně funguje jako nestranné kritérium, „aby o to více vystoupilo hledisko literární kontinuity protínající různorodé komunity a identity v dlouhém časovém období“ (s. 8). Zároveň to naznačuje jeden z cílů monografie — ukázat, že nelze zkoumat jeden segment středoevropské homiletiky bez širšího kontextu časoprostorového, denominačního i jazykového.
Další pokračování nesmrtelného sporu o dataci Kristiánovy legendy
VENDULA REJZLOVÁ
26. a 27. května 2021 proběhla hybridní formou mezinárodní konference Svatá Ludmila — Ženy v christianizaci střední Evropy, částečně ve Vlasteneckém sále Karolina, částečně pomocí platformy Zoom. Dlouho chystaná událost vznikla spoluprací Katolické teologické a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy s Archeologickým ústavem AV ČR, Leibnitzovým institutem pro historii a kulturu východní Evropy v Lipsku (Leibniz-Institut für Geschichte und Kultur des östlichen Europa, dále jako GWZO) a spolkem Svatá Ludmila 1100 let při příležitosti jubilejního výročí umučení první české světice. Příspěvky zazněly v anglickém, německém a českém jazyce a byly simultánně tlumočeny (ne vždy zdařile). Volba příspěvků pokryla takřka celou svatoludmilskou problematiku v českém i evropském kontextu a propojila archeologické, historické, filologické, literárněhistorické, teologické i genderové aspekty. Většina přednášejících se ovšem nemohla vyhnout nejrozsáhlejšímu a zároveň literárnímu prameni — legendě tzv. Kristiána.
Číst dál: Zpráva o konferenci Svatá Ludmila — Ženy v christianizaci střední Evropy