Výhody prostorových úloh jsou mnohé: navigace je přirozená pro většinu druhů, což usnadňuje komparativní studie (Nekovářová et al 2013). V experimentálních bludištích lze snadno ovládat dostupné senzorické vstupy (Blahna et al. 2011) a navigační testy mohou být kombinovány s inaktivacemi mozkových okruhů, elektrofyziologií, nebo pokročilými molekulárními a genetickými technikami. Kombinace těchto přístupů nám může pomoci poodhalit, jak mozek zpracovává informace a vede k tvorbě chování a akcí.

Prostorová navigace představuje zvířecí model lidské deklarativní paměti (Eichenbaum 2001) nebo odlišnou dílčí složkou deklarativní paměti (Morris 2013). V dynamických prostředích se zvířata a lidé často dostávají do kontaktu s pohybujícími se objekty nebo dokonce celými pohyblivými prostředími. Prostorová navigace, a to zejména v takovýchto dynamických prostředích, zahrnuje vnímání času (tzv. intervalové časování, Buhusi a Meck 2005), což může vést k tvorbě časovacích strategií a jejich kombinací s percepcí prostoru (Klement et al 2010). Obecně se v navigaci v dynamických prostředích uplatňuje více procesů. Kromě reprezentace skrytých cílů (Morris 1981, 1984), rozpoznání pozice objektů v nepřístupném prostoru (Klement et al. 2010, Levčík et al. 2013a,b), průběžné aktualizace měnící informace (Morris a Frey, 1997, Telenský et al. 2009, Telenský et al. 2011, Svoboda et al., 2012) jsou zásadní i behaviorální flexibilita (Burghardt et al. 2012, Lobellová et al., 2013; Hatalová et al., under review) a kognitivní koordinace více informačních toků (Wesierska et al. 2005, Kubik a Fenton, 2005, Kubík et al., 2014). Dohromady tyto procesy tvoří vysoce flexibilní a účelný systém prostorového chování na základě vnitřní reprezentace prostředí ve formě tzv. "kognitivní mapy" (Tolman, 1948).