|
|
Close Help | ||||||||||||||
Nová publikace Václava Smyčky je již na první pohled knihou, která svědčí o šíři a hloubce odborného zájmu autora i jeho heuristické svědomitosti. Zkoumaný materiál, zastoupený v prvé řadě historiografickými spisy sklonku 18. a počátku 19. století, dosud unikal pozornosti, a troufám si tvrdit, že i mezi odborníky bude jen málo těch, kteří by z většiny analyzovaných publikací znali více než jen jména autorů a názvy jejich děl.
Týká se to zejména německojazyčných titulů, jež v rámci zkoumaného souboru zcela převažují nad díly českojazyčnými. Jejich dominance přitom není jen prostým faktem odrážejícím jazykovou situaci, která charakterizovala knižní produkci vznikající v českých zemích dané doby, ale odpovídá i autorem deklarovanému transkulturnímu a nadnárodnímu přístupu, dnes ovšem již v českém badatelském prostředí poměrně dobře etablovanému. Smyčka současně neusiluje jen o prostou analýzu vybraného typu produkce. Jak napovídá název knihy, Objevení dějin. Dějepisectví, fikce a historický čas na přelomu 18. a 19. století, autor zvažuje kontakty dobové historiografie s historickou beletrií a dramatem, vztahuje ji k různým společenským praxím, jejím prostřednictvím osvětluje myšlenkové struktury, ideové tendence i fenomény doby. Jeho práce je vpravdě mezioborová, zasahuje do oblasti filozofie i obecné, kulturní a literární historie a zároveň je i vzorovým příkladem toho, co dnes mohou zkoumat kulturální studia — těm by jistě konvenoval autorův zájem o tvorbu kulturních identit a reprezentací, areálový přístup nebo sledování intermediálních vazeb. Interdisciplinarita je tu přitom nástrojem, jenž slouží k postižení paradigmatické změny popisované jako „objevení dějin a historického času“. Smyčkovými metaforickými slovy se má čtenáři z úhlu různých perspektiv a kontextů zjevit moment, kdy se „před člověkem otevřela hloubka dějin“ (s. 12) — nejlépe v celé jeho možné komplexnosti.
Zda autor svému plánu dostál, není snadné rozhodnout. Programově interdisciplinární koncepcí svého textu totiž vyzývá osobní preference, znalosti a očekávání každého recenzenta více, než je v českém badatelském kontextu obvyklé. Kniha je natolik mnohostranná a natolik tematicky i metodologicky rozbíhavá, že způsoby jejího čtení mohou být velmi různorodé. Jeden z nich, přiznaně podmíněný mou badatelskou orientací, si zde dovolím nabídnout. Zaměřím se na literárněhistorický význam Smyčkovy knihy.
Číst Objevování dějin jako literární historik znamená ponořit se do výkladu, jehož tok není širokou, mezi zřetelně se rýsujícími břehy líně tekoucí řekou — zavádí spíše do sítě říčních meandrů, kde podobu krajiny poznamenávají viditelné známky eroze. Smyčkův erozivní nápřah se dotýká především samotného předmětu literární historie. Autor se zaměřuje na žánr, který literárními badateli obvykle nebyl vnímán jako reprezentativní. Touto konvenční představou však již před více než čtyřiceti lety pohnul — v Objevení dějin rovněž citovaný — Hayden White, jenž psaní historie vyložil jako „výsostně literární, ne-li přímo beletristickou operaci“ („Historický text jako literární artefakt“; in idem: Tropika diskursu. Kulturně kritické eseje, Praha, Karolinum 2010, s. 105–128, cit. s. 111). Václav Smyčka Whitův přístup k historickým textům coby „verbálním artefaktům“ (ibid., s. 106) reflektuje, posunuje se však od něj mnohem dál. Whitovy „čistě naratologické postupy“ mu totiž nepostačují, neboť
Zaujmout tento přístup k textu je zdá se v autorově perspektivě nevyhnutelné, neboť jeho průzkum historické imaginace přelomu 18. a 19. století se na rozdíl od Whita neomezuje jen na literární aspekty historiografických děl, respektive děl zobrazujících minulost a historický čas. Narativní a literární strategie historiografických děl jsou pro Smyčku jen jedním z nositelů detekovaných inovací historického myšlení, které se utvářelo a proměňovalo v souvislosti s dalšími, v knize detailně popisovými novými jevy, ať již ryze pragmatické povahy (např. růst knižního trhu, proces kumulace a systematizace vědění či expanze čtenářského publika) nebo v podobě myšlenkových a společenských konstrukcí (destrukce teologického rámce filozofie dějin, postupná geneze kolektivních, zejména národních identit a jejich narativů, profilace hodnotového světa středostavovských vrstev či objevení moderního pojetí kultury). Smyčkův průzkum konstruování dějin a dějinnosti je i proto zajištěn texty Kosellecka, Assmannové, Eliada, Luhmanna, Flussera ad., které téma vymaňují z Whitova přístupu a posunují jej k novým kontextům: k filozofickým konceptům času, otázkám intermediálního zprostředkování, teoriím o komunikačních aspektech kultury atd. Kniha se i tím stává silně teoreticky zajištěnou, erudovanou sondou do dosud málo prozkoumaného a řekla bych i zapomenutého myšlenkového světa vzdělaných elit konce 18. století. V podání Václava Smyčky se pak zdá, že jde o zásadní příběh kulturních dějin českých zemí, neboť to, co se zde na úrovni historiografických prací rodí, není jen osvícenská modernita, ale modernost v tom smyslu, jak ji chápeme a jak jí rozumíme právě dnes.
Tento autorův široký záběr je samozřejmě něčím, co knihu zásadně vzdaluje od literární historie v úzkém smyslu, a protože ve výsledku přináší řadu nových podnětů a zjištění, lze jej zcela jistě ocenit. Václavu Smyčkovi se myslím právě tímto postupem zdařilo demonstrovat „onu mnohačetnou a v řadě ohledů ambivalentní transformaci vztahu společnosti k dějinám na přelomu 18. a 19. století“ (s. 504). Co když však zůstaneme koncentrováni na dějiny literárnosti a na proměny literární diskurzivity, které osobně vnímám jako podstatnou součást literárněhistorických bádání? Má k tomu kniha také co říci?
Vyjděme od samotného Smyčkova přístupu k dílu literární povahy. Autor posuzuje dílo přednostně jako jakousi materiálovou bázi, zrcadlící různé a v zásadě sociální jevy, procesy, praxe, či dokonce hybné události doby. Mluví-li se o vnějších podmínkách obklopujících daný typ produkce, zdá se tento přístup logický, upne-li se však pozornost na dílo samé, nemohu se ubránit dojmu, že to podstatné zůstává mimo horizont výkladu. Děje se tak zejména v kapitole „Narace“, kde Smyčka demonstruje proměnu, kdy se z historika v roli pouhého pořadače dějinných událostí stává historik-vypravěč, usilující o vylíčení dramatu dějin a individuálních osudů i povah historických osobností (příklady na s. 159–164). Autor tuto změnu podmiňuje oblibou dobové historické prózy a dramatu, odkazuje i ke gotickému románu a k populárním rytířským a loupežnickým kusům. Mezi těmito protilehlými žánry ovšem nehledá literární paralely. Nabízející se analýzu vzájemných průniků dobové beletrie a historiografie, odehrávající se v rovině jazyka, motiviky, obraznosti, žánru či stylu, zužuje na popis mezižánrových transferů konkrétních látek, námětů či omezeně narativních technik. Není proto překvapivé, že pojmy jako literárnost, literarizace, či po mém soudu náležitá beletrizace ve výkladu chybí, respektive je zastupují termíny narativita a narativizace. Je však nepochybně otázkou, zda významy těchto termínů nejsou v principu užší a neodkazují-li pouze k jednomu z více aspektů literární povahy analyzovaných děl. Narativizace zároveň není chápána jen jako příznak textu, ale i jako jistý „společenský“ proces, který vedl k proměnám představ o historickém čase. To je pro autorův přístup velmi typické — ačkoli v textech historiků popisuje literární postupy, jejich výklad důsledně vede od literárních kontextů k mimoliterárním. Kořeny „narativizace“ historických děl tak hledá v etablování nových společenských a kulturních praxí, v „přizpůsobení [historiografů] požadavkům akcelerovaných knižních trhů“ (s. 156) či v „naději [autorů] na získání finančního a kulturního kapitálu“ (s. 164). V závěru je pak vyvozuje třeba z popularity „projekcí laterny magiky či pouličních kukátkářů, kteří vedle exotických výjevů z ciziny a pikareskních scén z ulice nejraději inscenovali právě historické výjevy“ (s. 221).
Nechci zde naivně zpochybňovat, že dané skutečnosti měly svůj podíl na utváření dobové historické imaginace, nakonec jsou to i zajímavá a nečekaná propojení oblastí, která nebývají společně běžně zvažována. V kapitole „Narace“ se ale přece jen manifestuje cosi literárního a je překvapující, že s literaturou samotnou a způsoby, jakými mohla být psána, to nemá mít příliš společného — alespoň o tom nás chce autor přesvědčit. Jeho výkladovou strategii zde demonstruji ještě několika příklady: látkové a motivické transfery mezi dobovou historiografií a beletrií či dramatem nejsou projevem utváření určitého literárního pole, jde výlučně o vztah vzájemné konkurence a soupeření o čtenářské publikum; zobrazení postav v dobově oblíbené zábavné próze spojuje nikoli shodná literární koncepce, ale společná projekce typických měšťanských hodnot („sexuální disciplinovanost, etický kodex založený na autentické niternosti, citlivost a současně praktická činorodost a zdatnost“ [s. 198]), nakonec i sama tvůrčí invence historiků-vypravěčů je hodnocena jako „důsledek vstupu historické beletrie na domácí knižní trhy“ (s. 208), nikoli jako reflexe a rozvinutí jistých beletristických postupů.
Rozhodně nevyzývám k tomu, aby autor v jednotlivých dílech odhaloval jakousi esenciálně přítomnou literárnost. Chci jen upozornit na to, že existuje cosi jako literární zkušenost pisatelů i čtenářů, že jejich recipienti mají jistý literární vkus a určitá čtenářská očekávání, že zde můžeme vzít v potaz kategorii modelového čtenáře, který je i textovým konstruktem, nikoli jen „anonymním zákazníkem kapitalizovaných knižních trhů“ (s. 506). Historiografické práce přelomu 18. a 19. století přece a logicky vznikají jako odpověď nejen na imperativy ideologické a mytologické, ale i na imperativy estetické (White, op. cit., s. 110). Jestliže se hlavním médiem sledované proměny historické imaginace stávají více či méně literární texty, je možné se ptát, pro koho byla daná díla vlastně psána a kým byla nakonec čtena, respektive jaké je kdo chtěl a mohl psát i číst. Tato esteticko-recepční dimenze historiografických děl se však z výkladu ztrácí, soudím, že pod náporem programové snahy vidět text v síti rozmanitých oborových kontextů a souvislostí.
Z perspektivy literární historie tedy kniha nabídne skutečně mnoho nového a zajímavého o tom, jaké byly externí podmínky, v nichž vznikala a byla produkována dobová — nejen historiografická — literatura, dozvíme se, jaká byla její „tržní“ hodnota, jak byla distribuována, jak se podílela na utváření toho, co nazýváme literární kulturou, jak přispěla k proměně dobové vzdělanosti, šíření jistých společenských praxí (např. putování na ruiny starých hradů) či vůbec ke konstruování různých kulturních představ (zejména pak představy o historickém čase). Stranou však zcela zůstává výklad dobové literárnosti, tedy toho, v jakých literárních souvislostech a kontextech mohla historiografická literatura konce 18. století vznikat, jaká byla literární podstata nalézaných průniků mezi dobovou beletrií a historiografií, jaké literární konvence se propisovaly do sledovaných historiografických děl a jaká vlastně byla jejich poetika.
Pokud by tyto otázky byly kladeny, ke všem sledovaných „proměnám“ by přibyla další vrstva referující o proměnách dobové literárnosti. Bylo by ale pak třeba přikročit k literárněhistorickým konceptualizacím daného období, jichž se nabízí celá řada. Badatel se tu pohybuje v literárním poli vyznačeném romantismem, preromantismem, klasicismem, sentimentalismem, ossianismem, poetikou hnutí Sturm und Drang, uvažovat lze o osvícenském literárním diskurzu, byť je otázkou, jak jej vůbec uchopit. V knize citovaný Daniel Fulda pak mluví kupř. o poetice doby Goethovy, kterou reflektovala německy psaná a v Německu vydávaná historiografická díla daného období. S těmito zavedenými pojmenováními dobových estetických modelů by bylo možné dále pracovat — bylo by možné sledovat jejich dynamiku, vzájemné překryvy a napětí, ukazovat to, jak byly praktikovány anebo i zpochybňovat jejich význam a smysl; Smyčkovy analýzy dobových historiografických děl k tomu ostatně přímo vyzývají. Autor se však literárněhistorických konceptualizací, resp. reflexe estetických modelů vzdává, příslušné pojmy často eliminuje, dokonce i v potenciální pozici pouhých adjektivních přívlastků apod. (snad s jedinou výjimkou na s. 177, kde se mluví o tom, že příběh Johanna Michaela Konrada Gianetta Bonelli oder die Sibariten líčí „obzvláště preromanticky obrazným jazykem konflikt znepřátelených italských rodů v 13. století“). Bez vztahu k nim je přitom vykládána jak dobová beletrie a drama, tak i samotný analyzovaný model historiografické literatury konce 18. století: autor ji označuje pouze jako „narativně poutavou historiografii“. Domnívám se však, že daný typ produkce by bylo možné interpretovat také jako pole textů, které se utváří z napětí mezi osvícenským a romantickým historiografickým diskurzem. Zacházet s romantickým, nebo chce-li kdo, preromantickým estetickým modelem bych se přitom nebála — legitimizovat to mohou samy autorem zjištěné příznaky historiografických spisů jako tendence k mytizaci dějin, obrat k pověstem a bájím, důraz na národní historické látky, zájem o individuality, pojetí historie jako hrdinského příběhu, koncept vznešenosti a majestátnosti dějin atd. (k tomu viz Hayden White, který dané příznaky spojuje kupř. s Herderem a společně pro něj tvoří iniciační bod historie v romantickém modu, srov. např. Metahistorie. Historická imaginace v Evropě devatenáctého století, Brno, Host 2011, s. 106). Těžko zde ovšem soudit, jaký vztah má autor k romantismu coby jednomu z možných modelů literatury konce 18. století, jisté však je, že pro něj v kapitole „Narace“ nebyl, stejně jako mnohé další literárněestetické a literárněhistorické pojmy, potřebný (tento postoj se mění v kapitole „Identity vepsané do dějin“, kde jsou romantismus a spojení romantické dějepisectví využívány frekventovaně, patrně však proto, že tu autor romantickou estetiku omezuje na jistý typ nacionalistického diskurzu).
Autorova rezignace na literárněhistorické pojmy a na práci s nimi je evidentně vedena snahou co nejvíce upřednostnit a rozpracovat interdisciplinární diskurz. Je to bezesporu přístup inovativní, nepřináší ale tato inovativnost i jisté ztráty? Z pohledu literárního historika mizí z výkladu, který eliminuje standardní pojmy, především možnost našeho vzájemného porozumění, narušuje se vazba k tomu, co společně známe, co již bylo napsáno a co bude i dále promýšleno. Když jako literární historici řekneme romantismus nebo surrealismus, neuzavíráme tím přece význam našeho výkladu jednou provždy, právě naopak — otvíráme hluboké významové vrstvy konkrétních charakteristik, souvislostí a představ, které tvoří naši kulturní zkušenost, s níž jako autoři můžeme zacházet a strategicky operovat.
Ale patrně tu již příliš upínám pozornost jen jedním směrem. Mým záměrem bylo pouze zdůraznit, že i estetické přístupy k historickému poli, které se ocitlo v centru autorova badatelského zájmu, mohou být zváženy a osobně bych se jich nevzdávala tak snadno. Je-li kniha hodnocena jako celek, nelze zpochybnit, že trpělivost a preciznost, s jakou se Václav Smyčka ponořil do knihoven, jejichž mnohé svazky se zcela ztratily z našeho povědomí, jsou obdivuhodné a že si v ohledávání svého tématu počínal velmi objevně. Jeho kniha je proto i přes svá metodologická specifika nepřehlédnutelným a vítaným příspěvkem k reflexi literární a diskurzní praxe přelomu 18. a 19. století.
Václav Smyčka: Objevení dějin: dějepisectví, fikce a historický čas na přelomu 18. a 19. století. Praha, Academia 2021. 556 stran.
Vychází v České literatuře 3/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
