Globální extinkce megafauny (živočichové o hmotnosti přes 45 kg) probíhající posledních 50 tisíc let od konce pleistocénu je žhavým tématem paleontologie a paleoekologie. Současný stav poznání naznačuje, že hlavním spouštěčem extinkcí megafauny bylo v různých časových obdobích ve všech oblastech světa osídlení člověkem. Environmentální změny, na které byla pleistocénní megafauna adaptována, hrály v některých případech roli významnou, většinou však ne rozhodující. Extinkce typicky následovaly až několik tisíc let po osídlení jednotlivých zemských mas člověkem. Důvodem extinkcí tak nebyl samotný příchod člověka, ale až jeho plošně rozšířené a rozvoj dostatečně velké populace. Představena je megafauna jednotlivých oblastí světa před příchodem člověka, chronologie a průběh extinkcí. Závěrem je představena tzv. refaunace, ochranářský přístup založený na navracení zbylé megafauny do přírody s cílem zabránit dalším ztrátám její diverzity a klíčových ekosystémových služeb, které poskytuje. Refaunace je racionálním a všestranně výhodným skloubením přírodě blízké péče o ekosystémy (pastevní management, regulace býložravců velkými predátory) s druhovou ochranou (nejen) megafauny.
K dalšímu čtení v Živě
Krajiny zamrzlé v čase I. Jižní Sibiř – současná analogie střední Evropy v době ledové (2010/3)
Pod svícnem bývá tma – identita záhadné fosilní zrnovky z Brna odhalena (2017/3)
Příběh okáče Proterebia afra – eurasijského stepního motýla, který žil společně s mamuty (2019/1)
Osud vojenských prostorů: krajiny protékající mezi prsty (2020/5)
Vojenské prostory: příroda mezi lesem a „nelesem“ (2020/6)
Použitá a citovaná literatura
ANDERMANN, Tobias, et al. The past and future human impact on mammalian diversity. Science advances, 2020, 6.36: eabb2313.
CORLETT, Richard T. The shifted baseline: Prehistoric defaunation in the tropics and its consequences for biodiversity conservation. Biological Conservation, 2013, 163: 13-21.
GORDON IJ, PRINS HHT (2019) The Ecology of Browsing and Grazing II. Cham, Springer Nature Switzerland, 2019.
HOFREITER, Michael; BARNES, Ian. Diversity lost: are all Holarctic large mammal species just relict populations?. Journal of Biology, 2010, 9.3: 1-3.
HUMPHREYS, Aelys M., et al. Global dataset shows geography and life form predict modern plant extinction and rediscovery. Nature Ecology & Evolution, 2019, 3.7: 1043-1047.
MOLEÓN, Marcos, et al. Rethinking megafauna. Proceedings of the Royal Society B, 2020, 287.1922: 20192643.
NOGUES-BRAVOS, David, et al. Climate change, humans, and the extinction of the woolly mammoth. PLoS Biology, 2008, 6.4: 685-693.
PRESCOTT, Graham W., et al. Quantitative global analysis of the role of climate and people in explaining late Quaternary megafaunal extinctions. Proceedings of the National Academy of Sciences, 2012, 109.12: 4527-4531.
RHODIN AGJ, et al. Turtles and Tortoises of the World During the Rise and Global Spread of Humanity: First Checklist and Review of Extinct Pleistocene and Holocene Chelonians. Chelonian Research Monographs, No. 5, 2015 (ISSN 1088-7105) doi:10.3854/crm.5.000e.fossil.checklist.v1.2015
RIPPLE, William J., et al. Collapse of the world’s largest herbivores. Science advances, 2015, 1.4: e1400103.
SANDOM, Christopher J., et al. High herbivore density associated with vegetation diversity in interglacial ecosystems. Proceedings of the National Academy of Sciences, 2014, 111.11: 4162-4167.
STUART, Anthony J. Vanished Giants: The Lost World of the Ice Age. University of Chicago Press, 2021.
Global megafaunal extinctions (animals > 45 kg) during the last 50 thousands years since the late Pleistocene is a hot topic in palaeontology and paleoecology. The current state of knowledge shows that human arrival was the decisive factor in megafaunal extinctions in different times in all parts of the Earth. Environmental changes to which Pleistocene megafauna was well adapted were also important, but usually not decisive. Extinctions typically occurred several millenia after human arrival and thus were not driven by the arrival itself, but rather the development of a widely distributed and sufficiently large human population in each newly populated land mass. The pre-human megafauna of major land masses is briefly introduced together with extinction patterns and chronology. Refaunation is introduced as a novel conservation approach based on repatriation of remaining megafauna with the aim of halting further loss of its diversity and the key ecosystem services it provides. Refaunation is a rational win-win combination of naturalistic ecosystem management (e.g. grazing management, herbivore regulation by large carnivores) and conservation of (not only) megafaunal species.
-
Jihoamerická megafauna pozdního pleistocénu byla kombinací obřích chudozubých (glyptodoni, lenochodi), dvou řádů endemických kopytníků skupiny Meridiungulata (litopterny, toxodoni) a několika skupin sdílených se Starým světem (např. chobotnatci, koňovití, velké šelmy). Během konce pleistocénu až středního holocénu vyhynulo 80 % neotropické megafauny. V popředí dvojice šavlozubých šelem Smilodon populator, vpravo za nimi Toxodon platensis. V pozadí zleva obrněný Glyptodon clavipes příbuzný pásovcům, dvě litopterny Macrauchenia patachonica, připomínající robustní bezhrbé velbloudy s chobůtkem, a gigantický pozemní lenochod Megatherium americanum. Orig. R. Uchytel, prehistoric-fauna.com, použito v souladu s licenčními podmínkami
-
Kvůli absenci placentálních savců s výjimkou letounů a myšovitých zaujala v Austrálii veškeré funkční niky unikátní megafauna tvořená vačnatci, ptáky, šupinatými plazy, krokodýly a želvami. Před 30–50 tisíci let, tedy 15–35 tisíc let po příchodu člověka, postihla Austrálii jako první zemskou masu extinkce téměř celého společenstva megafauny (více než 90 % druhů). V popředí interakce nad mrtvou kořistí mezi varanem Varanus priscus (syn. Megalania prisca) a vakolvem Thylacoleo carnifex. V pozadí zleva veleklokan Procoptodon goliah, největší vačnatec historie Země Diprotodon optatum, připomínající obřího vombata (s hmotností až 2,8 tuny), a vakovlk Thylacinus cynocephalus. Vpravo vzadu klokan rudý (Macropus rufus), největší dosud žijící vačnatec, ve společnosti velkého nelétavého ptáka Dromornis stirtoni z příbuzenstva vrubozobých či přímo mezi ně patřícího. Orig. R. Uchytel, prehistoric-fauna.com, použito v souladu s licenčními podmínkami
-
Obří suchozemské želvy čeledi Meiolaniidae z Austrálie a Tichomoří měly na hlavě typické rohy, znemožňující úplné ukrytí hlavy pod krunýř. Největší, zatím vědecky nepojmenovaný, druh meiolanie z Austrálie s dvoumetrovou délkou krunýře a hmotností přes jednu tunu nezůstával pozadu za největšími suchozemskými želvami čeledi Testudinidae ve Starém světě. Obě tyto skupiny pleistocenních obřích želv potkal stejný osud. Beze zbytku vyhynuly, nebo spíše byly vyjedeny prvními lidmi, s nimiž přišly do kontaktu. Orig. R. Uchytel, prehistoric-fauna.com, použito v souladu s licenčními podmínkami
-
Wrangelův ostrov (7 600 km2), 140 km od severovýchodního pobřeží Ruska na rozhraní Čukotského a Východosibiřského moře je patrně nejnehostinnější místo na Zemi obývané velkými terestrickými obratlovci. Zátiší tvoří ostatky suchozemské a mořské megafauny, současné i vyhynulé. Základ kompozice, mamutí kly se stoličkou mláděte, doplňují pohozené lebky pižmoňů, fragment horní čelisti mrože a loketní kost velkého kytovce opřená o zeď. Fortelné okenní mříže s ostrými hroty odrazují návštěvy ledních medvědů. Šest měsíců v roce tu panuje polární noc, průměrná teplota je minus 10,3 °C, počet dní v roce, kdy teplota překoná bod mrazu, zřídka přesáhne číslo 14, roční srážky činí jen 138 mm, běžné jsou sněhové bouře s rychlostí větru přes 140 km/h. Drtivou většinu roku zdejší podmínky neumožňují fotosyntézu, produkce fytomasy je minimální. I přes tyto kruté podmínky a inbrední depresi zde izolovaná populace mamuta srstnatého (Mammuthus primigenius) v počtu 500 až 1 000 jedinců přežila do doby před 4 000 let. V době, kdy v egyptském údolí Nilu jedna z prvních lidských civilizací stavěla pyramidy a skvělé chrámové komplexy, šlo o poslední místo na Zemi, kde ještě neskončila poslední doba ledová. Zdejší tundrostep je reliktem pleistocenního biomu mamutí stepi, samotní mamuti zde jako na posledním místě na naší planetě vyhynuli za nejasných okolností. Data nejmladšího radiokarbonově datovaného mamutího vzorku a nejstaršího lidského artefaktu zde dělí pouhých 400 let. Je tak pravděpodobné, že další datování tyto časové nůžky sevře či překříží. Nachází se zde nejhustší populace medvěda ledního (Ursus maritimus) na světě, žijí tu početné populace lumíků, mrožů (Odobenus rosmarus) a tuleňů. V 50. letech 20. století zde byli vysazeni domácí sobi (Rangifer tarandus), jejichž populace je lovem udržována kolem tisíce jedinců, aby se předešlo škodám na křehkém ostrovním ekosystému. V r. 1975 bylo repatriováno 20 pižmoňů (Ovibos moschatus), dnes jich zde žije rovněž kolem tisíce. Po dočasné absenci ostrov přes (téměř) každoročně zamrzlé moře znovuosídlili vlci (Canis lupus). Zdejší megafauna názorně ukazuje schopnost odolat i největším environmentálním výzvám, dáme-li jí my lidé příležitost. Arktická idyla je však jen zdánlivá. V posledních letech i zde vlivem změn klimatu moře nezamrzá každoročně a zdejší populace medvěda ledního se ocitá v pasti. Tehdy ji zachraňují kadávery velryb vyvržené mořem, kanibalismus a populace repatriovaných kopytníků. Foto A. Walk, převzato z Wikimedia Commons, v souladu s podmínkami použití
-
Nejmladší výskyt jednotlivých druhů megafauny dosud doložený přímým datováním kostí pomocí radiokarbonových a jiných exaktních metod, např. opticky stimulovanou luminiscencí u vzorků starších 50 tisíc let. Kolečka označují jednotlivé druhy, šipky příchod anatomicky moderního člověka (Homo sapiens). S výjimkou Nového Zélandu samozřejmě nejde o data extinkcí, k těm muselo dojít později. Siluety vyhynulé megafauny jsou zobrazeny v reálném velikostním poměru. Měřítkem je postava neandertálce – muže o výšce 165 cm. Zleva: veleklokan Procoptodon goliah, člověk neandertálský (Homo neanderthalensis), mastodont Mammut americanum, litopterna Macrauchenia patachonica, velký pozemní lemur Archaeoindris fontoynontii (vzhledem k fyzickým a ekologickým podobnostem se nabízí české jméno gorilemur), moa jižní (Dinornis robustus). Orig. M. Jirků, upraveno podle: A. J. Stuart (2021)
-
V období hlavních extinkcí nearktické megafauny před 14–12 tisíci let dominovala Severní Americe kultura Clovis specializovaná na lov megafauny. Technologicky dokonalé kamenné hroty dlouhé 5–20 cm a široké 2,5 až 5 cm, vhodné ke skolení kořisti libovolné velikosti, jsou právem považovány za jedny z nejpropracovanějších artefaktů doby kamenné. Široká mělká prohlubeň táhnoucí se od báze do čtyř až pěti desetin délky hrotů zjevně sloužila k pevnému usazení do konce dřevěného oštěpu či šípu, k němuž byly patrně připevněny rostlinnými vlákny nebo zvířecími šlachami. Nálezy ze státu Iowa, USA. Foto B. Whittaker, převzato a upraveno z Wikimedia Commons, v souladu s podmínkami použití
-
Jedna z posledních skutečných divočin plných skutečné megafauny – slon pralesní (Loxodonta cyclotis), buvol pralesní (Syncerus caffer nanus), gorila nížinná (Gorilla gorilla) atd. Megafaunou vytvořené třináctihektarové slanisko Dzanga bai, oblast Dzanga-Sangha na trojmezí Středoafrické republiky, Konga a Kamerunu. Foto M. Jirků