Slova uvedená v názvu recenze vepsal Henri Pourrat do vydání své knihy Muž nad rýčem (L’Homme à la bêche [1940]), které věnoval Janu Čepovi. Oba spisovatele pojilo dlouholeté přátelství, jež započalo v roce 1932 díky českému překladu Pourratova slavného díla Kašpar z hor, jehož autorem byl právě Jan Čep, a skončilo až o dlouhých dvacet sedm let později Pourratovou smrtí.
Korespondence obou mužů vyšla loni na podzim v Centru demokracie a kultury v edici významného znalce Čepova díla, olomouckého romanisty a bohemisty Jana Zatloukala pod jednoduchým názvem Jan Čep, Henri Pourrat — Vzájemná korespondence.
Jan Zatloukal věnoval Janu Čepovi již dříve řadu publikací; v roce 2015 společně s bohemistou Petrem Komendou uspořádali Čepovy rozhlasové příspěvky pro Svobodnou Evropu v Knize týdne, na niž předloni navázali publikací esejů Jana Čepa Meditace. Výbor z korespondence Jana Čepa s předními francouzskými spisovateli a literáty i dalšími osobnostmi česko-francouzských kulturních vztahů (kromě Henriho Pourrata to byli například Georges Bernanos, Emmanuel Mounier či Georges Rouzet, u nás málo známý znalec díla Léona Bloye) vyšel pod titulem Francouzští přátelé Jana Čepa v roce 2016.
Několik čepovských publikací vydal Jan Zatloukal také ve Francii. V roce 2014 publikovala Společnost přátel Henriho Pourrata (Société des Amis d’Henri Pourrat) v rámci cyklu Zápisníky Henriho Pourrata (Cahiers Henri Pourrat) právě Zatloukalovu edici Pourratovy korespondence s Janem Čepem. Dopisy byly otištěny v originálním francouzském znění a celá edice včetně úvodní studie byla přizpůsobena francouzskému publiku, jen málo obeznámenému zejména s poměry v někdejším Československu. A právě z této edice velmi věrně, pouze s úpravami pro české čtenáře, vychází i českojazyčné vydání korespondence, včetně úvodní podrobné a přínosné studie, která přibližuje osobnosti obou dopisovatelů, popisuje obsah i význam jejich korespondence a přináší základní literárněhistorický kontext, díky čemuž je edice dobře přístupná i Čepovým příznivcům z řad laické veřejnosti.
Vedle samotné korespondence obsahuje edice také texty, které Čep a Pourrat napsali o sobě navzájem. Z nich jsou cenné a pro odborníky i laiky velmi zajímavé především beletristické texty Henriho Pourrata („Emigrant“ a „Návštěva u Evženie“), v nichž na příkladu a s použitím autentických výpovědí Jana Čepa popisuje nelehký osud křesťanských intelektuálů v období mezi Mnichovem a okupací Československa. V edici nalezneme také soubor dedikací Janu Čepovi, vepsaných i otištěných v knihách Henriho Pourrata, které dopisy vhodně doplňují a velmi stručným, a možná o to výstižnějším, způsobem podávají obraz Čepova přátelství s Pourratem: „Drahý Jene, jste venkovan, básník, věřící křesťan a překladem KAŠPARA Z HOR z francouzštiny do češtiny jste z něj učinil to, co bych býval z něj chtěl učinit já, velkou křesťanskou báseň. Ať vám tato kniha přinese mé poděkování, mé přátelství. H. P.“ (věnování tištěné v knize Brána do sadu, La Porte du Verger [1938]). Nejvýraznějšími tématy, která v různých obměnách provázejí celou ko-
respondenci, jsou literatura, křesťanská víra a venkovský život v souladu se starými tradicemi. Čep často vyjadřuje svou nechuť k městům: „Před několika dny jsem se vrátil na prázdniny do své moravské vesnice a než se opět vydám do hlavního města, dvakrát si to rozmyslím.“ Jeho dojmy z dovolených ve Francii jsou nejčastěji spojeny právě s venkovem a přírodou; například o pobytu v Burgundsku Pourratovi píše: „Zde se cítím moc dobře. Místní kraj je rovinatý, ale dosti zelený a úplně klidný.“
Dominantním tématem korespondence je pochopitelně literatura. Díky svým francouzským přátelům, včetně Henriho Pourrata, Čep objevuje francouzské knihy a jeho dopisy mají mnohdy charakter čtenářského deníku, v němž sděluje, jaké knihy přečetl či právě čte, a obvykle přidává i svůj názor a hodnocení: „Právě jsem přečetl Pánovu odpověď [Alphone de Châteaubriant: La Réponse su Seigneur (1933); česky kniha nevyšla]. Jaké zvláštní, úžasné a silné dílo!“ Obšírněji hodnotí většinou jen Pourratovy knihy a někdy v souvislosti s nimi vyjadřuje i své názory na literaturu jako takovou: „Z celého srdce děkuji, že jste napsal Ztracené město. Takovým způsobem by se mělo na věci nahlížet — a mluvit o nich. Cítím to přesně jako vy. Je-li pravda, že je slovo činem — je třeba tomu věřit — je velmi prospěšné, říkat to, co říkáte […] Je to způsob, jak věci změnit.“
Většina knih, o nichž Čep píše, nikdy nebyla přeložena do češtiny a dnešnímu čtenáři už jejich názvy či jména autorů téměř nic neříkají. Jan Čep se zaměřoval především na spirituální literaturu, která byla i ve své době menšinová, a ke knihám, které byly oblíbené a oceňované, se vesměs staví rezervovaně či přímo negativně: „Naši literární snobi jsou momentálně u vytržení z knihy, která byla právě přeložena do češtiny: Cesta [Louis Céline: Voyage au bout de la nuit (1932); česky vydáno pod názvem Cesta do hlubin noci v roce 1933 v nakladatelství Fr. Borový] atd. pana Célina. […] Za sebe mohu pouze říci, že se mi zdá úplně nesnesitelná. Myslím si, že je skrz naskrz lživá.“
Byl to Jan Čep, kdo v létě 1932 započal bezmála třicetiletou epistolární výměnu, když se coby překladatel Kašpara z hor obrátil na autora knihy s nesmělou prosbou o pomoc a osobní setkání. Pourratovu reakci, jíž bylo srdečné pozvání do rodinné usedlosti ve Vernet-la-Varenne, dozajista nečekal. Henri Pourrat byl v té době už zavedeným autorem s rozsáhlou literární zkušeností, oceněným jak Velkou cenou Francouzské akademie, tak Řádem čestné legie, zatímco Jan Čep stál teprve na začátku své literární dráhy a Henriho Pourrata řadil mezi své vzory. Navzdory rozdílnému statusu i jazykové bariéře, která ztěžovala plynulou konverzaci (podle vlastních slov Čep minimálně zpočátku neovládal francouzský jazyk na dostatečné úrovni), se mezi oběma muži zrodilo porozumění, které postupně přerostlo v silné přátelství, jež přetrvalo navzdory tomu, že jeho převážná většina se odehrávala pouze na papíře.
Publikovaná korespondence obsahuje 134 dopisů a pohlednic, které si Čep a Pourrat vyměnili mezi lety 1932 až 1958. Korespondence ze strany Jana Čepa se díky pečlivosti samotného Henriho Pourrata i správců jeho pozůstalosti zachovala kompletní, zatímco jemu adresované dopisy z velké části zmizely ve víru pohnutých událostí československé historie. Po Čepově emigraci v srpnu 1948 byla jeho knihovna skartována a spolu s ní i dopisy nejen od Henriho Pourrata. Dochoval se pouze výbor ze sedmi z nich, navíc v českém překladu, který není vždy správný. O to cennější je rozhodnutí editora zahrnout nedokonalé fragmenty do této publikace, a trvale je tak zachovat. Třebaže nemohou zprostředkovat plynulost korespondence a už vůbec ne Pourratův bohatý poetický jazyk, informace v nich obsažené jsou důležité pro dojem souvislosti epistolární výměny a čtenář díky nim může rovněž lépe sledovat, jak se rodilo vzájemné přátelství obou dopisovatelů.
Plynulost korespondence narušují i Čepovy časté odmlky a prodlevy v odpovědích na Pourratovy dopisy trvající mnohdy řadu měsíců. Důvodem jsou zdravotní i společenské problémy, nedokonalá znalost francouzštiny stejně jako nedostatek disciplíny. Tento fenomén je vlastní všem Čepovým korespondencím — například tu s již zmíněným Georgesem Rouzetem přerušil na dlouhých 15 let. Problém je v dopisech také často tematizován v podobě Čepových omluv za „trestuhodné“, „dlouhotrvající“, „tak dlouho prodlužované“ atp. mlčení, i v podobě Pourratových jemných přátelských výtek: „Viďte, že již znovu neupadnete do tohoto mlčení?“ nebo „Jsou to už měsíce a měsíce, co jsem od vás nic nedostal.“
Nutno přiznat, že ne vždy byla vina za dlouhé mlčení jen na straně Jana Čepa — dvakrát ji zcela objektivně zapříčinila společenská situace. Poprvé v letech 1939–1945 znemožnila plynulou výměnu dopisů 2. světová válka, podruhé totéž zapříčinila Čepova emigrace v létě 1948. Tehdy se ke slovu dostávají Čepovi přátelé, kteří Pourrata informují o jeho osudech. Tyto dopisy týkající se Čepa jsou rovněž velmi záslužně zařazeny do edice — díky nim se dozvídáme, jak obtížně si oba přátelé vyměňovali své listy během válečných let a zásluhou dopisů Madeleine Monzerové, pražské Francouzky a blízké přítelkyně Jana Čepa, máme i zprávy o okolnostech jeho emigrace a počátcích života v exilu. Tyto listy navíc nabízejí další úhel pohledu na Jana Čepa, tzv. „zvenčí“, očima jeho blízkých přátel; mnohé z nich často explicitně pojmenovávají to, co kvůli jeho plachosti a skromnosti lze z Čepových vlastních listů vyčíst pouze mezi řádky. Totéž platí o dopisech, které si Jan Čep po smrti svého přítele vyměnil nejprve s jeho manželkou Marií Pourratovou a následně také s jejich dcerou Anette a které jsou rovněž zařazeny do edice. V prvním z nich sám Čep velmi stručně a výstižně shrnuje celý svůj (nejen epistolární) vztah k Pourratovi: „Byl jsem Henrimu špatným dopisovatelem, měl jsem jej však rád jako opravdového přítele.“
A právě aspekt přátelství dělá z jejich dopisování víc než jen „pouhý“ korespondenční vztah dvou známých spisovatelů. Pro literární vědce a odborníky jsou dopisy cenné zejména pro fakta a informace v nich obsažené — dozvídáme se mnoho o Čepových a Pourratových knihách, situaci v soudobém literárním světě i mnohdy komplikovaných vztazích s nakladateli. Jan Čep v dopisech komentuje svá literární díla, což nabízí vzácnou možnost porovnat mínění autora a odborné kritiky. V naprosté většině je Čep ke svým knihám až příliš kritický. O povídce Děravý plášť píše: „Co se týče mě a mé povídky, kterou jsem dokončil v Ambertu, můj přítel Fučík mi ji velmi chválil, ale úplně mě nepřesvědčil.“ A po vydání dodává: „Právě fvyšel můj Děravý plášť. Očekávám přísnou kritiku […].“ Neméně kritický je i ke svému jedinému románu: „Dokončil jsem svůj román — svůj první román —, jmenuje se Hranice stínu a právě vyšel. […] Jsem s ním spokojen pouze napůl. Cítím, že bude třeba začít znovu a snažit se vyjádřit ještě lépe.“ Cenný je také aspekt nezprostředkovanosti a autenticity, jehož lze u zesnulých tvůrců dosáhnout právě pouze prostřednictvím korespondence či deníkových záznamů.
Dopisy mezi přáteli však odhalují mnohem více. Nepíší si pouze o pracovních záležitostech, ale také o rodině, o svých zájmech a zážitcích. Navzájem si svěřují své názory, pocity, úzkosti i radosti. A toto všechno lze nalézt i v dopisech Jana Čepa a Henriho Pourrata, což z nich činí zajímavou a někdy téměř napínavou četbu také pro laické čtenáře, kteří nehledají pouze poučení, ale zároveň příběh a požitek z četby: „[…] protože slovo — dobré slovo — se nemůže ztratit, nemůže nezanechat stopu“ (Jan Čep v dopise Henrimu Pourratovi, 23. dubna 1935).
Jan Čep — Henri Pourrat — Jan Zatloukal: Vzájemná korespondence. Přeložila Hana Krpcová. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2021. 339 stran.
Vychází v České literatuře 4/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
