Česká knižnice nám v posledních letech dosti pravidelně nabízí edice děl ze starší literatury. Poslední z těchto svazků může být pro mnohé překvapením. Vychází totiž nepříliš známá dějepisná próza autora, který je často zmiňovaný v různých přehledech, ale jehož jméno bývá spíš jen položkou ve výčtu barokních dějepisců z Balbínova okruhu. Prodromus Moravographiae, to jest Předchůdce Moravopisu Tomáše Pešiny z Čechorodu připravil k vydání Ondřej Koupil, všestranný filolog, editor a znalec starší české gramatografie, s historikem a bohemistou Jiřím M. Havlíkem (společně už dříve pracovali na edici Svatováclavská bible: nedělní a sváteční čtení [2017]).
Pešinův český spis z roku 1663 je, jak už naznačuje i název, koncipován coby příprava k rozsáhlému latinskému Moravopisu, jež v úplnosti nikdy nevyšel. Pešina upíná svou pozornost k území Moravy (akcentuje např. ohrožení Tatary i Turky, cyrilometodějské počátky křesťanství apod.), jindy se však jeho optika silně rozostřuje a vtahuje do hry dění v Čechách, což je jistě dáno i tím, že dějiny Čech a Moravy nelze od sebe striktně oddělit. Prodromus v každém případě věnuje značnou pozornost počátkům osídlení daného území a původu národa, tedy tradičně významným tématům raněnovověké literatury, nejen dějepisné. Dílo má, podobně jako Kořínkovy Staré paměti kutnohorské nebo Stránského spis O státě českém, spíše tematické, ne striktně chronologické členění, samostatné kapitoly jsou věnovány církevním poměrům i politické správě. Pešina je moravský patriot, moravská identita je pro něj dána principem územním i jazykovým, nemalou roli hraje otázka náboženská, tj. moravské katolictví. Svůj patriotismus však autor nedává najevo příliš explicitně, jak o tom hovoří také editoři. Za jeho historickým textem se nerýsuje žádná zjevná dějinně-ideová koncepce, která by mu dávala scelující smysl; popisované události hodnotí Pešina jen ojediněle. Zcela výjimečně zmiňuje nebeské úkazy („kometa hrozná s dlouhým ocasem“ [s. 165]) coby předzvěst politických zvratů, jak to s oblibou dělalo zejména protestantské dějepisectví 16. a 17. století. O některých tradovaných skutečnostech občas pochybuje, místy uvádí více názorů na věc. Pešinův pohled je zjevně formovaný barokní rekatolizací, ne však v takové míře jako práce B. Balbína, bratří Tannerů nebo J. Kořínka. Pešina kupříkladu jen občas hovoří o poutních místech a zázračných obrazech, vůbec např. nezmiňuje hostýnský mýtus, v té době už poměrně důležitý pro kulturní identitu Moravy. Protireformační tendence jsou čitelné zejména tam, kde autor silně expresivním způsobem tematizuje husitství (Žižka je „potvora ohyzdná“ [s. 99]).
Při četbě edice jsem si opakovaně kladl otázku, jestli se tento text skutečně hodí pro ediční řadu Česká knižnice. Editoři zdůrazňují, že Prodromus vydávají jako dílo s estetickým potenciálem, ne jako historický dokument. Osobně jsem vášnivým čtenářem dějepisných vyprávění, ale tady mi literární, vypravěčská či rétorická působivost, jež by mohla oslovit širší čtenářské vrstvy, spíš uniká. Není to Václav Hájek z Libočan s košatým vyprávěčstvím, Bartoloměj Paprocký s živými popisy bitev a působivou vizuální složkou, nebo pozorovatel a glosátor mikrosvěta Kutné Hory Mikuláš Dačický; nenacházíme tu ani Skálův smysl pro detail a různé verze jednoho příběhu, nebo Stránského elegantní literární reprezentace měst či Balbínův proměnlivý styl, integrující vyprávění o dějinách s hledáním stop minulosti v české krajině a s přírodopisným pozorováním. Sami editoři konstatují, že Prodromus má vesměs letopisný charakter (prosté, chronologicky řazené zápisky), a přednosti textu spatřují zejména v jeho přístupnosti, „literární nekomplikovanosti“ (s. 302). Jednoduchost tu někdy má podoby nerozvinutých, nekoherentních fragmentů, které dokládají, že jde o přípravné dílo, „vejtah“, místy jen náčrt k budoucímu celku. Svědčí o tom četné odkazy na budoucí latinský spis, ale i fakt, že jedna z rozsáhlejších pasáží první části se téměř doslovně opakuje v kapitole „O náboženství Moravanův“ (příběh o velkomoravském Svatobojovi a jeho konfliktu s Metodějem).
V každém případě máme před sebou edici připravenou s nemalou filologickou pečlivostí. Metodu transkripce textu důkladně zachycuje ediční poznámka, která dává jasně najevo, že se editoři snažili vycházet vstříc dnešnímu uživateli. Jejich cílem bylo nastavit „míru úprav tak, aby na jedné straně text nedeformovali v opravdu podstatných prvcích […], ale na straně druhé nezavedli čtenáře na scestí a nevzbudili v něm dojem, že má v rukou text výstřední, až defektní“ (s 314). Ondřej Koupil nepřeceňuje kolísání jazykových prvků, které je podle něj dáno větší dobovou tolerancí vůči chápání jazykové normy; pravopisné nepravidelnosti považoval barokní čtenář většinou za málo významné, proto mnohé z nich, uvádí editor, není třeba v moderní edici ponechávat, a to zvláště u případů, kde se výslovnost zřejmě shodovala s tou dnešní (kupříkladu „nětco“ z originálního tisku se tu transkribuje jako „něco“). Pokud se týká délky vokálů, jež je tradičně kontroverzním bodem raněnovověkých edic, je tu ediční řešení kompromisní, ale dbá především o srozumitelnost textu. Tento postup je vzhledem k zaměření České knižnice na širší okruh čtenářů adekvátní. Také způsob komentování textu lze ocenit, a to pro celkové pojetí i uměřený rozsah. Komentáře se nedívají na Pešinovo dílo z pohledu moderního dějepisu, neusvědčují barokního historika z četných omylů, naivity či zaujatosti. Jen místy komentují chybné údaje či jména, jež by mohla čtenáře výrazně mást, jako když Pešina mluví o Michaelovi Sarkandrovi, ale myslí ve skutečnosti světce Jana Sarkandra. Vysvětlivky se snaží čtenáře především orientovat v reáliích, ale komentují i prameny textu. Postrádat můžeme stručnou vysvětlivku k dvěma různým řeholím sv. Augustina (s. 245–246) nebo k pasáži, kde Pešina líčí vítězství Marka Aurelia (v textu Antonia) při bojích s Markomany pomocí modliteb jedné, převážně křesťanské legie v jinak pohanském vojsku (jde o proslulou látku tzv. fulminatrix legio). Není bez zajímavosti, že v českojazyčných dílech byl tento syžet, ukazující sílu modlitby, dobře znám už v době předbělohorské, jak o tom svědčí díla Adama z Vinoře a především Tomáše Jordana z Klausenburka. Adekvátním a úsporným řešením je jmenný rejstřík, který zároveň podává základní informace o zmiňovaných osobnostech. Doprovodné studie vystihují osobnost Tomáše Pešiny z Čechorodu i jeho dílo, zvláště jazyk a styl Prodromu je rozebrán velmi důkladně. Větší pozornost mohla být věnována širšímu kontextu raněnovověkého historického psaní a otázkám žánrovým. Nedozvíme se, co přesně (jaký typ textu) Tomáš Pešina napsal. Tady nejde o sofistikovanou akademickou rozpravu, ale problém, který přímo souvisí s výkladem a návodem ke čtení editovaného textu. Neztrácejme totiž ze zřetele, že máme před sebou „moravopis“, ne „historii Moravy“, už toto označení naznačuje výrazně geografický rozměr díla. Z hlediska dobové vzdělanosti měla historiografie k zeměpisu velmi blízko. Pešina v předmluvě zmiňuje, že zrovna s obtížemi pracuje na moravské topografii pro svůj latinský Moravopis. Editovaný Prodromus má pak zjevné rysy tzv. chorografie (chorographia), tj. prastarého útvaru s antickými kořeny, který přinášel literárně stylizované popisy širších území, a to geografické i přírodopisné (fauna a flora), v raném novověku často kombinované s komentáři historickými, etnografickými, resp. uměleckohistorickými, občas také se státoprávní charakteristikou území. Právě tato deskriptivní vrstva je podstatnou rovinou Prodromu a Pešinovy rétoricky stylizované popisy, jež prostřednictvím enumerace částí postihují celek, jsou zřejmě také literárně nejcennější složkou díla. Silnou rezonanci žánru chorografie přinášejí Miscellanea (Rozmanitosti) Bohuslava Balbína a v této souvislosti je dosti zarážející, že právě nedávnou, čtenářsky úspěšnou, i když poněkud kontroverzní, edici Balbínových Rozmanitostí z historie Království českého (2017, ed. S. Komárek) nechávají editoři ve svých výkladech zcela stranou. V ní jsou jako přídavek otištěny rozsáhlé „moravopisné“ pasáže z Pešinova klíčového latinského díla Mars Moravicus, které hovoří o moravských řekách a vodách vůbec (a jejich léčivých účincích), o ptácích či zahradách na Moravě, o hravosti a důmyslnosti moravské přírody, zvycích i povaze Moravanů, moravském jazyce apod. Jsou to analogické k těm, jež nabízí Prodromus, ovšem slovesně rozvinutější.
Recenzovaná kniha je, jak jsem už konstatoval, pečlivě připravenou edicí, která zároveň vybízí k otázce — co by vlastně měla Česká knižnice vydávat? Tato ediční řada prezentuje na poli starší literatury zejména díla, jež dosud editována nebyla. Zároveň občas zařadí nové edice významných, kanonických děl. Obojí směřování má smysl. Pokud vyjdeme přednostně ze současné situace univerzitní výuky (resp. širších potřeb studentů a středoškolských učitelů), je patrné, že nám chybí především moderní vydání některých děl, jež jsou a pravděpodobně i nadále budou součástí sylabů a širšího kánonu. Myslím, že takové edice čtenář od České knižnice očekává. Tak jako v oblasti novodobé literatury se tu běžně vydávají nové edice už mnohokrát publikovaných kanonických děl Poláčka, Březiny, Hálka, Škvoreckého aj., opatřují se moderními komentáři a učitelskými pomůckami, uvítal by zájemce o starší literaturu podobné edice Alexandreidy (s novočeským překladem), Tkadlečka, Smilovy Nové rady, Frantových práv s jinými parodickými skladbami 16. století, nebo soubor barokních divadelních her. Edice těchto textů jsou málo dostupné a především zastaralé, s nevyhovujícími komentáři, které mohou studenty mást, a to nejen marxistickým výkladem. Jistým problém pro Českou knižnici je, jak se mi to jeví, rozsah originálů. Starší literatura se pohybuje v jiném čtenářském režimu než ta moderní, produkuje gigantické celky, jež se dnes s adekvátními komentáři nemohou natěsnat do čtenářsky přístupných knih, anebo naopak přináší množství drobných, z dnešního hlediska příležitostných útvarů, jež byly ovšem ve své době důležitou součástí literárního života. Česká knižnice by měla, domnívám se, více využívat výborů, soustřeďujících kratší texty jednoho autora (viz edice Husových drobných děl), nebo vydávat antologie jistého žánrového okruhu (srov. edici barokních nedělních kázání Bůh mně ústa má otevříti může); užitečné by jistě byly moderně koncipované antologie z kramářských písní, překladů latinské humanistické poezie, již zmíněných barokních dramat, humanistických satir a parodií nebo časového básnictví husitské epochy. Myslím, že důstojným úkolem pro Českou knižnici by se mohly stát rovněž překladové výbory z větších latinských celků, jakými jsou Balbínovy nebo Pešinovy monumenty.
Tomáš Pešina z Čechorodu: Prodromus Moravographiae, to jest Předchůdce Moravopisu. Edd. Ondřej Koupil a Jiří M. Havlík. Praha/Brno: Nadační fond Česká knižnice/Ústav pro českou literaturu AV ČR/Host 2021. 436 stran.
Vychází v České literatuře 4/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
