V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
KATEŘINA SMYČKOVÁ
Knihu, která svým názvem slibuje vhled do rukopisné kultury raného novověku, jsem otevírala s velkým očekáváním. Očekávání se však velmi rychle změnilo v mírné zklamání, silnější pochybnosti a v hluboké rozčarování. Publikace, která vyšla v nakladatelství Academia jako druhý svazek edice Knižní kultura, je souborem studií, z nichž mnohé jsou velmi zajímavé a hodnotné; o „paralelní existenci“, tedy o„rukopisech a tiscích v českých zemích raného novověku“, se však dozvíme jen velmi málo. Už anotace na zadní straně knihy upřesňuje, že se autoři věnují pouze „počátečnímu období knihtisku“ — tedy rozhodně ne celému ranému novověku, téměř veškeré jejich bádání končí v první polovině 16. století. Zvolené časové období je bezpochyby nadmíru zajímavé, nabízí možnosti sledovat, jak se rukopisy a tisky vůči sobě vymezovaly, jak koexistovaly a doplňovaly se právě v tomto počátečním, neustáleném období mediální revoluce.
Číst dál: Objevování Ameriky aneb rukopisy a tisky v raném novověku
VERONIKA FAKTOROVÁ
Cestopis patří k žánrům, jejichž historie je velmi dlouhá a rozmanitá. V průběhu věků se v něm rozvíjely rozličné způsoby narace i stylizace cestovatele, jeho klíčové motivy generovaly různé významy. Snad nejprudčeji se podoba žánru měnila v 19. století, kdy cestopis intenzivně reagoval na aktuální umělecké diskurzy i na mnohé podněty vykračující za hranice literatury. Zprvu v něm byl nalezen vhodný prostředník přírodovědných výzkumů a bádání, později snadno absorboval metody nově se etablujících vědeckých disciplín, jakými byly antropologie či etnografie, přejímal však i podněty z masivně se rozvíjejících oblastí publicistiky a propojoval se s novými výtvarnými médii, především s litografií a fotografií. Jeho expanzi umocnil rozvoj masového turismu. Není proto divu, že psát o cestopisu 19. století, který postupně dosáhl postavení jednoho z nejproduktivnějších a současně i nejdifúznějších literárních žánrů, s sebou nese nutnost omezit bezbřehý materiál i dobře si ujasnit úhel pohledu.
Číst dál: Imagologická studia cestopisu — podnět pro literární historii žánru
INGEBORG FIALOVÁ-FÜRST
Kniha, pěkná na první i druhý pohled — velmi vydařená graficky i knihařsky a zajímavá a podnětná obsahem —, je sborníkem ze stejnojmenné konference z roku 2018. Do titulu staví otázku — a hned v prvních řádcích úvodu varuje, že se čtenář ale „definitivní odpovědi nedočká“ (s. 7). Jednotlivé příspěvky/ kapitoly můžeme ale přesto členit do dvou skupin podle toho, jak vážně jejich autoři tuto otázku, toto „zadání“ brali, na příspěvky typu A, které se poctivě snaží na konkrétní otázku konkrétně odpovědět, a příspěvky typu B, které mohly být součástí i zcela jiných sborníků se zcela jiným zadáním a jen bodově se v závěru či v úvodu deklarativně upamatovávají na původní úkol. (Přesto netvrdím, že se i v těchto kapitolách nenajdou podnětné náměty k přemýšlení.)
MARIANA PROUZOVÁ
Jaká konceptuální krajina nám vyvstává před očima, soustředíme-li pozornost k mediální povaze literatury? Jaké nové průhledy se odkrývají v dějinách literární teorie a filozofie umění, pátráme-li po náznacích reflexe mediality v dobách, kdy bylo výrazu médium užíváno poskrovnu a mnohdy ve značně odlišném významu, než v jakém jej obvykle v souvislosti se sdělovacími prostředky a (novými) technologiemi chápeme nyní? A odemykají se v rámci stále mohutnějšího současného akademického zájmu o fenomén mediality, jehož výstupy nesměřují ani tak k jednotné definici, jako spíše k rozrůznění jeho fazet a nuancování významu, i jisté podstatné, dosud povětšinou opomíjené dimenze literárního díla?
PAVEL JANOUŠEK
Literární vědu a myšlení o literatuře, stejně jako každou jinou lidskou činnost, neutvářejí jen lidé, kteří jsou „hodně vidět a slyšet“ (ať již v dobrém, nebo ve zlém, jako trvale svítící stálice, nebo jen na čas zářící meteory), ale také víceméně nenápadní „dělníci a dělnice oboru“. Tedy badatelé a badatelky, kteří a které svůj obor formují každodenní prací na konkrétních, zdánlivě řemeslných, úkolech. Například na knižních edicích či lexikografických heslech.