Přelétavé těkání nad dobrými, protože příšernými nejen literárními texty

Láska k přehnanému, studie jihočeského literárního teoretika, estetika a pracovníka péče o depozitáře státního zámku Dačice Petera Demetera, je sympaticky ambiciózní počin. Rozhlížeje se přes hrany vícera humanitních a sociálněvědných disciplín, Demeter se zde soustředí na fenomén campu a jeho užitečnost (ve smyslu interpretačního obohacení) při čtení historických i současných literárních, divadelních nebo popkulturních textů. Záměr skvělý, jeho provedení ale na několika místech bohužel drhne.

Kromě standardního úvodu a závěru je kniha strukturována do tří základních částí. Autor nejprve sonduje teatralitu na dvoře Ludvíka XIV. a šířeji aristokratické praktiky sebeprezentace, v čemž stopuje původ slova camp a shrnuje podněty konstituující se kategorie. Postupuje zkoumáním „kontextů a konceptů estetického vzdoru, od modernity k postmodernitě a ještě dál“, kdy se camperské stylizační techniky oddrolují od nejvyšší sociální vrstvy, prostupují gesty některých umělců a spisovatelů (dandyové, flaneuři, poetisté) a sedimentují do obyčejného, každodenního jednání (travesty show, shopaholismus a hyperkonzumnost, ostalgie v televizních seriálech). Výchozím textem pro uvažování o estetice campu je pro Demetera esej Susan Sontagové Notes on „Camp“ (1964, česky 2000), její úvahy dál kombinuje s poznámkami Marka Bootha, Clementa Greenberga či Umberta Eka, v kontextu literární teorie a interpretace odkazuje na Joannu Królakovou.

Camp, klíčový koncept knihy, má být nástrojem, skrze který lze z různých historických epoch i rozmanitých kulturních textů abstrahovat jejich společné prvky, který ale jako správné zakouzlené sklíčko umožní znovu si je přiblížit a díky nově objeveným interpretačním cestičkám je vnímat komplexněji. Prvním krokem je abstrakce: co je vlastně camp? Když rekonstruuju sémantické okolí konceptu, camp je nepřirozenost, vyumělkovanost, afektovanost, frivolnost, přebarvenost, stylizovanost, travestie. Campeři milují přehnané, přebíhají mezi kulturními kategoriemi, uchvacují texty umělecké i kýčovité, okrajové i mainstreamové/kanonické, zapózují, zasmějí se a hrnou se bez potřeby a možná i bez schopnosti zastavit se zase dál. Camp je rozpolcený, ambivalentní, efemérní, ironický, převracečský, hurónský. Camp je styl, interpretační nástroj, citlivost k hraničnímu.

Druhým krokem je znovupřiblížení a celistvější vnímání vybraných kulturních textů díky transgresivnímu a transmediálnímu pojmu camp. To se ale v knize úplně neděje. K tomu několik poznámek.

1. Převypravování obsahů nahodile vybraných děl spíš než soustředěnější analýza. Je fajn, že je možné uvažovat o interpretační příbuznosti stylů oblékání 17. století, apropriace přehnané písničky z televizní pohádky v gay clubu nebo feministických rapperských textů kapely Čokovoko. Problém je, že Demeter camperské souručenství různých kulturních textů deklaruje, ale analyticky nedokládá. Performativní sílu jazyka sice nezpochybňuju, nicméně pečlivější dekonstrukce textů i pozornější argumentace mi zde citelně schází. Demeter tak především rozřazuje a převypravuje obsahy. Navíc jeho dílčí ilustrace jsou právě dílčí, solipsistní: vzájemně je nepropojuje, nekonfrontuje, nehledá opakující se vzorce, nehledá parodie opakujících se vzorců. Očekávatelně tak nenachází jinou konceptualizaci campu než přehnanou stylizovanost.

2. Dekontextualizace. Jak uvedeno, spojujícím prvkem campy textů má být, že něco přehánějí, s exaltovanou příšerností parodují, šklebivě se vysmívají. Ale přehánět něco či vysmívat se něčemu myslím nutně implikuje vztah k jiným textům a kontextům. Demeter sice cituje mj. Šklovského, dialektiku zcizení — automatizace, která navíc nefunguje jaksi automaticky ve vzduchoprázdnu, ale jako by odfiltroval. I blízký kontext sobě zvolených textů opomíjí. Je to sice pochopitelné vzhledem k rozkročenosti výzkumného záměru. Zdá se mi to ale zároveň smrtelné pro ambici nějak syntetizovat, demonstrovat, proč — v čem je smysluplné rozšiřovat záběr literární vědy o jiné kulturní texty, o disciplinárně přeshraniční koncepty, co tím literární věda pro své interpretační a analytické instrumentárium získá. Prosté zvětšení toho, o čem mohou literární vědci mluvit, nepočítám, protože jde o mechanické, neinovativní rozšíření, ve kterém se specifika literární interpretace rozpouštějí a ztrácejí. Třeba okázalá aplikace campu na rétoriku Donalda Trumpa a postfaktičnost působí celkem nepochopitelně.

3. Podezřelá analytická kategorie. V návaznosti na to, má-li být camp koncipován samostatně a bez vztahu k tomu, co přehání, bez jakýchkoli kulturních, sociálních, historických souvislostí, je diskutabilní, jestli něco významnějšího připojuje ke kategoriím jako třeba ironie, parodie, hyperbola, groteska atd., kterými už literární teorie disponuje a které Demeter občas též používá. Z šířeji estetického nebo spíš kulturálního pohledu není moc jasné, co camp doplňuje ke kategorii kýče, proč vlastně kýčem není — díky (sebe) ironii? (Sebe)ironii koho a jak ji můžeme zjišťovat (viz další poznámku)? Kategorie campu pak spíš působí jako zvláštní obranné gesto intelektuálů, kteří se kvůli „detronizaci“ vysoké kultury přece jen zhroutili, snaží se přivlastnit si masovou kulturu a rehabilitovat své dřívější výlučné postavení prostřednictvím toho, že ji parodují (komentář u Drábkovy hry Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen, že někteří prostě nepochopili, to více než naznačuje)? Není to trochu v rozporu s étosem kulturálních studií? Jak to souvisí s avizovaným, ale nereflektovaným postmoderním zborcením všeho? Atd.

4. Nevyužité sociologické pojmy. Nepříliš pochopitelné jsou pro mne formulace jako „muselo dojít k vyjednání významu“. Respektive nerozumím tomu (a je to moje obecnější sociologické nerozumění předpokladům literární vědy, nikoli jen výtka Lásce k přehnanému), jak je možné o vyjednávání významu psát s nezájmem o aktéry, kteří jej ve svých produkčních nebo recipientských praxích realizují. Nerozumím, proč má být nadále smysluplné hierarchizovat způsoby interpretace, které si literární vědec jednoduše domyslí, protože extrapolovat přece umí. Konečně nevidím úplně užitek v zakomponování pojmu performativita, pokud má fungovat bez aktérů (např. velmi diskutabilní, protože nijak nedoložená interpretace tance v gay clubu na píseň Když se načančám).

Závěrem: jsem si jistá, že za Láskou k přehnanému, respektive za dizertací Petera Demetra, z níž knižní publikace vychází, je spousta a spousta práce. Považuju za velmi důležité, že se podobné práce píší a že se Demeter do interdisciplinárního přemosťování svým textem pustil. Jistě samotný koncept campu vede k čarokrásné rozbíhavosti a touze uchopit vše (neironizuju!). Jen možná, kontradiktoricky k postmodernismu, bych zdlouhavou analytickou práci nezahazovala pro okamžitou třpytivost několika zhodnotitelných, ale zde minimálně zhodnocených módních pojmů.

Peter Demeter: Láska k přehnanému. České Budějovice, Nakladatelství Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 2021. 251 strana.

Vychází v České literatuře 5/2022.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek