Názor na řasy jako skupinu prošel od prvního živého systému vytvořeného Carlem von Linné velkými změnami, které souvisejí s vývojem moderních metod. Článek stručně vysvětluje historický vývoj názoru na uspořádání živého světa a detailně rozebírá endosymbiotický vznik řasových skupin, který nám spolu s novým systémem odpovídá na otázku, co jsou to vlastně řasy.
With the development of modern methods, opinion on algae as a taxonomic group has undergone major changes. This paper briefly explains the historic development of perspectives on the organization of the living world from the first system created by Carl von Linné to the present day and describes in detail the rise of algal groups through endosymbiosis. Together, these information help us to answer the question what algae actually are.
-
Endosymbiotický proces se v evoluční historii odehrál několikrát – zde schéma endosymbióz vedoucích k chloroplastům, nikoli k mitochondriím. Poprvé dala sinice pohlcená heterotrofním eukaryotem (1) vznik zeleným řasám, ruduchám a skupině Glaucophyta (2). Ze zelených řas se později vyvinuly suchozemské rostliny (3). Později se podobně uskutečnily další endosymbiotické události, do kterých však nevstupovala sinice, ale zelené řasy nebo ruduchy. V případě pohlcení ruduchy (4) nemáme jistotu, kolikrát k této události došlo. Tato endosymbióza dala vzniknout chloroplastům hnědých řas, skrytěnek, obrněnek a skupině řas Haptophyta. Endosymbióza spojená s pohlcením zelené řasy proběhla v evoluci dvakrát: poprvé pozřel předek současných trypanozom zelenou řasu (5) a dal tak vzniknout krásnoočkům, podruhé byla zelená řasa pozřena amébou ze skupiny Cercozoa (Rhizaria, 6) a vznikly fotosyntetické organismy ze skupiny Chlorarachniophyta. Zvláštní kapitolou jsou obrněnky se schopností vstupovat do terciární endosymbiózy, kdy své chloroplasty doplňují dalšími – získanými z řas se sekundárními chloroplasty (7). Podle P. J. Keelinga (2005), orig. J. Juráň
-
Sinice získaly schopnost fotosyntézy zhruba před 2,8 miliardami let (Olson 2006). V dnešní době je najdeme prakticky všude, jedinými biotopy, které nedokázaly osídlit, jsou stanoviště s výrazně nízkým pH. Vláknitá sinice rodu Oscillatoria, běžná součást bentického prostředí stojatých vod. Foto J. Kaštovský
-
Některé skupiny řas se ekologicky specializovaly, jako např. krásivky (skupina z oddělení Streptophyta, blízce příbuzná známé vláknité řasy rodu šroubatka – Spirogyra). Tyto řasy, časté dominanty rašelinných biotopů, jsou typické svou symetrickou stavbou buněk, tvořených dvěma půlbuňkami (semicelami). Na snímku Micrasterias americana – velmi estetická řasa, která je běžnou součástí rašelinných biotopů. Foto J. Kaštovský
-
Příkladem opakování primární endosymbiózy – tedy pohlcení sinice eukaryotickou buňkou – je prvok Paulinella chromatophora. Můžeme ho najít v drobných vodních tělesech. Studie dokázaly, že část genetické informace ze sinice byla přenesena do jádra prvoka horizontálním přenosem genů (viz Živa 2006, 1 a 2). Foto J. Kaštovský
-
V učebnicích uváděný váleč koulivý (Volvox globator) je zajímavým příkladem komplexní cenobiální řasy, avšak v přírodě nejde o běžného zástupce zelených bičíkatých řas. Mnohem častěji se vyskytuje jemu příbuzná řasa rodu Pandorina (na obr.), kterou najdeme ve většině úživných rybníků. Foto J. Kaštovský
