Česká literatura 67, 2019/5

Studie / Studies

Marie Škarpová [Filozofická Fakulta Univerzity Karlovy; marie.skarpova@ff.cuni.cz]

Legenda jako ars compilandi. Opisování, dopisování a přepisování v Bridelově Slávě svatoprokopské

Cílem stati je hledání nových interpretačních přístupů k legendě o svatém Prokopovi Sláva svatoprokopská (1662) Fridricha Bridela a k české hagiografii raného novověku vůbec. Navzdory intenzivnímu zájmu o F. Bridela, považovaného za jednoho z hlavních představitelů českého literárního baroka, totiž literární dějepisectví jeho Slávě svatoprokopské dosud téměř nevěnovalo pozornost. Zřejmě největší překážkou při interpretaci tohoto Bridelova textu bylo, že nejde ani o originální autorský výkon ve smyslu novodobé estetiky génia, ani o počin zajímavý z hlediska dějin editování či textové kritiky (Bridel neusiloval o zpřístupnění některého středověkého hagiografického textu v intencích bollandistů). Co tedy může literární historii zajímat na hagiografickém textu, který záměrně vznikl jako kompilát z mnoha starších i soudobých textů a téměř programově chtěl „pouze“ opakovat? Možné východisko se nabízí v docenění kompilace jako jedné ze základních praxí literární tvorby v předmoderní době, jejímž úkolem bylo shromáždit vědění roztroušené v různých textech, smysluplně ho uspořádat a zpřístupnit v kondenzované formě v rámci jediné knihy, a tak umožnit rychlý a snadný přístup k výrokům autorit. Kompilace náleží k textovým postupům cíleného nakládání s literárními projevy minulosti, připomínaje, že literární produkce v sobě obsahuje též rozměr přepisování již existujících textů, a může být i výsostně tvůrčím aktem. Sláva svatoprokopská je sice textem zdůrazňujícím přejímání, její vztah k citovaným textům ovšem není jednoduše opakující a stvrzující textovou návazností, nýbrž je mnohem složitější: textové opisování v ní není spojeno jen s (komentujícím) dopisováním, přejímané se zároveň mnohdy radikálně odlišně rekontextualizuje, transformuje a přepisuje. Studie se toto tvořivé nakládání s převzatým textovým materiálem a vůbec komplexitu intertextových vazeb Slávy svatoprokopské pokouší blíže představit, a to včetně analýzy Bridelem užitých excerpčních, reduktivních a komprimačních technik i selekčních kritérií. Naším cílem tedy nebylo pátrání po tom, co může Sláva svatoprokopská vypovědět o historické osobě prvního opata Sázavského kláštera, nýbrž co (vše) vypovídá o českém katolickém hagiografickém diskursu 60. let 17. století, jaké ideály se v tomto textu do sv. Prokopa projikují a jaké významy jsou mu připisovány i jaké textové strategie se k tomu používají, a v neposlední řadě jak se tento text vztahuje k (literární) minulosti, jaké významy se v něm připisují (českému) středověku. A jelikož Bridelova kompilační technika literární tvorby nebyla ve své době nijak ojedinělá, pokouší se tato stať zároveň nabídnout funkční nástroj k analýze české hagiografie, resp. české náboženské prózy 17. a 18. století vůbec.

Legenda jako ars compilandi opisování, dopisování a přepisování v bridelově slávě svatoprokopské

It is the objective of this paper to seek out new interpretational procedures for the text of Saint Prokopius Sláva svatoprokopská (1662) by Fridrich Bridel and for early modern Czech hagiography in general. In spite of the intensive interest in Bridel, considered to be one of the chief representatives of Czech literary Baroque, literary history has hitherto paid scant attention to his Sláva svatoprokopská. The greatest obstacle to interpretation of this text written by Bridel was clearly that it was neither an original work in the sense of the modern-era aesthetic of genius nor a work of interest from the standpoint of the history of editing or text criticism (Bridel was not endeavouring to make some medieval hagiographical text available in line with the Bollandists). So what could possibly interest literary history about a hagiographical text that was intentionally written as a compilation of numerous older and contemporary texts and that almost programmatically intended to „merely“ reduplicate? One possible solution is provided if a compilation is appraised as one of the basic practices of textual production during the pre-modern period, whose task it was to gather knowledge dispersed in various texts and to systematically arrange it and make it available in condensed form within a single book, thus facilitating fast and easy access to the claims of the authorities. Compilation is one of the textual procedures involved in the targeted treatment of literary manifestations of the past, reminding us that literary output also involves an aspect whereby existing texts are rewritten, and it may be a highly creative act. Although Sláva svatoprokopská is a text that emphasizes acceptance, its relationship to the cited texts is not simply repetition and confirmation of the textual connection, but it is much more complex: the text copying in it not only involves (commenting) additions, but at the same time the accepted piece often recontextualizes in a radically different way, transforming and rewriting. This study attempts to present in detail this creative treatment of adopted textual material and the complexity of the intertextual connections between Sláva svatoprokopská, including analyses of the exception, reductive and compressive techniques used by Bridel, along with his selection criteria. Hence our objective was not to find out what Sláva svatoprokopská can testify about the first abbot of the Sázava Monastery as a historical figure, but all it can testify about Czech hagiographic discourse in the 1660s, which ideals are involved in this text on Saint Prokopius, which meanings are ascribed to him and which text strategies are used to achieve those ends, and not least, how this text relates to the (literary) past, which meanings are ascribed in it to the (Czech) Middle Ages. As Bridel’s literary compilation technique was by no means unique in its day, this paper also attempts to offer a functional tool for the analysis of Czech hagiography and 17th and 18th century Czech religious prose in general.

Josef Šebek [Filozofická Fakulta Univerzity Karlovy; josef.sebek@ff.cuni.cz]

Komunikace a roztok. Raymond Williams a koncept média

Studie se zabývá pojetím média v díle britského literárního a kulturního teoretika Raymonda Williamse. Vychází z pozorování, že pojem médium se sice ve Williamsově myšlení nikdy nestal dominantním, ale je v něm – spolu s příbuznými pojmy jako komunikace, přenos, proces ad. – trvale přítomný a nabízí i možnost odlišných interpretací, než které předkládá sám Williams. V první části jsou stručně představeny mediální aspekty Williamsových knih Culture and Society, 1780–1950 (1958), The Long Revolution (1961) a Communications (1962): klíčovým konceptem v nich je komunikace, jejímiž specifickými případy jsou i literatura a umění. Komunikaci je podle Williamse třeba chápat v širokém smyslu jakožto tvorbu společnosti a komunit a není možné ji redukovat na technickou stránku komunikačních aparátů. Média jsou zde pojata jako historicky vzniklé ustálené komunikační prostředky a naznačeno je už i pojetí, podle nějž jsou klíčová pro chápání kultury jakožto aktuálně žité, jako „roztoku“ (solution) oproti „usazenině“ (precipitate). Pro druhou fázi Williamsova myšlení o médiu je příznačné explicitní soustředění na tento pojem a komplexní zkoumání konkrétních „nových“ médií, zejm. v knize Television: Technology and Cultural Form (1974). Současně se ovšem Williams vyrovnává s dobově nejvlivnější teorií médií Marshalla McLuhana a jeho pojetí, které považuje za ústřední případ „technologického determinismu“, odmítá. Od tohoto momentu tak bude médium ztotožňovat právě s úzce chápaným technologickým aspektem, a namísto něj bude užívat zejm. pojem „komunikační prostředky“ (means of communication), které dělí na prostředky amplifikační, durativní a alternativní (amplificatory, durative and alternative). Ve třetí části studie je na základě podrobnější argumentace navrženo čtení, které navzdory Williamsovu explicitnímu odmítnutí pojmu média chápe jeho myšlení i nadále jako výsostně mediální. Touto optikou jsou pak interpretovány dvě nejvýznamnější Williamsovy teoretické knihy, Marxism and Literature (1977) a Culture (1981). Jako podnětné se jeví zejména dále rozvíjené Williamsovo chápání kultury jakožto „roztoku“, přičemž právě média lze považovat za prostředky „rozpouštění“ (dissolution), umožňující prolnutí jednotlivých „signifikačních systémů“ (signifying systems), resp. různých (uměleckých i mimouměleckých) oblastí lidské činnosti a zkušenosti. Tento pohled lze vztáhnout také na Williamsovo chápání literatury v knize Marxism and Literature. Studie tak poskytuje hlubší vhled do problematiky média ve Williamsově díle a ukazuje, že tvoří inspirativní osu Williamsova uvažování o literatuře a kultuře.

Communication and solution. K pojetí média u Raymonda Williamse

Studie se zabývá pojetím média v díle britského literárního a kulturního teoretika Raymonda Williamse. Vychází z pozorování, že pojem médium se sice ve Williamsově myšlení nikdy nestal dominantním, ale je v něm – spolu s příbuznými pojmy jako komunikace, přenos, proces ad. – trvale přítomný a nabízí i možnost odlišných interpretací, než které předkládá sám Williams. V první části jsou stručně představeny mediální aspekty Williamsových knih Culture and Society, 1780–1950 (1958), The Long Revolution (1961) a Communications (1962): klíčovým konceptem v nich je komunikace, jejímiž specifickými případy jsou i literatura a umění. Komunikaci je podle Williamse třeba chápat v širokém smyslu jakožto tvorbu společnosti a komunit a není možné ji redukovat na technickou stránku komunikačních aparátů. Média jsou zde pojata jako historicky vzniklé ustálené komunikační prostředky a naznačeno je už i pojetí, podle nějž jsou klíčová pro chápání kultury jakožto aktuálně žité, jako „roztoku“ (solution) oproti „usazenině“ (precipitate). Pro druhou fázi Williamsova myšlení o médiu je příznačné explicitní soustředění na tento pojem a komplexní zkoumání konkrétních „nových“ médií, zejm. v knize Television: Technology and Cultural Form (1974). Současně se ovšem Williams vyrovnává s dobově nejvlivnější teorií médií Marshalla McLuhana a jeho pojetí, které považuje za ústřední případ „technologického determinismu“, odmítá. Od tohoto momentu tak bude médium ztotožňovat právě s úzce chápaným technologickým aspektem, a namísto něj bude užívat zejm. pojem „komunikační prostředky“ (means of communication), které dělí na prostředky amplifikační, durativní a alternativní (amplificatory, durative and alternative). Ve třetí části studie je na základě podrobnější argumentace navrženo čtení, které navzdory Williamsovu explicitnímu odmítnutí pojmu média chápe jeho myšlení i nadále jako výsostně mediální. Touto optikou jsou pak interpretovány dvě nejvýznamnější Williamsovy teoretické knihy, Marxism and Literature (1977) a Culture (1981). Jako podnětné se jeví zejména dále rozvíjené Williamsovo chápání kultury jakožto „roztoku“, přičemž právě média lze považovat za prostředky „rozpouštění“ (dissolution), umožňující prolnutí jednotlivých „signifikačních systémů“ (signifying systems), resp. různých (uměleckých i mimouměleckých) oblastí lidské činnosti a zkušenosti. Tento pohled lze vztáhnout také na Williamsovo chápání literatury v knize Marxism and Literature. Studie tak poskytuje hlubší vhled do problematiky média ve Williamsově díle a ukazuje, že tvoří inspirativní osu Williamsova uvažování o literatuře a kultuře.

Communication and solution. K pojetí média u Raymonda Williamse

This study deals with the concept of media in the work of British literary and cultural theorist Raymond Williams. It is based on the observation that the concept of media never predominated in Williams’s work, but that together with such associated concepts as communication, transmission and process this concept is constantly present within it, offering the option of interpretations different to those presented by Williams himself. The first part briefly presents the media aspects of Williams’s books Culture and Society, 1780–1950 (1958), The Long Revolution (1961) and Communications (1962): the key term in these works is communication, with literature and art as specific cases. Williams believes that communication needs to be understood in a broad sense as a creation of societies and communities, and that it cannot be reduced to the technical aspect of the communication mechanisms. Media are conceived here as the established means of communication that have emerged historically, and the conception is highlighted whereby they are of key importance for an understanding of culture as currently lived, as a „solution“ in contrast to a „precipitate“. The second phase of Williams’s thinking on media is characterized by an explicit focus on this term and the comprehensive examination of specific „new“ media, particularly in the book Television: Technology and Cultural Form (1974). At the same time, however, Williams comes to terms with the most influential media theory of that period, expounded by Marshall McLuhan. Williams rejects McLuhan’s notion that considers „technological determinism“ to be of central importance, though he subsequently does identify „medium“ with the narrowly conceived technological aspect, while making particular use of the term „means of communication“, which he separates into amplificatory, durative and alternative means. On the basis of a more detailed argument, the third section of the study proposes a reading which, in spite of Williams’s explicit rejection of the term „medium“, understands that his thinking continues to be highly „medial“. It is from this standpoint that Williams’s two most important theoretical books Marxism and Literature (1977) and Culture (1981) are interpreted. Particularly thought-provoking is Williams’s understanding of culture as a „solution“, whereas the media can actually be considered to be the means of „dissolution“, facilitating the fusion of „signifying systems“ and of various (artistic and non-artistic) areas of human activity and experience. In his book Marxism and Literature this view can also apply to Williams’s understanding of literature. Hence this study provides a deeper insight into media issues in Williams’s work and shows that they form the inspirational axis for Williams’s thinking on literature and culture.

Roman Kanda [Ústav pro českou literaturu AV ČR; kanda@ucl.cas.cz]

Strukturalisté dělají marxismus

Autor studie se zabývá teoretickými předpoklady přechodu Jana Mukařovského (1891–1975) a Felixe Vodičky (1909–1974) od strukturalismu k marxismu a podobami poválečného – i poúnorového – uvažování obou teoretiků. Vymezuje se vůči těm výkladovým strategiím, které sledovanou problematiku vnímají pouze jako důsledek poúnorové „ideologizace“ literární vědy, případně celou problematiku bagatelizují jako výraz dobového „taktizování“. Proti těmto výkladům staví autor studie imperativ historizace teorie. To znamená, že ve studii je marxismus chápán jako vědecký názor, který nepostrádal svou legitimitu (legitimita je ve studii definována jako výsledek historicky podmíněného společenského procesu, nikoli jako normativní kategorie). Zvláštní pozornost je přitom věnována také sémantice pojmu „marxismus-leninismus“. V případě Jana Mukařovského lze teoretické předpoklady přijetí marxismu zaznamenat zhruba v polovině čtyřicátých let (přesně 1943–1945), kdy se teoretik začíná zabývat otázkami geneze díla, světonázoru a vztahu individua a literárního vývoje. Předpoklad, že literatura není prvotním hybatelem „noetické základny“ a že důsažnější je v tomto ohledu výrobní proces, otevírá dveře zásadnímu přehodnocení strukturalistického přístupu, resp. jeho opuštění. Po roce 1948 Mukařovský sleduje úlohu individua na příkladu Boženy Němcové, nicméně problém na marxistickém základě soustavně nepropracoval. Literární historik Felix Vodička po roce 1948 opouští strukturalistickou představu tvůrčího individua jakožto nositele literárních tendencí – ve svých poúnorových studiích zohledňuje „vůli“ individua i společenské podmínky tvorby. To vede k proměně analýzy, která si všímá především námětové a tematické oblasti na úkor strukturních („formálních“ či stylistických) prvků díla. Vede to i k proměně chápání literatury: původně dominantní estetická funkce je nahrazena funkcí poznávací a sociálněkritickou. Vodičkova marxistická reformulace literární historie vrcholí v tzv. teorii úkolů. Ta ovšem trpěla rigidním teleologismem, projevujícím se mj. tím, že docházelo k hodnocení literatury z hlediska ex post konstruovaných „cílů“, které měla „naplnit“. Navzdory teoretickým limitům literárněvědného marxismu v pojetí Mukařovského a Vodičky, jedná se o příklad nové formulace literárněvědného poznání a literatury.

Structuralists doing Marxism

The author of this study deals with the transition made by Jan Mukařovský (1891–1975) and Felix Vodička (1909–1974) from structuralism to Marxism and the forms of both theorists‘ postwar and post-1948 thinking. It comes out against those expository stratagems that only perceive this issue to be a result of the post-1948 „ideologization“ of literary studies, or that trivialize the entire issue as an expression of „tactic-playing“ at that time. The author of this study counters these expositions with the imperative of the historicization of theory, i.e. in this study Marxism is understood to be a scholarly standpoint that did not lose its legitimacy (legitimacy is defined in this study as the outcome of a historically conditioned social process, and not as a normative category), while special attention is also paid to the semantics of the term „Marxism-Leninism“. In the case of Jan Mukařovský, the theoretical preconditions for acceptance of Marxism may approximately indicate the mid-1940s (1943–1945 to be precise), when the theorist first begins to deal with the issues surrounding the genesis of the work, the world view and the relationship between the individual and literary development. The assumption that literature is not a prime mover of the „noetic base“ and that in this respect a more crucial element is the production process, opens up the way to a basic reevaluation of the structuralist approach and its abandonment. After 1948 Mukařovský follows the role of an individual based on the example of Božena Němcová, but he did not treat the issue systematically on a Marxist basis. After 1948 the literary historian Felix Vodička abandons the structuralist idea of a creative individual as the bearer of literary trends – and in his post-1948 studies he reflects the „will“ of the individual and the social conditions for creation. This leads to a transformation in his analysis, which primarily takes account of the topical and thematic sphere to the detriment of the structural („formal“ or stylistic) elements in the work. This also leads to a transformation in the understanding of literature: the originally dominant aesthetic function is superseded by the cognitive and social-critical function. Vodička’s Marxist reformulation of literary history culminates in what is known as role theory. However, this suffered from rigid teleologism, which manifested itself inter alia in the evaluation of literature from the standpoint of ex post fabricated „objectives“ to be „accomplished“. In spite of the theoretical limits of literary-studies Marxism as conceived by Mukařovský and Vodička, this is an example of a new formulation of literary-studies knowledge and literature.

Recenze / Review

Marek Nekula: Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře — Michal Fránek

Lucie Kořínková: František Gellner. Text — obraz — kontext. Jakub Machek

Kateřina Šimová, Daniela Kolenovská, Milan Drápala: Cesty do utopie: sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů — Markéta Kittlová

Piotr Gierowski: Praski strukturalizm. Przekroje, miejsca, tożsamości — Roman Kanda

Lukáš Prokop, Ivo Říha, Jan Šulc (edd.): S iniciálami V. V. Studie, vzpomínky, korespondence, dokumenty. Ondřej Selner

Anotace, kronika a glosy

Za Petrem Holmanem (17. 4. 1951 — 4. 8. 2019) — Martin Machovec 

Za Vlastimilem Válkem — Zuzana Urválková

Král se špatnou pověstí — Lukáš M. Vytlačil

Brabec mimo řád a Brabec pro řád, Brabec vyprávějící a Brabec vyprávěný: Brabec 90 — Martin C. Putna

Workshop českých a polských literárních bibliografů — Gabriela Romanová — Vojtěch Malínek

Informatorium

Autoři čísla

Informace pro autory