Previous Next
O normalizačních hadech a scholastických žebřících DOUBRAVKA OLŠÁKOVÁ Libora Oates-Indruchová, socioložka, která se zaměřuje na pozdní socialistickou kulturu a gender,...
Střední Evropa jako transatlantický mýtus, konstrukt, velké vyprávění — a přece relevantní JAN MATONOHA Z hlediska pojetí střední Evropy (dále jen SE) je centrální myšlenkou knihy Jessie Labovové skutečnost, že...
Homiletika napříč staletími ANNA KOPOVÁ Kázání, řeč, homilie — dnes až na výjimky zcela marginalizovaný žánr, který největšího rozmachu dosáhl v...

ANNA KOPOVÁ

Kázání, řeč, homilie — dnes až na výjimky zcela marginalizovaný žánr, který největšího rozmachu dosáhl v průběhu raného novověku. Pro naše předky běžná součást života představující často jejich jediný kontakt s literaturou. V posledních letech se sice téma kázání a kazatelství dostává do popředí badatelského zájmu, širší veřejností však zůstává nedoceněno. Tento nedostatek se snaží napravit zamýšlená slovensko-česká řada monografií. První díl kolektivu autorů Z dejín kázňovej prózy I. se ve čtrnácti kapitolách zabývá různými aspekty tohoto literárního žánru v prostoru nejen Čech a Slovenska, ale též Rakouska, Saska a dalších oblastí s naším územím souvisejících. Kniha si neklade za cíl soustavně mapovat vývoj homiletiky v čase a prostoru, při šíři tématu by to v této formě ani nebylo možné; namísto toho nabízí čtenáři jednotlivé kapitoly coby hloubkové sondy do různých období, míst a komunit. Tematicky se zaměřují na nejrůznější motivy, konkrétní osobnosti či díla. Kapitoly jsou řazeny podle chronologického principu, který výborně funguje jako nestranné kritérium, „aby o to více vystoupilo hledisko literární kontinuity protínající různorodé komunity a identity v dlouhém časovém období“ (s. 8). Zároveň to naznačuje jeden z cílů monografie — ukázat, že nelze zkoumat jeden segment středoevropské homiletiky bez širšího kontextu časoprostorového, denominačního i jazykového.

Časové rozpětí knihy zahrnuje téměř jedno tisíciletí — od staroslověnských památek 9. století až po kázání Jána Kollára, osobnosti první poloviny století 19. Chronologické řazení kapitol zároveň odhaluje jistou nevyváženost co do počtu kapitol týkajících se jednotlivých období. Zatímco středověku se dotýká pouze první kapitola a jen poslední tři se věnují přelomu 18. a 19. století, nejobsáhlejší část knihy zahrnuje období 16.–18. století, které můžeme označit jako zlatý věk homiletiky, kdy se na základě konfesionalizace Evropy stalo kázání nejen zprostředkovatelem křesťanské věrouky, ale zároveň zbraní v (proti)reformačním boji.

Raněnovověká kázání bez ohledu na konfesi můžeme obecně rozdělit na nedělní, sváteční a příležitostná. Všechny tyto varianty jsou v monografii zastoupeny. Mezi příležitostnými vyniká zejména tematika funerální, objevuje se hned ve třech kapitolách. Postily sváteční a nedělní se objevují v kapitolách věnujících se dílu jednotlivých autorů (Leonard Stöckel, Jozef Ignác Bajza, Ján Kollár). Pro tematické zkoumání se jeví jako výhodnější kázání sváteční, neboť jich je dochováno mnohem více než nedělních a také proto, že kazateli poskytovala větší tematickou volnost. Oproti tomu kázání nedělní se řídila tradičním perikopním systémem, kdy na každou neděli v roce připadal konkrétní úryvek z Písma, na němž mělo být kázání založeno. V ideálním případě měl kazatel rozebrat a vysvětlit daný text, nicméně bylo poměrně časté, že si vybral jen část textu, větu, slovní spojení nebo dokonce jen jedno slovo, na němž pak postavil promluvu, mnohdy na téma zcela odlišné od původní perikopy.

Z hlediska konfesijního je pozornost autorů poměrně vyvážená mezi katolickým a protestantským prostředím. Přestože z celého vyznění knihy je zřejmá návaznost a prolínání obou tradic, téměř v žádné z kapitol se nepodařilo překročit hranice konfesí a hledat styčné body a momenty vzájemné provázanosti. Námětů pro další zkoumání vztahů mezi jednotlivými denominacemi by se jistě našlo mnoho, například srovnání katolického a protestantského perikopního systému, vzájemné ovlivňování funerální kultury, využívání panegyrických textů nebo reflexe sociálních či národnostních společenských tendencí v jednotlivých církvích.

S konfesijním rozdělením souvisí svým způsobem i různorodost jazyková počínaje v první kapitole staroslověnštinou přes latinu, běžnou především v katolické církvi, po češtinu, slovenštinu a němčinu, tedy národní jazyky, skrze něž se protestantští kazatelé přibližovali svým posluchačům a k nimž se postupně obracela i církev katolická. Význam výběru jazyka kázání v době počínajícího národního uvědomění zřetelně vystupuje zejména v kapitolách Angely Škovierové a Oľgy Vanekové.

Jednotlivé kapitoly se liší jak rozsahově, tak tematicky a též šíří záběru. Nalézáme zde kapitoly věnované jedné kazatelské osobnosti (Leonard Stöckel, Cyril Riga, Ján Kollár), jednomu dílu (řeč Richarda Bartoliniho, latinská pohřební řeč Andreje Daniela Michnaie), nebo naopak nějakému fenoménu (oslavy výročí reformace, funerální homiletika z Trenčína, perikopní systém, krize protestantismu, pohřební řeči trnavské univerzity) či konkrétnímu tématu ve více dílech (důsledky prarodičovského pádu, Kristova obřízka, sociální a národnostní aspekty). V mnoha kapitolách se ovšem zde nastíněné způsoby zpracování prolínají, proto je třeba toto dělení chápat pouze orientačně.

Do první skupiny patří kapitola Márie Šibalové, která se zabývá kázáními Leonarda Stöckela (1510–1560). Tento bardejovský humanista, učitel a později rektor tamní evangelické školy se ve svém díle nejen kazatelském inspiroval myšlenkami Lutherovými a Melanchtonovými a skrze ně i antickou teorií řečnictví. Jeho rétorické postupy autorka demonstruje na příkladu „Kázání k evangeliu Kristova narození“ z jeho nedělní a sváteční postily. Každé z jeho kázání obsahuje otázky a odpovědi. Podobný princip můžeme vysledovat např. i v katolické postile Františka Štěpána Náchodského Sancta curiositas. Snad by mohlo být zajímavé v některé z dalších knih zamýšlené řady věnovat jednu kapitolu tomuto rétorickému motivu a srovnání kázání či celých postil založených na podobném principu.

Jana Maroszová představuje osobnost a dramatický život dominikána Cyrila Rigy (1689–1758). Pro bližší studium vybrala z jeho čtyř sbírek pouze dvě sváteční, v nichž se nejlépe projevuje Rigova radikalita v sociální oblasti (kritika nejen šlechty, ale i řady duchovních), která ačkoli se podobná témata vyskytují i u dalších kazatelů především z řad mendikantů, nemá co do přísnosti obdobu. Seznam postil, z nichž autorka vychází v následující srovnávací části, je zbytečně zdvojen ještě seznamem jejich autorů. Zároveň by bylo záhodno upravit do očí bijící zdvojená velká písmena v německých citacích (GOtt, HErr, CHristus); tato ve své době běžná praxe jinde v knize zachována není a čtenářsky jde o jev velmi nepříjemný.

Třetí kazatelskou osobností, jíž je věnována samostatná kapitola, je Ján Kollár (1793–1852). Erika Brtáňová na základě jeho objemné sbírky kázání, která zahrnuje všechna tři kazatelská odvětví (nedělní, sváteční, příležitostná), ukazuje Kollára jako kněze-myslitele a kněze-básníka. Jeho kázání se blíží spíše osvětovým přednáškám, neboť kazatelství, resp. literární (a osvětovou) činnost považuje za povinnost osvícenského kněze. Z hlediska čtenáře je zbytečné vkládat do textu citaci z díla a následně ji dovysvětlovat vlastními slovy, Kollárův jazyk je současnému čtenáři dostatečně srozumitelný.

Jedno zásadní dílo, jemuž je možné věnovat celou kapitolu, zde představují texty Evy Frimmové a Oľgy Vanekové. První se váže k řeči Richarda Bartoliniho na Prvním vídeňském kongresu v roce 1515. Tím se řadí na druhé místo v monografii (od první kapitoly jej nicméně dělí více než 600 let). Politická řeč perugijského humanisty je součástí rozsáhlejšího Bartoliniho díla s názvem Odeporicon (což se ovšem dozvídáme z textu téměř mimochodem), které v sobě kombinuje více literárních žánrů včetně cestopisu, popisu dobové a místní situace, jednotlivých osobností a jejich reflexe kongresu i samotné Bartoliniho řeči.

Dostáváme se tím k podstatné otázce celé monografie: jak vlastně můžeme definovat kázání? Chápeme-li je jako literární žánr, je třeba upozornit na jeho specifika, především na to, že původně byla určena k přednesu z kazatelny (v některých obdobích se mohl blížit až divadelnímu výstupu) a až druhotně s nezbytnými úpravami vydávána. Až do liturgických reforem v polovině 20. století nebyla homilie součástí mše, ale byla přednášena před nebo mezi dvěma bohoslužbami v neděli či ve svátek a měla (byť v praxi často jen velmi volně a vzdáleně) souviset s konkrétní perikopou. To ovšem neplatí pro řeči příležitostné zastoupené v této monografii kázáními pohřebními a právě Bartoliniho řečí. Ta byla sice pronesena knězem (Bartolini byl sekretářem kardinála Matouše Langa) na půdě chrámu sv. Štěpána, přesto i vzhledem k příležitosti, při níž byla proslovena „nesie viacej znaky oslavné reči, ako klasickej homílie“ (s. 40). Zajímavý je v tomto případě také kontext samotného pronesení řeči, který autorka vysvětluje na základě dvou zdrojů, totiž samotného Bartoliniho díla a zároveň poznámek dalšího z účastníků kongresu Jána Kuspiniána (slavnostní přednesení řeči totiž nemohl Bartolini v chrámu dokončit pro přílišný neklid a hluk). Autorka se zabývá i dalšími řečníky a řečmi s kongresem souvisejícími, dobovým ideálem řeči, dále historickým kontextem celého díla, historickým významem Vídeňského kongresu, jazykovou vybaveností posluchačů a následně i dobovou knihtiskařskou politikou. To všechno dohromady vytváří z kapitoly směs témat, v nichž není snadné se orientovat a z nichž nejedno by si zasloužilo samostatný text.

Téměř na opačném konci časové osy (a tedy na konci knihy) stojí kapitola Oľgy Vanekové věnující se jedné konkrétní příležitostné řeči. Jedná se o pohřební kázání pedagoga bratislavského evangelického lycea Andreje Daniela Michnaie z roku 1840 věnované profesoru Jánu Grosovi. Význam řeči, která „napĺňa žánrové charakteristiky panegyriku, oslavnej reči“ (s. 225), spočívá mimo jiné ve volbě latinského jazyka, kterým kazatel demonstruje důležitost humanitního vzdělání. Zde je třeba si uvědomit, že evangelické prostředí výrazně tíhlo k národním jazykům, čímž se mimo jiné vymezovalo vůči katolické církvi, kde byla naopak daleko více akcentována latina a vernakulárních jazyků se užívalo pouze v kázáních pro nejprostší vrstvy obyvatelstva.

Funerální tematiku zpracovávají i autorky Radmila Prchal Pavlíčková a Erika Juríková. Obě se věnují fenoménu pohřebních řečí v konkrétním prostředí, v prvním případě je to konfesně homogenní luteránská komunita pobělohorských exulantů v Trenčíně, ve druhém jezuitská univerzita v Trnavě. Pavlíčková jako první z trojice autorů zaměřených na funerální homiletiku poskytuje čtenáři stručný vhled do problematiky původu a vývoje luteránských pohřebních řečí a jejich vlivu na další denominace, dále se věnuje trenčínským specifikům tohoto žánru ve srovnání s jinými komunitami českých exulantů (Sasko). Právě konfesijní jednota prostředí umožnila rozvoj luterských kázání jiným směrem, než bylo obvyklé teologické vymezování se vůči jiným vyznáním. Narozdíl od Pavlíčkové nezůstává Erika Juríková jen u samotné analýzy textů koncipovaných často jako panegyriky. Fenomén pohřebních řečí pojímá v kontextu, zahrnuje sem i okolnosti úmrtí a pohřbu a také pozdější připomínky zemřelých např. při výročí smrti. Tento kulturněhistorický přesah dobře ukazuje, že pohřební kázání zdaleka neosvětlují jen to, kým byli ti, jimž jsou dedikována, ale mnohem více se dozvídáme o lidech v jejich okolí, jejich potomcích, přátelích a vůbec komunitě, v jejímž středu žili a zemřeli.

Významnou událostí úzce spjatou s kazatelskou činností se staly oslavy stého výročí reformace v Drážďanech roku 1617. Aneta Kubalová analyzuje ve svém příspěvku několik sbírek kázání vrchního drážďanského kazatele Matyáše Hoë z Hoëneggu (1580–1645), která se z různých stran k výročí vztahují (některá byla přednesena přímo v rámci oslav, jiná použita jako kázání vzorová pro další kazatele). Ani zde se autorka neomezuje jen na literární rozbor, ale věnuje se také historickým souvislostem, především vztahu saského kurfiřtského dvora v Drážďanech, luteránské církve a univerzity ve Wittenbergu. Vzhledem k takto široké tematické základně mi připadá zbytečné umisťovat mnohé rozsáhlé poznámky týkající se samotné osobnosti autora a jeho dalších děl pod čáru a vydělovat je tak z textu, naopak se domnívám, že by měly být integrální součástí kapitoly.

V prostředí saského dvora se pohybuje o sto let později také Iveta Coufalová. Velmi komplexně nahlíží situaci kolem konverze kurfiřta Augusta Silného a jako jedna z mála autorů této knihy reflektuje kazatelství jak luterské, tak katolické. Ukazuje složité vztahy a postavení jednotlivých kazatelů i jejich osudy (např. zavraždění faráře Hahna), vzájemné interakce a reakce. I zde se objevuje funerální tematika, resp. autorka čerpá mimo jiné i z pohřebních kázání. V tomto kontextu se zaměřuje na kontrast dvou českých Janů — Husa a Nepomuckého, jejichž obrazy nachází nejen v kázáních, ale i v grafické podobě vydaných textů, především doprovodných rytin a jejich interpretace.

Do katolického prostředí 17. a 18. století se obrací text Miloše Sládka věnovaný problematice perikopního systému. Na příkladu 8. neděle po Svatém Duchu ukazuje autor možné vztahy evangelijního úryvku a textu kázání, resp. různé způsoby propojení promluvy s perikopou. K tomu se váže zajímavý fenomén kazatelských příruček, jejichž vývoj (alespoň těch nejfrekventovanějších) autor sleduje již od 14. století. Přehlednou součástí kapitoly je tabulka dominantních témat. Nejsem si jistá přínosností tabulky; když už je zařazena, uvítala bych vedle ní pro větší přehlednost soupis excerpovaných autorů a jejich nedělních postil. Podnětný je ve Sládkově kapitole kratičký rozbor dané perikopy z hlediska dnešní teologie, který umožňuje čtenáři širší pohled a srovnání s barokním výkladem textu.

Zbývající kapitoly představují některá zajímavá témata kázání, obvykle zakotvená v určitém čase a prostoru. První kapitola celé knihy se zabývá staroslověnskými homiletickými památkami a vybírá z nich motiv pádu prvních lidí a jeho důsledků. Text Martina Braxatorise je v mnoha ohledech v rámci monografie výjimečný, například tím, že se věnuje pramenům jazykově a časově vzdáleným, ale také svým výrazně teologickým přesahem. Autor zde odhaluje východní i západní kořeny, z nichž vyrůstá raněstředověká rétorika, a také rozdíl v pohledu na dané téma mezi východní a západní teologií. Pro dnešního čtenáře by snad nebylo na škodu, kdyby se alespoň v poznámce pod čarou objevil pohled současných teologů (ať už západních, či východních) na tuto problematiku.

Zajímavé a nevšední téma přináší Daniel Soukup v souvislosti s kázáním Štěpána Františka Náchodského († 1721) o Kristově obřízce. Také zde nalézáme částečný teologický přesah. Podobně jako v předchozí kapitole by zde čtenář uvítal pohled současné teologie (pokud ovšem existuje, neboť svátek Obřezání Páně je dnes překryt svátkem mariánským) a možná i stručný vývoj chápání této problematiky. Dnes zcela marginalizovaná až tabuizovaná epizoda z Ježíšova života byla v době baroka významným prvkem zbožnosti. Prolitá krev byla dávána do souvislosti s Ježíšovým pozdějším pašijovým utrpením. Zároveň Kristova obřízka funguje i v mariánské zbožnosti, neboť je počítána mezi Sedm bolestí Panny Marie. Toto téma jako styčný bod křesťanství a judaismu přivádí autora v pátrání po inspiraci a zdrojích Náchodského k dobovým hebraistickým textům až etnografického charakteru, z nichž čerpá svůj poměrně věrný popis židovského rituálu obřízky.

Další výjimečnou kapitolu představuje lingvistický pohled na kázání Jozefa Ignáce Bajzy od Gabriely Mihalkové. V homiliích z konce 18. století vyhledává deiktické prvky v kontextu původní biblické perikopy a kázání, které na ni navazuje. Tím odhaluje jednotlivé komunikační roviny textu a jejich vzájemné prostupování. Nezapomíná ani na osobnost kazatele, jehož zasazuje do širšího historického i literárního rámce.

O něco širšímu časovému období se věnuje Angela Škovierová, která hledá sociální a národnostní aspekty na půdorysu slovenských a latinských kázání. Období 18.–19. století je dobou velkých změn, které se projevují i v homiletice, a to nejen v obsahu, ale i ve formě. Jednu z nejmarkantnějších známek proměny společnosti můžeme pozorovat na výběru jazyka kázání. Vidíme jednoznačný příklon k národním jazykům, ale zároveň velikou životaschopnost latiny, která ustupuje už od dob reformace, a přesto si ještě hluboko v 19. století drží své místo, zejména při demonstraci jednoty katolické církve. Na druhou stranu se tu projevuje zároveň vzájemná provázanost obou jazyků, např. v kázáních dvojjazyčných.

Monografie zahrnuje opravdu širokou, byť zdaleka nevyčerpanou škálu témat, jimž je třeba v rámci studia homiletiky věnovat pozornost. Někde více, někde méně se objevuje neustálé střetávání katolické a luteránské, potažmo evangelické církevní tradice. Úkolem knihy jistě není jejich srovnávání, přesto bych očekávala alespoň nějaký širší úvod do teologických a historických souvislostí a srovnání těchto dvou konfesí, na jehož základě teprve může čtenář porozumět jednotlivým kapitolám.

Drobný nedostatek spatřuji v nejednotnosti grafického řešení citací z kázání, především cizojazyčných, a jejich překladů. Vymezujeme-li citaci kurzivou, nabízí se pro překlad buď zůstat v kurzivě, což může být pro čtenáře lehce matoucí, chce-li přeskočit latinský/německý originál a hledá začátek překladu, nebo se vrátit k stojatému písmu, případně jej vložit do závorky.

Naproti tomu obrazový doprovod, byť nijak okázalý, působí jako jednotící prvek velmi dobře. Každá kapitola je uvozena přetiskem obvykle titulní strany kázání či postily, jíž se kapitola týká. Výjimku představují doprovodná rytina kázání V. E. Löschnera, k níž se vztahuje text pojednávající o krizi protestantismu v Sasku, a rytina sošky milostného Jezulátka pražských cyriaků, k jehož slávě přispěla mimo jiné i kázání F. Š. Náchodského.

Velmi oceňuji spojení českých a slovenských autorů a témat. Považuji za důležité si s vědomím různého historického vývoje připomínat i to, kolik toho máme společného, jak blízko (či daleko) jsme si nejen v literární historii byli.

V neposlední řadě chci vyzdvihnout velikou pestrost knihy, a to nejen co do témat jednotlivých kapitol, ale také co do množství různých oborů, které se zde prolínají, počínaje literárněhistorickými rozbory přes umělecké a lingvistické aspekty až po teologii. Celou monografii považuji za velmi zdařilý příspěvek k bádání o české a slovenské homiletice a věřím, že na něj bude vbrzku stejně kvalitně navázáno.

 

Erika Brtáňová, Daniel Soukup et al.: Z dejín kázňovej prózy. Bratislava, VEDA 2019. 284 strany.

 

Vychází v České literatuře 4/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek