Poutavé oxymóron v názvu monografie Kateřiny Smyčkové je vyjádřením paradoxu, že věčnost nelze odvyprávět jinak než pomocí slov běžících za sebou v čase. Kdykoli se ji pokoušíme slovy, gesty, zvuky či obrazy zachytit, stává se svým opakem — krátkou či dlouhou časovostí. Stejně tak ale „krátká věčnost“ dobře vystihuje dojem, který navrátilci v příbězích o dočasném „vytržení z času“ obvykle sdělují — věčnost se nevleče, utíká rychle, je „krátká“. Prožívána je nikoli jako obdoba profánního času, nýbrž jako intenzivní, „skutečná přítomnost“ (užijeme-li obratu z titulu knihy Mileny Bartlové z roku 2012, zabývající se v mnoha ohledech obdobnými otázkami ve středověké estetice). Kateřina Smyčková v recenzované knize mapuje příběhy zpracovávající tato témata, někdy se však zmíněným paradoxem — času potřebného k vyjádření bezčasí — nechává poněkud zmást.
Moderní dobou v podtitulu knihy je myšlena jak současnost, tak i přelom 18. a 19. století coby zmíněný „práh“. Antické, středověké nebo barokní příběhy o věčnosti jsou zde představovány jak v kontrastu k literatuře romantické a realistické, tak k filmové produkci žánrů sci-fi či fantasy z počátku 21. století. Zdá se, že kontrast věčnosti a sekulárního času ve zkoumaných textech se bezděky promítl i do autorčiny literárněhistorické periodizace — zatímco předmoderní literatura se dle jejího výkladu hojně věnuje možnostem vkročení smrtelného člověka do věčnosti („vytržení z času“), v moderní kultuře podle ní překračuje literatura tento „práh“ méně a jako by spíše vězela v pomíjivém uplývání či v jeho různých obdobách. Jak autorka tvrdí, „[moderní/dnešní] cesty do minulosti či budoucnosti jako by fikčním hrdinům uzavřely přístup do paralelních časových režimů jiných světů, a to i do věčnosti“ (s. 97).
Literární ztvárňování různých běhů času v čase „předmoderním“ pojímá Kateřina Smyčková s explicitní oporou v autoritách, jimiž jsou zejména Aleida Assmannová, Mircea Eliade, Frank Kermode či Reinhard Koselleck. Implicitním východiskem, filtrem zkoumaných textů i úvahovým rámcem je autorce jedno konkrétní náboženství — katolické křesťanství (a to někdy i v nepříliš šťastných formulacích, např. na s. 11 „[…] křesťanská nebo obecně jakákoli náboženská tradice […]“, či dokonce na s. 32: „[…] i mimo úzký evropský okruh vyprávění, např. v židovské tradici […]“). Knihu lze vnímat jako pokus o utřídění a snad i popularizaci nesmírně pozoruhodného materiálu (s. 11). Úvod, závěr i šest dílčích tematických kapitol svým způsobem představují poměrně rozsáhlou předmluvu k edici dvou staročeských písní a jednoho veršovaného exempla. Tato závěrečná příloha je velice přínosná, čtenářsky atraktivní a didakticky užitečná.
Všechny tři texty spojuje „narativní inscenace věčnosti“ (s. 10) nebo prolínání a poměřování věčnosti a profánního času. V kramářské Písni o jednom mládenci (vydal Vít J. Ettel v Olomouci 1666) praví Kristus jistému Theofilovi, který na svou svatbu v modlitbách pozval anděla, díky čemuž byl vpuštěn na nebeskou hostinu: „Nemůž to býti, | musíš v světě tam | nejprv umříti, | sem se dostati máš, | když v pobožnosti, | v Boží milosti | do konce setrváš.“ Theofil po skončení krátkého pobytu „na věčnosti“ předpokládal, že doma uběhlo mezitím jen několik okamžiků, ve skutečnosti však uteklo 350 let. Motivován k návratu na nebesa sdělil svůj zážitek i svědectví o krásné věčnosti mladším generacím, jež na oplátku konfrontovaly jeho výpověď se sdělením „starých knih“. Naučení bylo potvrzeno z obou stran a Theofil mohl tento svět jakož i smrtelný čas konečně a radostně opustit. Zpěv písně povzbuzuje ostatní k jeho následování.
Podobnou strukturu — včetně vazby na svatební obřad a inscenace dvojitého ověření zázračné události — má píseň o zbožné panně z Varadína, která se zaslíbila Kristu a odmítla sňatek domluvený rodiči (Píseň historická o jedné bohabojné dceři […], vydal zřejmě Jan V. Schindel v Opavě 1735). Kristus vyslyšel její modlitby, vzal ji s sebou na „krátkou věčnost“, ale pak ji vyslal zpět mezi smrtelné lidi: „Nyní jest čas, má rozmilá, | bys se zase navrátila, | já tě chci vyprovoditi, | v krátkým čase zas sem vzíti.“ Procházka v rozkvetlé zahradě se zdála trvat dvě hodiny, od neuskutečněné svatby však uplynulo 120 let, což doložili páni „v starých rejstrách“. Píseň opět končí shodou komunity na pravosti zázraku a výzvou k trpělivosti — vždyť pozemský život je ve srovnání s přislíbenou věčností navzdory lidskému zdání jen velmi „krátký“.
O něco vzdálenější ději těchto písní je příběh o mnichu a ptáčkovi, jejž Smyčková představuje v reedici exempla z Bridelova katechismu Křesťanské učení veršemi vyložené (1681). Protagonista zde není vytržen ze sekulárního času v prvé řadě proto, že by toužil po Kristově blízkosti, ale poněkud překvapivě z jisté zvědavosti. Mnicha v tomto narativu (doloženém již v latinské sbírce kázání pařížského biskupa Maurice de Sully z 12. století) zajímá, jsou-li pravdivé příběhy podobné těm, o nichž se zpívá i ve výše představených písních („jak v Písmě Božím psáno | a často od nás slejcháno“). Je skutečně v nebi natolik „veselo“, že tam tisíc let uplyne tak rychle jako na světě pouhý jeden den? Modlitby vedené zájmem o fungování mechanismu krátké věčnosti jsou vyslyšeny a mnich je během jednoho rána (tří hodin) líbezným ptačím zpěvem vytržen z času na celých tři sta let: „[…] jest pravda neomylně, | že tak pomíjí v rychlosti | tisíc let v rájské radosti, | že po tisíc let vyjití | zdá se jen jeden den býti.“ Ptačí zpěv posluchači doslova „krátil čas“ a mnichovi i čtenářům exempla ukázal, že na věčnosti skutečně není dlouhé chvíle („[…] pro velikost radosti | zdá se, jako by v rychlosti | dlouhý čas měl utíkati, | ješto věčnost se netrati“).
Všechny tři skladby představují výhonky mnohem starší myšlenkové a literární tradice, kterou Smyčková v předchozích kapitolách poměrně obšírně popisuje. Vedle příběhů o nebeské svatbě a mnichu a ptáčkovi se věnuje také viděním očistce, pekla a nebes, motivům zázračně dlouhého spánku a návštěvám kouzelných říší, v nichž čas plyne jinak než ve světě, z nějž bývají protagonisté vytrženi (v posledním případě autorka ne zcela opodstatněně předpokládá křesťanské pozadí u všech námětů; každý „jiný svět“ ve středověké literatuře však nebyl analogií nebe či pekla).
Značnou pozornost autorka věnuje také přesahům do lidové kultury, sleduje spojnice s pohádkami, pověstmi a folklorními písněmi. To vše je velice zajímavé a zaslouží to důkladnou reflexi. Problém spatřuji v tom, že v recenzované knize jsou všechna literární díla, ať už elitní, či spíše folklorní, chápána především jako „prameny“ či dokumenty. Autorce totiž nejde o výzkum poetiky (např. způsobů básnické konfrontace různých časových režimů nebo právě nuancí ztvárňování bezčasí v temporalitě vyprávění či písně), ale o jakousi nostalgickou literárněhistorickou antropologii. Příběh o mnichu a ptáčku se tak pro ni stává zdrojem poznání o tom, jak lidé (tedy nejen katoličtí mniši, misionáři a kněží) ve 12. nebo v 18. století vnímali čas.
Argument knihy je vystavěn na kontrastování „starého“ (starověk, středověk, raný novověk) a „nového časového režimu“ (od „dlouhého“ 19. století do současnosti) po vzoru citované A. Assmannové nebo R. Kosellecka, ovšem „prameny“ k poznání toho prvního jsou vybírány velmi selektivně: jde o narativy tvořící součást křesťanské náboženskyvzdělavatelné či útěšné literatury (autorka nesrovnává středověká exempla třeba se středověkými romány, které se věčnosti věnují podobnou měrou jako velká část moderní fantasy literatury). Jelikož autorka zvolená vyprávění čte coby domnělá svědectví o dobovém přístupu k času, upírá jim poněkud jejich literární povahu — stejně jako „starému režimu“ upírá možnost změny (viz teze o „síle tradice“ na s. 104) — a klade si tudíž místy trochu nadbytečné otázky.
Zatímco u exempla o mnichu a ptáčkovi lze ještě soudit, že jde o pokus křesťanských komunit nějak se názorně — pomocí psaní — vyrovnat s tím, co trápí i hlavního hrdinu (nepředstavitelná povaha trvání času na věčnosti), u většiny probíraných textů se v autorčině pojetí vytrácí skutečnost, že nejde o bezprostřední svědectví o dobové mentalitě, ale o umělecká ztvárnění jinak neuchopitelných představ. Ta navíc velice často sloužila zcela jinému účelu, než jakým by byla reprezentace (ne)souměřitelnosti pomíjivého času a věčnosti (např. u probíraných vidění na s. 50 i autorka demonstruje, že jejich funkcí bylo především „pohnout živé, aby svými modlitbami, posty a almužnami vysvobodili duše z očistce“ nebo naučit je, jak se vyvarovat popsané cesty do pekla). Tento dojem je v knize podtržen místy matoucím (zejm. na s. 49), snad popularizačně míněným redakčně-stylistickým prvkem — každá kapitola začíná jako pohádka (převyprávění jednoho z paradigmatických příběhů), jež teprve v následujících odstavcích volně přechází do teoretického výkladu. Na rozdíl od poezie přetištěné v závěrečné příloze taková převyprávění nevypovídají o literárních kvalitách zkoumaných textů, spíše poněkud nešťastně vytvářejí iluzi „jiného“, starého světa, kdy byl i čas vnímán „jinak“ a lidé se ještě setkávali se zázraky.
Autorčiny zobecňující teze, jež takto uchopený celek konfrontují s literárními doklady „nového časového režimu“, se opírají o zcela nahodile vybraný materiál moderní či postmoderní literární i neliterární kultury (výslovně např. na s. 111 je v jedné větě srovnáván specifický středověký žánr vidění a „moderní literatura“). Ta v autorčině pojetí zahrnuje leccos (díla Svatopluka Čecha, Isaaca Asimova či třeba seriál Hvězdná brána), nikdy však funkční ekvivalent zmíněných dvou písní či exempla o mnichu a ptáčku — totiž moderní či postmoderní náboženskyvzdělavatelnou literaturu. Autorka nasvěcuje toto problematické pojmové uchopení sama, když na dílech J. Zeyera, J. Čepa či C. S. Lewise ukazuje, že znaky „starého časového režimu“ mají přece jen i některá mladší díla, totiž určité texty křesťanské (s. 112). Toto konzervativní rétorické splývání období (starý režim × nový režim) a žánru (exempla o věčnosti × ostatní texty, včetně Dantovy Božské komedie [viz s. 52]), starobylosti a spirituality, respektive modernity a sekularizace bohužel nevede k poznání či pojmovému vyjasnění. Spíše utvrzuje v nostalgii. Ta se pak projevuje i v jinak nezdůvodněných formulacích o „dnešním změkčilém čtenáři“ (s. 93) a dnešní době, „v níž jsou dějiny i přítomnost sjednoceny jediným fyzikálním časem“ (s. 16), který už teď navíc „plyne bez cíle, můžeme jej pouze změřit“ (s. 48).
Autorka se například domnívá, že „zaměňování budoucnosti s věčností je typické […] pro náboženské smýšlení většiny moderních křesťanů“ (s. 112). S ohledem na absenci odpovídající analýzy současné náboženské literatury je však takový soud podobně oprávněný, jako kdybychom středověké představy o věčnosti charakterizovali coby přízemní touhu po jídle a pití během nikdy nekončícího svatebního veselí, jako blouznění o nekonečném jarním dni v rozkvetlé ptačí zahradě (při doslovném, a tudíž zavádějícím čtení autorkou představených děl, včetně slavných tezí sv. Augustina). Ani já jsem neprovedl komparativní výzkum literárních vědeckofantastických cest v čase, ale mám dojem, že přemýšlení o budoucnosti je v nich podobně jako třeba v cyberpunkových dystopiích velmi často spojeno s voláním po nápravě nespravedlností a zlepšování pozemských poměrů. Nezdá se mi to vždy zásadně vzdálené funkcím doslovných odkazů na věčnost ve středověké literatuře. Ostatně Kristus v podobenství o Samaritánovi nepřislibuje podíl na věčném životě těm, kdo na něj myslí víc než na budoucnost, ale lidem, kteří jsou v čase svého života milosrdní.
Rámování úvahami o „starém časovém režimu“, ztraceném někdy na přelomu 18. a 19. století, ve výkladu o středověké a barokní literatuře působí poněkud jako němý ornament — na to je však v knize zdůrazňováno až příliš často. Vždyť význam náboženství v současném světě stále vzrůstá a odkazy na možný konec lidského světa jsou takřka všudypřítomné (v rozporu s autorčinými tezemi na s. 99–112). Vzpomněl jsem si při čtení Krátké věčnosti na knihu Neobyvatelná Země: Život po oteplení Davida Wallace-Wellse, který zkouší slovy vystihnout šok z aktuálně probíhajícího tání metuzalémovsky starých ledovců, z otřásajících úniků podzemního metanu či ze spalování vytěženého uhlí a ropy. Naši situaci, tedy kauzální, technickou i emoční účast na prudkých a nebývale zrychlených změnách materií, jež se dosud utvářely spíše pomalu a během „nelidských“ milionů let, připodobňuje americký novinář ke spirituální zkušenosti dreamtime či everywhen, jak ji formulovali domorodí obyvatelé Austrálie — měli na mysli hlubokou přítomnost, v níž se setkávají gigantické pohyby pravěkých těles s našimi předky, se zvířaty, rostlinami a kameny, s budoucími i minulými časy, s mytickými bytostmi, s bohy a s námi…
I Kateřina Smyčková o věčnosti místy hovoří ne jako o „jiném čase“, ale jako o plné (radostně prožívané) přítomnosti v Boží blízkosti (např. s. 47). Není proto zřejmé, proč při diachronní komparaci výzkum literárních ztvárnění tohoto vytržení z běžného toku času omezuje na středověkou či barokní křesťanskou poezii. Spíše než kontrast s poválečnou produkcí fantasy a sci-fi bych (při zachování autorčiny volby antropologického tázání) očekával srovnání s popularizací zakřivení časoprostoru a teorie relativity, se současnou katolickou či jinou duchovní lyrikou, s cvičebnicemi jógy, s návody k meditaci a s jinými literárně ambiciózními výzvami k osvobození mysli od konzumního shonu. Při komparaci synchronní by vyvstávaly zase jiné atraktivní otázky, laděné ještě více religionisticky: Proč se v katolické poezii musí postavy „vytrhnout“ ze sekulárního času, aby věčnost zakusily, místo aby usilovaly o vědomé prožívání věčnosti současně s běžnými pracovními, hygienickými či rekreačními životními úkony, jak k tomu za „starého časového režimu“ nabádaly třeba texty buddhistické? Nebo jednodušeji — když se věčnost narativně inscenuje v křesťanské literatuře „nového časového režimu“, vypadá to strukturně jinak než ve středověkém exemplu o mnichu a ptáčkovi?
Autorčinu pečlivou práci se staročeskými texty je třeba uvítat, stejně jako její analytické zaměření na konkrétní a nosné téma. Interpretačně se mi však její snaha zdá zvláštním způsobem „vytržená“ z materiální i teoretické přítomnosti. K čemu slouží tak usilovné, a přesto ne zcela přesvědčivé vyznačování jinakosti „starého časového režimu“, pomineme-li vyvolávání nostalgie nebo snění o hlubší spiritualitě dávnověku? V současnosti probíhají globální změny, jež s ničím v historii lidstva nejsou srovnatelné a zcela nově určují vztah lidí k času a k věčnosti. Například i nábožensky, ba eschatologicky motivované zločiny jsou vzhledem k technologickému pokroku masovější než kdy dříve. A přesto jsou v takovou chvíli mnohá „předmoderní“ literární díla velmi působivá, snad i nápomocná — jak dobře ukazují tři poetické texty vydané v závěru autorčiny knihy. Zjevně nám mají co říct. Výklad Kateřiny Smyčkové, jako celek orientovaný na diachronní zlomy a lpění na jinakosti „starého režimu“, však trochu připomíná utvrzování zestárlých modernizačních pravd, přičemž není jisté, je-li na ně dnes ještě… čas.
Kateřina Smyčková: Krátká věčnost. Vytržení z času v narativních textech od středověku na práh moderní doby. Ostrava/Dolní Břežany. Ostravská univerzita/ Scriptorium 2022. 144 strany.
Vychází v České literatuře 5/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
