Odborných prací o dramatu, ať už nahlížených z perspektivy literárněvědné, nebo teatrologické, v českém prostředí mnoho nevzniká, a zejména proto — jakož i z toho důvodu, že teorie a dějiny dramatu spadají do dvou vědních disciplín — se jeví potřebné tuto oblast rozvíjet. Do zmíněného ranku patří i kniha Davida Kroči o problémové dramatice šedesátých let, jíž na sklonku roku 2019 vydala Masarykova univerzita.
Problémové drama je široký pojem, i když odhlédneme od skutečnosti, že každá hra je svým způsobem problémová a že sousloví označuje i hry schematické, tedy nedostatečně dramaticky propracované. Rovněž definice se různí. Zatímco ve druhé polovině 19. století reprezentovaly tento typ sociálněkritické hry Ibsenovy nebo Strindbergovy, podněcující recipienty k přemýšlení, později to byly spíše G. B. Shawovy takzvané dobře udělané hry, označované takto na základě jejich diskuzního charakteru. (Problémové drama bylo ovšem popsáno už u Shakespeara.) Ve Francii chápou tento typ jako hry à la these, jejichž děj je zjednodušený na nějakou tezi (jako příklad uvádějí existenciální hry Sartrovy, ale za předchůdce je pokládán již Scribe). Němečtí teoretikové mají v tomto případě na mysli spíše didaktické hry Brechtovy, tezové hry Dürrenmattovy, ale i „dokumentární hry“ Weissovy či Hochhuthovy, zkrátka takové, které eliminují tradiční zápletku a tíhnou k epické stylizaci. U nás se zase mezi problémová počítají dramata modelová, dějově postavená na jediné zobecněné situaci, či analogicky odkazující ke skutečnosti, tedy především hry absurdní.
Monografii Česká problémová dramatika šedesátých let 20. století otevírá úvod, v němž autor specifikuje svůj záměr. Druhou část knihy věnuje David Kroča nástinu vývoje odborných názorů na drama: začíná u odlišných postojů, jak je ve svých dobách reprezentovali klasikové oboru Otakar Zich, jenž chápal drama jen jako potenciální divadlo, a Jiří Veltruský, který rehabilitoval drama coby literární dílo; pokračuje Pavlem Janouškem, který se dramatem zabýval z literárního hlediska, a končí třeba u dramatu jakožto „literatury druhého stupně“, jak je definována ve Slovníku novější literární teorie. Na dalších stranách pak autor vymezuje svůj teoreticko-dramatický přístup, když charakterizuje děj, dramatickou situaci, časoprostor a postavu.
Ve druhé podkapitole Kroča reflektuje teoretické názory na problémové drama. Nejprve předkládá vymezení francouzského teatrologa Patricea Pavise coby „hru na tezi“, poté se opírá o slovníkové heslo Zdeňka Hořínka, který chápal žánr jako určitou diskutabilní ideu provázanou s neakční kompoziční výstavbou. Z čistě formálního hlediska pak vychází citované pojetí Pavla Janouška, podle nějž takové drama nahrazuje konflikt problémem. Všechny definice sice platí, leč nejsou vyčerpávající. Už sám fakt, že pod problémové drama se vejdou hry různých žánrů a uměleckých stylizací, totiž poukazuje k tomu, že spíše než o žánr námětový nebo o typ výstavby půjde o žánr obecně obsahový, v jehož rámci se korpus divadelních a rozhlasových her dělí na dvě části, v tomto případě na dramata problémová a neproblémová. (Tohoto typu je kupříkladu drama syžetové × nesyžetové, ba dokonce i — v širším smyslu — drama konverzační × akční).
V dalším pododdílu David Kroča přibližuje zkoumané pole. Probírá některé předchůdce problémové dramatiky šedesátých let, především hry Čapkovy, Langrovy, Kohoutovy či Stehlíkovy, všímá si určujícího působení Dürrenmattových satirických podobenství a modelů na české drama šedesátých let a též vlivu her Brechtových a absurdních. Implicitně tomu se na závěr kapitoly zabývá některými dramaty Ludvíka Kundery, respektive Václava Havla a Ivana Klímy.
Třetí část knihy sestává z pěti případových studií, v nichž David Kroča rozebírá vybrané případy problémové dramatiky i tvorbu jejich autorů a reflexi dobových kritických ohlasů (tady by se bývalo hodilo zahrnout i pozdější názory na hry, pokud existují). Prvním analyzovaným dílem je hra Oldřicha Daňka Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko zasazená do prostředí královské gardy, která na Herodův rozkaz vyvraždila betlémská nemluvňata. Prostřednictvím různých debat se zde řeší otázka odpovědnosti za tento čin a poté před soudem i vina. Drama, nastudované osmkrát v roce 1966 a pak už jen dvakrát (v letech 1988 a 1992), bylo v době vzniku vztahováno k politickým procesům v padesátých letech.
Jako vzorek následující byl vybrán Mahlerův Mlýn. Toto jakési moralizující podobenství vznikalo v Krausově a Krejčově dílně při Národním divadle, ale premiéru mělo až po jejím zániku, v roce 1965 na Slovensku (poté bylo ještě nastudováno v Ostravě). Z dílny v roce 1962 vzešla novela U zdi, jež má tvar experimentální prózy, pro divadlo nepoužitelné. Časoprostorové určení, dějovou kondenzaci a situovanost na jeviště ale postrádá i pásmo s rysy filmového scénáře nazvané Mlýn, vytvořené později na jejím základě. Vzhledem k tomu se nejen nejedná o dramatický model, nýbrž lze i pochybovat, zda jde vůbec o drama. Podle mého mínění je Mlýn literární skica, jíž je třeba zásadně dramaturgicky dotvořit a konkretizovat, aby mohla na jevišti fungovat, a stejně tak je obtížné interpretovat ji jako literární dílo.
Příkladem hypertextového dramatu je Rejnišův původně rozhlasový Urhamlet, Václavem Renčem přetvořený na hru Královské vraždění, v níž se domýšlí pretextový děj Shakespearova Hamleta (hlavním hrdinou je tu Polonius). Hra — uvedená pětkrát (v letech 1966−1967) a údajně pak i v zahraničí — má rovněž nezvyklou genezi: básník především jazykově dotvořil dílo dramatikovo, prosytil „verš shakespearovskou metaforikou“. Těžiště Kročova výkladu se soustřeďuje na srovnání a výklad „verzí“ hry.
Následuje rozbor Uhdeho hypertextové hry Děvka z města Théby (uvedena byla dvakrát v roce 1967), jejíž děj se obligátně točí kolem nároku na pohřeb Antigonina režimem zapovězeného bratra. Také tato zápletka, podobně jako Sofoklova tragédie a v podstatě i všechny její moderní parafráze, vztahuje dílo k soudobému politickému kontextu. Kročova analýza se opět odvíjí od komparace apokryfu s „originálem“ — nejpatrnější rozdíl je, že hrdinka nezemře, nýbrž dá se na dráhu prodejné ženy. Hra vyvolala negativní ohlasy o oprávněnosti přepracování mýtu, dnes už asi stěží představitelné.
Poslední případová studie se týká dramatu Vítězslava Gardavského Já, Jákob, které bylo uvedeno jednou, v roce 1968. Název napovídá, že jde o reinterpretaci židovského mýtu popsaného ve Starém zákoně. Formálně ale máme na rozdíl od výše zmiňovaných tentokrát co do činění s hrou epickou, jejíž hrdina třicet let putuje a prožívá různé události, což je prokládáno komentáři alegorických zvířecích postav.
V závěrečné kapitole autor shrnuje rysy interpretovaných her a souhrnně uvažuje o jejich dramatických kategoriích. Nakonec ještě sleduje některé pozdější problémové hry, konkrétně z pera Daniely Fischerové, Karla Steigerwalda, či se alespoň krátce dotkne hry jednoho z představitelů coolness, Romana Sikory.
Kročovy teoretické úvahy i analýzy jsou literárněvědně poučené a kultivované. Přes drobné výhrady, které jsem naznačila, je Česká problémová dramatika šedesátých let 20. století odborně inspirativní, neboť se zamýšlí a ex post také vede k zamýšlení nad teoreticko-dramatickými problémy. Podobně jako to s jiným potenciálem činí právě problémové drama.
David Kroča: Česká problémová dramatika šedesátých let 20. století. Brno, Masarykova univerzita 2019. 227 stran.
Vychází v České literatuře 4/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
