Podobně jako v letech 2016 a 2018 jsme i letos oslovili odborníky z řad literárních vědců a příbuzných disciplín a požádali je, aby uvedli nejvýše tři odborné práce vydané v letech 2020–2022, jež je nejvíce zaujaly a které podle nich znamenají posun v našem oboru. Níže přinášíme odpovědi respondentů.
21st-Century Dylan: Late and Timely, eds. Laurence Estanove, Adrian Grafe, Andrew McKeown, Claire Hélie, New York: Bloomsbury Academic, 2021.
Kolektivní monografie, věnovaná pozdnímu dílu Boba Dylana, produktivně rozvíjí pojem pozdního stylu (late style), navržený Edwardem Saidem s inspirací u Adorna. Ukazuje se, že tento pojem náramně vyhovuje potřebám konceptualizovat změny, které při spatření konečného horizontu nastávají u hudebních tvůrců (kromě Dylana se nabízí Leonard Cohen či David Bowie). Myslím, že by ale nebylo vůbec od věci zkusit kategorii pozdního stylu aplikovat i na materiál literární, ať už na tvůrce, tak i na další aktéry literárního života. Přinejmenším bychom se zbavili floskulí o dozrání, završení či zmoudření. Fáze „It’s not dark yet but it’s gettin’ there“, jak o ní zpívá Dylan, je o něčem jiném.
Mary Ann Doaneová: Zrození kinematografického času: modernita, nahodilost, archiv, přeložil Miroslav Petříček, Praha: Karolinum, 2021.
Opět zdánlivě zcela mimo obor, ale opět s nadějí, že stojaté vody našeho oboru mohou čeřit impulsy interdisciplinární. Jde o filozofující práci o mediálním posunu od fotografie k filmu, která ale neulpívá na líčení technických posunů, ale naopak se od média samotného rozbíhá k doširoka a umně koncipovaným kontextům. Příchod filmu na svět tu pak vyznívá jako nevyhnutelný důsledek tužeb, přání a tlaků racionální modernity, která nesnese vždy bytostně minulostní charakter fotografie. Výborná lekce na téma, jak nebývale lze rozehrát fádní texty, když se jim nastaví ty patřičné a sofistikovaně zbudované kontexty.
Rád bych upozornil na svazek edice Depozitář, kterou vydává Památník národního písemnictví v Praze, konkrétně na vzpomínky spisovatele a novináře Karla Horkého, které vyšly (zatím jejich první díl) pod názvem Zápisky věčného žáka I: dýmka míru (2020). Unikátní memoárový text Karla Horkého byl k vydání připraven již v roce 1948 nakladateli Kvasničkou a Hamplem, avšak až na několik exemplářů putovala již hotová kniha do stoupy. Až do své smrti v roce 1965 Horský usiloval o vydání svého díla, bohužel neúspěšně. Zásluhou editorky Hany Vaníčkové máme k dispozici skvěle edičně připravený text Horkého pamětí, opatřený podrobnými komentáři, ale též obsáhlou životopisnou studii doplněnou o detailní rekonstrukci Horkého bezmála dvacetiletého úsilí marných pokusů o vydání svých vzpomínek.
V oblasti historické biografie pak zcela jistě stojí za připomenutí kniha historka Zdeňka Doskočila V žaláři a vyhnanství: Ladislav Novomeský v éře stalinismu a poststalinismu (Nakladatelství Lidové noviny, 2020), práce, která velmi dobře kombinuje Novomeského politický, literární i osobní život. Ne zcela hrdinský příběh slovenského básníka a politika je autorem zpracován čtivě, ale nabízí i poučený vhled do intelektuálního a politického prostředí, které osobnost slovenského básníka silně formovalo, jindy zas lidsky zcela likvidovalo.
Jan Tlustý: Příliš hlučná prázdnota: mezery, otřesy a smysl v literárním díle, Brno: Host; Praha: ÚČL AV ČR, 2022.
Přesné i básnivé, hluboké i srozumitelné, poučené a invenční zároveň.
Jiří Koten: Poetika narativního komentáře: rétorický vypravěč v české literatuře, Brno: Host; Praha: ÚČL AV ČR, 2020.
Objevné téma v rámci naratologie, precizně konstruovaný výklad, nadstandardní erudice autora.
Jan Tlustý: Příliš hlučná prázdnota: mezery, otřesy a smysl v literárním díle, Brno: Host; Praha: ÚČL AV ČR, 2022.
První (minimálně česká) monografie zaměřená na nedořečenost v literárním díle, mezioborový přesah.
Otokar Fischer (1883–1938): ein Prager Intellektueller zwischen Dichtung und Wissenschaft, eds. Václav Petrbok, Alice Stašková a Štěpán Zbytovský, Wien; Köln; Weimar: Böhlau Verlag, 2020.
Otokar Fischer se ucelené monografie dočkal až osmdesát let po své smrti, ale tento historický dluh mu byl splacen mimořádně reprezentativním způsobem. Kolektivní monografie domácích i zahraničních odborníků pojednává o vybraných tématech vztahujících se k Fischerově odborné práci (germanistika, romanistika, bohemistika, divadlo, dějiny literárněvědného myšlení atp.) i jeho životních peripetiích, jež ve svém úhrnu představují jakési „malé“ dějiny střední Evropy prvních tří desítiletí 20. století. Při pohledu na další skvělé monografie vydané v nakladatelství Böhlau Verlag (např. o Arnoštu Vilému Krausovi, Jaroslavu Durychovi, Bernardu Bolzanovi, Emilu Saudkovi) se nelze zbavit troufalého přání, aby mohly být přístupné i v českojazyčných verzích.
Luboš Merhaut: Cesty polemiky: význam a proměny žánru polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století, Praha: FF UK, 2021.
Precizní historiografická práce opřená o studium velkého množství archivních i textových pramenů, která prohlubuje poznání kulturních a politických souvislostí literatury na přelomu 19. a 20. věku, a zároveň je specifickou sondou do dobové mentality. Za důležitý považuji hlavně poznatek o heterogenním charakteru projevů českého modernismu, „vědomí jejich rozličnosti a zkoumání jejich různorodých, proměnlivých a dynamických vzájemných vztahů“. Jakékoliv další práce o polemikách coby „dějinách neporozumění“ nyní mají na co navazovat.
Od bouře k bouři: Československo, Evropa a svět mezi dvěma světovými válkami (1918–1939), eds. Jakub Drábik, Jakub Rákosník, Praha: Academia, 2022.
Obsáhlá kolektivní monografie týmu českých i zahraničních historiků, která v jednotlivých kapitolách pojednává zejména o meziválečném politickém vývoji ve vybraných evropských i mimoevropských státech, od Československa přes Irsko až po Kolumbii. Zásadní dílo reflektující moderní historiografické přístupy a rozrušující některé kulturní stereotypy o první republice jako jednoznačně šťastném období. Pro historiky zabývající se nejrůznějšími aspekty období mezi dvěma válkami kniha objevuje nové souvislosti a pomáhá definovat nové výzkumné otázky reagující na znepokojivé výzvy současného světa (politický extremismus, davové nálady, hospodářské krize, válečné štvaní).
Luboš Merhaut: Cesty polemiky: význam a proměny žánru polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století, Praha: FF UK, 2021.
Jiří Weil: Reportáže a stati 1920–1933, ed. Michael Špirit,Praha: Triáda, 2021.
Jiří Weil: Reportáže a stati 1933–1937, ed. Michael Špirit, Praha: Triáda, 2022.
Pavel Novotný: Akustische Literatur: experimentelles Hörspiel im Zeitalter analoger Technik: eine Untersuchung im deutsch-tschechischen Kontext, Dresden: Thelem, 2020.
Haiku – Epigramm – Kurzgedicht: kleine Formen in der Lyrik Mittel- und Osteuropas, eds. Christine Gölz, Alfrun Kliems, Birgit Krehl, Wien; Köln; Weimar: Böhlau Verlag, 2021.
Josef Hrdlička: Poezie v exilu: čeští básníci za studené války a západní básnická tradice,Praha: Karolinum, 2020.
Jiří Weil: Reportáže a stati 1920–1933, ed. Michael Špirit, Praha: Triáda, 2021.
Jiří Weil: Reportáže a stati 1933–1937, ed. Michael Špirit, Praha: Triáda, 2022.
Zdá se, že zažíváme renesanci badatelského zájmu o levicově orientovanou kulturu meziválečného Československa. Jak se ukazuje, zdaleka nejde o notoricky známé, skrznaskrz probádané území, naopak řada skutečností, detailů a ideologických obsahů zasluhuje jednak nové interpretační přístupy (nové čtení), jednak odpovědnou práci s prameny a primárními texty. Těšit nás proto může hned dvojnásobně, že zmíněný zájem zasáhl rovněž práci editorskou. Dokládá to velkoryse pojatý projekt vydávání díla Jiřího Weila, tohoto – řečeno s ironizující nadsázkou – „Arthura Koestlera na český způsob“. Projekt je zatím plánován na 13 svazků a zahrnuje či má zahrnovat vedle beletristických prací též autorovy texty novinářské, disertaci o Gogolovi a paralipomena. Dosud vydané svazky reportáží a statí (oba svazky k vydání připravil Michael Špirit) a klíčové prózy Moskva-Hranice (editoři Hana Kosáková a Michal Kosák) vzbuzují dojmy veskrze pozitivní. Díky podrobnému, pečlivému aparátu získáváme hlubší znalosti nejen o dobovém kontextu a reáliích, nýbrž i o dosavadním vydávání Weilových textů (doporučuji v tomto ohledu například pasáž o nerealizovaném vydání Moskvy-Hranice v roce 1969). Weilův význam kdysi vyzdvihla Růžena Grebeníčková v esejizujících studiích, jež dodnes neztratily nic ze své podmanivosti. Nově se jím zabývají badatelky Marie Brůnová a Markéta Kittlová, takže můžeme říct, že „outsider“ Jiří Weil má konečně štěstí.
Karel Teige: Deníky 1912–1925, eds. Jan Wiendl, Tereza Sudzinová, Praha: Akropolis ve spolupráci s FF UK a Památníkem národního písemnictví, 2022.
Karel Teige je vedle Weila druhým šťastlivcem, který se dočkal příkladné péče editorů. V tomto případě se tu setkala trojice spolupracovníků: Jan Wiendl, Tereza Sudzinová a Tomáš Pavlíček (autorem úvodní studie je Josef Vojvodík). Kniha ještě voní tiskem, vyšla doslova před pár týdny; ale už teď je možné konstatovat, že máme před sebou jednu z oněch zásadních edic, na něž kulturní veřejnost čekává nejméně dekádu. Podobně jako v edici Spisů Jiřího Weila také zde se setkáváme s podrobným aparátem, jenž nezatěžuje, nýbrž pomáhá. Jeho funkčnost a čtenářský komfort podtrhuje fakt, že základní vysvětlivky a odkazy jsou vysázeny na okrajích stránek – a tvoří tak informační pásmo doplňující primární text průběžně. Samotné deníky jsou skvostnou četbou. Jedná se o pravidelné záznamy intelektuálního růstu mimořádné osobnosti, o reflexe jeho usilovné a vášnivé sebetvorby i z jeho cest do Francie, Itálie a Sovětského svazu. Dostává se nám do rukou nezastupitelný zdroj, který má čím oslovit historičky a historiky literatury i výtvarného umění. Zmínka o výtvarném umění není náhodná: kniha obsahuje pozoruhodnou obrazovou přílohu, byť slovo „příloha“ nakonec není nejvýstižnější. Je to totiž další plnohodnotný „plán“ této propracované knihy. Nalezneme v ní faksimile Teigových deníků jakož i ukázky Teigeho výtvarných děl. Je to kniha-pramen, který napříště nebude možné obejít.
Anna Schubertová: Stávám se řečí: smrt a návrat autora v perspektivě filozofie identity, Praha: FF UK, 2021.
Jde o důležitou publikaci, neboť do kontextu české literární teorie opět vrací otázku autora, kterou strukturalismus úspěšně vytěsňoval. Bylo na čase. Literární díla čteme čím dál častěji také ve světle znalostí o autorovi. Měli bychom se nyní snažit více porozumět tomu, jak takové znalosti naše čtení formují. Knížka Anny Schubertové tu přináší první významné postřehy. A mimochodem je to neuvěřitelně chytře napsané. Přítomnost teoretických klišé 0,0.
Klára Soukupová: Vyprávět sám sebe: teorie autobiografie, Praha: FF UK, 2021.
Pokud jsem nic nepřehlédl, jde o první českou monografii systematicky se zabývající teorií autobiografie. Knížka kromě vlastní „teze“ autorky zahrnuje i svého druhu mapu nejdůležitějších moderních teorií tohoto žánru. Poctivá teoretická práce autorky, která má přehled. Jednoduše doporučuji.
František Schildberger: Podoby české literární reportáže, Brno: Masarykova univerzita, 2020.
Jde o velmi fundované, na celkový smysl zaměřené a čtivě napsané interpretace textů. Práce je důkladně teoreticky opřená, ale ta teorie tam nezaclání „praxi“ čili vlastnímu výkladu. To nebývá vždy samozřejmost. A je v ní přínos i literárněhistorický – o některých probíraných reportážích se už nepíše, vymizely z paměti.
Neříkám, že je to kniha zásadní a převratná, ale tematicky je originální a obsahově si podle mě zaslouží přiměřené místo v bilancích aktuální literárněvědné produkce.
Luboš Merhaut: Cesty polemiky: význam a proměny žánru polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století, Praha: FF UK, 2021.
Knížka je precizním pohledem na polemiku jako na žánr, který je pojímán coby „sebestředný a sebestvrzující“. Má jasná teoretická východiska, ale především vychází z důkladné znalosti neobyčejně širokého vzorku dosud málo známých pramenů. Luboš Merhaut pracuje s literárněhistorickým detailem a zprostředkovává dobové texty v četných citátech, ukazuje tak velmi názorně „rozmanitost nerozumění“. Číst tuto knížku je velmi poučné i pro badatele, který se nezabývá přelomem 19. a 20. století, umožňuje mu pochopit nadčasové autostylizační masky a polemické taktiky. Knížka je teoreticky poučená, ale nestojí na efektních konceptech, nýbrž na literárněhistorickém řemesle v nejlepším slova smysl, na neuspěchané, soustředěné práci. Ukazuje, že dějiny literatury je možné mj. vnímat jako historií debat a rozepří.
Italská renesanční literatura: antologie, eds. Václav Černý, Jiří Pelán, Praha: Karolinum, 2020.
Antologii začal připravovat před více než šedesáti lety Václav Černý spolu s plejádou vynikajících českých překladatelů, vydání se ovšem neuskutečnilo. Jiří Pelán se ujal rukopisu z Černého pozůstalosti a dotáhl tento nedokončený projekt vynikajícím způsobem. Doplnil text o další autory a žánry, dopřeložil množství textů z italštiny a latiny, dopracoval a rozšířil komentáře a ostatní doprovodné texty k dílu. Máme v rukou velikou porci (1300 stran) literárně i kulturněhistoricky výjimečných textů 14., 15. a 16. století, žánrově neobyčejně rozrůzněných (nechybí ani filozofická a přírodovědná pojednání). Znamenité překlady doprovází komentáře a vysvětlivky, které jsou erudovaným, ne však přebujelým doplňkem, slouží požitku z četby starých textů.
Josef Hrdlička: Poezie v exilu: čeští básníci za studené války a západní básnická tradice, Praha: Karolinum, 2020.
Téma literárního exilu je pro Josefa Hrdličku otázkou širšího záběru, než bývalo zvykem. Pro mé čtení této knihy byla podstatná hlavně druhá část podtitulu („západní básnická tradice“). Autor ukazuje, že exilová poezie se vyznačuje pozoruhodnou intertextualitou, vtahuje do hry velkou literární tradici, nejen Ovidia, ale třeba i Baudelaira, jde mu totiž také o „exil absolutní“, odcizený svět „vyhnanců svého života“. Hrdlička upozorňuje na citlivost exulantů pro tématiku prostoru (fyzického i metafyzického), pojmenovává tíhnutí k niternosti (obrazy úkrytů), píše trefně o Ivanu Blatném, Ivanu Divišovi, neviditelných domovech. Je to knížka napsaná s velkým rozhledem a znalostí badatelských konceptů a zároveň velmi srozumitelně, což je ctnost, která není mezi dnešními literárněvědnými texty úplně běžná.
Jonathan Culler: Teorie lyriky, přeložil Martin Pokorný, Praha: Karolinum, 2020.
Jakkoli dnešní teorie literatury a jejích podoblastí nebývají obvykle budovány na samostatném systému principů či vlastním pojetí poetiky, Cullerova Teorie lyriky je příslovečnou výjimkou z pravidla. Za prostudování stojí nejen pro podnětný systém východisek, které vedou obloukem od řeckých rétorik a poetik (epideiktické pojetí) ke (zčásti poststrukturálnímu) zdůraznění rituálního a performativního účinku, ale i pro to, že ke svému přístupu dospívá prostřednictvím zajímavého (v posledním příkladu níže nepřímého) sváru i dialogu s koncepcemi lyriky, které jsou u nás víceméně známé (novokritické pojetí dramatického monologu, teorie literárních druhů Käte Hamburgerové, rétorická kritika Northropa Frye nebo fikční světy lyriky Miroslava Červenky). Mezi nimi zaujímá pozoruhodnou a rozhodně nikoli nepřesvědčivou pozici. V neposlední řadě se jí daří zasívat do čtenářova srdce semínka radosti z čtení lyrických skladeb nejrůznější tvářnosti a údobí a několika jazykových tradic.
Tomáš Jirsa: Disformations: Affects, Media, Literature, New York: Bloomsbury Academic, 2021.
Slyšeli jsme vícekrát povzdech ve smyslu: Kam se v poslední době podělo spojení literární teorie s uměním interpretace, které kdysi zdobilo výsledky našeho oboru? Práce Tomáše Jirsy Disformations: Affects, Media, Literature je důvodem zadržet toto lkání. Stojí za pozornost nikoli pro zaklínání se novostí a úspěšnou synergii s módními vlnami ve světové literární vědě, nýbrž proto, že volba výkladových rámců – vedle poststrukturální literární teorie a filosofie zejména teorie afektu a mediální filosofie – představuje vzácný impuls právě pro spojení literární teorie s interpretací, jaký může oboru prospět zvnitřku jeho vlastních předpokladů. Může – za podmínky, že v poslední instanci nenechá spadnout pod stůl to, s čím literární text přichází jako médium sui generis do konfrontace s jinými mediálními formami a modalitami afektu. Když se prodereme jistou promotérskou dikcí textu, najdeme inteligentní detailní pozorování cenná svou vnímavostí vůči síle formy, přičemž prameny výkladu, „s nimiž“ Jirsova práce uvažuje, jsou vybrány účinně a ve své spojitosti objevně.
Luboš Merhaut: Cesty polemiky: význam a proměny žánru polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století, Praha: FF UK, 2021.
Zcela recentně vyšlo několik výstupů z náročných edičních projektů, jež mohou posloužit jako doklad vysoké úrovně současné ediční praxe:
Jiří Weil: Reportáže a stati 1933–1937, ed. Michael Špirit, Praha: Triáda, 2022.
Ladislav Klíma: „Bel“letrie, ed. Erika Abrams, Praha: Torst, 2022.
Karel Teige: Deníky 1912–1925, eds. Jan Wiendl, Tereza Sudzinová, Praha: Akropolis ve spolupráci s FF UK a Památníkem národního písemnictví, 2022.
Jitka Zehnalová: Aspekty literárního překladu: mediační úloha překladatele, Olomouc: UP, 2020.
Odborná monografie Jitky Zehnalové má promyšlenou strukturu, dobře zvolenou a důkladně připravenu teoreticko-metodologickou koncepci, podrobně zmapované výzkumné pole a precizní aplikaci své vlastní metody (sémiotický model) v analytické části práce hodnotící překlady románu Velký Gatsby od amerického spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda.
Teoretická východiska čerpá z pražského strukturalismu a teorie překladu olomouckého literárního vědce a zakladatele moderní české translatologie Jiřího Levého. Důkladné zmapování literární teorie interpretace a vývoje světové translatologie autorce umožňuje přesvědčivě ukázat, jak Levý předběhl dobu a že jeho komunikačně-interpretační přístup a jeho postuláty stále mohou sloužit jako teoretická a metodologická východiska pro současnou translatologii.
Franz Leander Fillafer: Aufklärung habsburgisch: Staatsbildung, Wissenskultur und Geschichtspolitik in Zentraleuropa 1750–1850, Göttingen: Wallstein Verlag, 2020.
Wolfgang Müller-Funk: Teorie cizího: koncepty alterity, přeložil Jan Budňák, Brno: Host; Praha: ÚČL AV ČR, 2021.
Spisy Jiřího Weila. Praha: Triáda.
Lucie Storchová: Řád přírody, řád společnosti: adaptace melanchthonismu v českých zemích v polovině 16. století, Dolní Břežany: Scriptorium, 2021.
Companion to Central and Eastern European Humanism 2: The Czech lands, ed. Lucie Storchová, Berlin: De Gruyter, 2020.
Paralelní existence: rukopisy a tisky v českých zemích raného novověku, eds. Marta Hradilová, Andrea Jelínková, Lenka Veselá, Praha: Academia; Masarykův ústav a Archiv AV ČR; Knihovna AV ČR, 2020.
Z bohaté bohemistické literatury, jež byla publikována v posledních třech letech, bych chtěla zmínit především dvě soustavné práce k výzkumu humanismu. Na prvním místě je to monografie Lucie Storchové Řád přírody, řád společnosti,která v kontextu dějin kulturní výměny analyzuje adaptační algoritmy v textových praxích českých humanistů 16. století a ukazuje, jak si v přímé vazbě na wittemberskou univerzitu tito autoři osvojovali specifické modely vědění a specifické způsoby jeho literární komunikace. Zcela jiný formát, avšak neméně zásadní význam má druhý titul, lexikon humanismu v českých zemích, jehož první svazek vyšel jako součást ambiciózní mezinárodní řady nakladatelství De Gruyter, Companion to Central and Eastern European Humanism. Kniha je dílem rozsáhlého autorského kolektivu, i za ní však stojí Lucie Storchová, pod jejímž vedením vznikala. Již samotná definice humanismu, který tu není souborem idejí, jak jej vnímala starší literární věda, nýbrž souborem analyticky vymezených textových praxí a sociálních kompetencí, nese zřetelně její badatelský rukopis a vtiskuje celému svazku jednotící koncept. Přes zmíněný slovníkový žánr není Companion ani pouhým shrnutím známých informací, ani překladem starší Rukověti humanistického básnictví, nýbrž souborem nezřídka zcela původních statí.
Vedle těchto dvou výstupů, které představují výsledky velmi pokročilého bádání, bych chtěla připomenout ještě alespoň jeden zajímavý pokus, který je svou povahou zcela odlišný, kolektivní publikaci Paralelní existence, jež tematizuje spletité otázky z doby, kdy se vedle rukopisné knihy začíná prosazovat tisk. Zatímco dosavadní bádání upřednostňovalo v této situaci takřka automaticky knihtisk jako nositele inovace, Paralelní existence neztrácí ze zřetele ani resistenci rukopisné tvorby a do středu pozornosti staví pozoruhodné aspekty jejich soužití. Její předností není vypracované pojetí fenoménu, na který se zaměřuje, ale právě naopak snaha nastolit nové, dosud takřka neprobádané téma. Jakkoli jednotlivé příspěvky spíše ohledávají terén, potenciál takto nastaveného výzkumu, který v zahraničí přinesl významné poznatky, je více než zřejmý. Zdaleka nejde o okrajové téma. Stačí připomenout, jak zásadní význam měl přechod od rukopisných praxí k tisku například pro restrukturalizaci a takřka dramatické přerozdělení významu někdejších učeneckých komunit v dobových kulturách vědění, kdy se zdánlivě technické rozhodnutí, zda zůstat u rukopisných forem koncentrace a komunikace vědění, nebo vyjít vstříc novým možnostem tisku, mohlo změnit v katalyzátor nebo osudový inhibitor kulturní a mocenské expanze.
Bohumil Vykypěl – Helena Karlíková et al.: Staroslověnské dědictví ve staré češtině, Praha: NLN, 2021.
Kritické, fundované, přehledně strukturované a kontextově (také sociolingvisticky) uchopené pojednání o problematice, která má literárněhistorickou důsažnost a provází v řadě kontroverzí českou filologii a historiografii přes dvě staletí — dlouholeté dezideratum.
Kathrin Chlench-Priber: Die Gebete Johanns von Neumarkt und die deutschsprachige Gebetbuchkultur des Spätmittelalters, Wiesbaden: Reichert Verlag, 2020.
Další dezideratum; bohemikální téma, poznamenané řadou mýtů, revize se nikdo neujal, až nyní: komplexní a důkladná studie s edičním dodatkem, která má všechny klady prací vycházejících důsledně z dochování textů a sledujících jak jejich genealogii, tak recepci.
Martin Bojda: Politické myšlení Karla Jasperse, Praha: Academia, 2020.
Filozof a historik Martin Bojda je autorem několika pozoruhodných monografií, ve kterých zúročuje svou odbornou erudici a zájem o filozofické a kulturní dědictví evropského osvícenství a romantismu. Svou monografii o Karlu Jaspersovi koncipoval jako ucelený úvod do jeho filozofického a politického myšlení. Bojda se neomezuje na výklad Jaspersova díla, ale poměrně detailně vykresluje také jeho život, dobu a širší historické, kulturní a společenské souvislosti. Kniha je zajímavá nejen svým jasným a poučeným výkladem Jaspersovy filozofie, ale také tím, jak je možné napsat monografii o jednom z vrcholných filozofů 20. století.
Jiří Trávníček: Betty a my: o jednom českém kulturním fenoménu, Brno: Host; Praha: ÚČL AV ČR, 2022.
Trávníčkova kniha vyšla sice nedávno, přesto však už nyní můžeme zaznamenat několik výrazných ohlasů. Autor se zaměřuje na život a dílo Betty MacDonaldové, nastiňuje širší historické a společenské souvislosti její literární tvorby, a to především proto, aby objasnil, jak se jedno konkrétní literární dílo (Vejce a já) stalo – především v našem prostředí – kulturním fenoménem. Trávníčkova kniha je čtivá a inspirativní svým přesně vyváženým poměrem mezi odborným a populárně naučným stylem.
Jiří Poláček a kolektiv: Jiří Mahen v množném čísle, Boskovice: Albert, 2021.
Jde o kolektivní monografii, kterou k vydání připravil Jiří Poláček. Kniha ve dvanácti kapitolách přibližuje Jiřího Mahena z několika různých hledisek coby spisovatele, dramatika, knihovníka, rybáře, cestovatele atd. Přes různost pohledů má kniha v zásadě jednotnou koncepci, přičemž některé konkrétní kapitoly podstatně prohlubují naše dosavadní poznání Mahenovy osobnosti a tvorby. Kniha je vybavena obrazovým doprovodem.
Václav Smyčka: Objevení dějin: dějepisectví, fikce a historický čas na přelomu 18. a 19. století, Praha: Academia, 2021.
Vzácná kombinace schopnosti poutavě vyprávět velký příběh, teoreticky promýšlet a pohybovat se napříč obory.
Milana Bartlová: Dějiny českých dějin umění 1945–1969: dějiny umění slouží vědě o člověku, Praha: UMPRUM, 2020.
Pohled na nedávnou historii blízkého oboru, která je pojata úplně jinak, než jsme zvyklí v české literární teorii a historiografii.
Zuzana Urválková: Tajemství úspěchu: německojazyčná knižnice Album nakladatele Ignáce Leopolda Kobra v širších literárních souvislostech, Brno: Host, 2022.
Obraz velkého českého nakladatele druhé poloviny 19. století konečně zahrnuje i německojazyčnou část jeho programu.
Václav Smyčka: Objevení dějin: dějepisectví, fikce a historický čas na přelomu 18. a 19. století. Praha: Academia, 2021.
Kniha spojuje detailní interpretační práci s často nepříliš známými prameny a promyšlenou teoretickou koncepci. Je zajímavá nejen pro (literární) historiky specializující se na dané období.
Karel Teige: Deníky 1912–1925, eds. Jan Wiendl, Tereza Sudzinová, Praha: Akropolis ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a Památníkem národního písemnictví, 2022.
Edice deníků, kombinující text, faksimile a bohatý vizuální materiál, poskytuje vhled do formování Teigeho jako mladého člověka, umělce i teoretika. Jde o jedinečný dokument k dějinám avantgardy.
Jonathan Culler: Teorie lyriky, přeložil Martin Pokorný, Praha: Karolinum, 2020.
Překlad Cullerovy Teorie lyriky zaceluje publikační mezeru, i přes některá specifika anglosaského přístupu je inspirací pro domácí bádání a budou s ním rádi pracovat studenti bohemistiky a dalších filologických oborů.
André Jolles: Pohádka, přeložil Ladislav Futtera, doprovodná studie Josef Vojvodík (K Jednoduchým formám Andrého Jollese), Slovo a smysl 2020 (17) 33, s. 329–348.
Český překlad jedné kapitoly z knihy Einfache Formen (1930), která až dodnes zůstává pro svoji vyhraněnou naratologickou a filozofickou koncepci nejen zdrojem sporů, ale především inspirací, a to i pro reflexe současné kulturní komunikace, je zatím jen malou splátkou na překladatelský a do značné míry i na badatelský dluh vůči tomuto dílu. K tomu, aby publikovaná ukázka zapůsobila jako podnět pro překlad celé knihy, přispívá fundovaná studie J. Vojvodíka.
Václav Smyčka: Objevení dějin: dějepisectví, fikce a historický čas na přelomu 18. a 19. století, Praha: Academia, 2021.
Kniha je průkopnická už jen tím, že odkrývá dosud málo známé prameny k poznání a pochopení osvícenského učeneckého diskursu bez národnostní diferenciace. Významný je i teoretický aspekt, zaměřený na zrod modernity, který předjímá nové přístupy k dějinám kultury, nejen 19. století, ale zároveň vybízí ke kritické diskusi, což je samo o sobě neopominutelným přínosem.
Počátky kritiky v českých zemích (1770–1805), eds. Dalibor Dobiáš, Václav Smyčka, Praha: Akropolis, 2021.
Stejně jako předchozí titul i tato monografie vynáší na světlo dosud většinou opomíjené různojazyčné prameny. Přístup k nim je metodologicky inovativní a mimo jiné poskytuje inspirativní podněty pro překonávání tradičního bohemocentrického konceptu dějin literatury a kultury.
Zcela subjektivně pro mě bylo z hlediska metodologického nejpřínosnější čtení některých kapitol kolektivní práce V. Papoušek, D. Skalický, M. Kaplický, P. A. Bílek: Pohyb řeči a místa nespojitosti (Akropolis, 2021), zejména spolu se starší publikací téhož autorského kolektivu Kontext v pohybu (Akropolis, 2018). Leckteré instrukce vycházející z (neo)pragmatického myšlení stojí za využití.
Z edicí považuji za přínosný především velký výbor z kritik Arnošta Procházky, připravený Lubošem Merhautem (Kritiky a eseje z let 1892–1924, Institut pro studium literatury, 2020) – takovou reprezentativní a všemi náležitostmi vybavenou antologii bychom měli mít od více literárních kritiků.
Jana Kuzmíková: Kognitívna literárna veda: teória, experimenty, analýzy, Bratislava: Veda, 2021.
První soustavnější pojednání o kognitivně orientované literární vědě v česko-slovenském prostoru, fundované mnohaletým důkladným studiem problematiky. V široce představeném kontextu (včetně recepčně orientovaných teorií a jejich rozšíření o poznatky kognitivně-neurologických výzkumů) se autorka věnuje jednak empirickému zkoumání metaforických kompetencí, jednak kognitivním analýzám a interpretacím některých slovenských prozaických děl (F. Švantner, P. Vilikovský aj.).
Za redakční radu a redakci České literatury
Robert Kolár a Pavel Šidák
