Mgr. Ivana Víšová, Ph.D., postdoktorandka Společné laboratoře optiky, mezi její téma výzkumu patřilo studium interakcí funkčních povrchů s biologickými systémy. Nositelka mnoha ocenění považuje doktorát, který otevírá dveře do světa vědy za takové nutné zlo.
O jaké kariéře jste jako malá snila? Byla to od počátku fyzika?
Že je to fyzika jsem nevěřila ještě ani při nástupu na univerzitu. Úplně na začátku to byla veterina a ještě na základní škole jsem snila o egyptologii. To mi zůstalo až do maturity. Na poslední chvíli jsem ale musela vybrat něco jiného. Dodnes si pamatuji na článek z novin, kde byly vypsané všechny vysoké školy a jejich fakulty a jak jsem jela prstem po názvech a vyřazovala to, co nepřipadalo v úvahu. Zůstala fyzika – ne že bych ji někdy chtěla studovat, ale tenkrát jsem si trochu pohrávala s myšlenkou, že bych se mohla zabývat meteorologií. Meteorologie se dala studovat jen na Univerzitě Obrany, kde byl součástí přijímacího řízení běh anebo na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Běhat mě nikdy nikdo ve škole neuvidí, takže jsem raději riskla Matfyz. Nakonec to byla láska na první semestr, byť jsem meteorologii opustila hned na začátku ve prospěch biofyziky.
Je pravda, že jsem se potýkala s nevyžádanými názory okolí (s výjimkou rodiny). Prý jsem se musela dočista pomást – holka a vybrat si zrovna fyziku. Dodnes můj obor vyvolává v konverzacích překvapené výrazy, trapné chvíle ticha a údivy. Upřímně, raději se tématu, čím se živím, vyhýbám.
Pravidla vědecké kariéry zahrnují mobilitu. Jaký je Váš pohled na tento nutný krok – je náročnější pro ženy a proč?
Nevím, jak moc se jedná o pravidlo, ale je to rozhodně velmi žádoucí aspekt vědecké kariéry. Je to pro mne aktuální téma a přiznám se, že to není snadné. Dokud jste mladý vědec/mladá vědkyně, čeká se od vás, že budete, co rok/dva pracovat jinde a sbírat zkušenosti. Jenže po škole je i doba, kdy lidé vážně uvažují o založení rodiny – pro ženy to často znamená buď vědomě či podvědomě odsouvat založení rodiny ještě dále, anebo řešit své první těhotenství (v ne úplně nejmladším věku) v cizí zemi. Je to spousta práce navíc s orientací v cizích sociálních systémech a v neposlední řadě „vypadnutí“ z rozjetého vlaku vědy zrovna v období, kdy bývá vědecká práce nejplodnější a nejaktivnější, kdy se vědec snaží se etablovat.
Časová limitace postdoktorandské pozice (a často i pravidla postdoktorandských projektů), způsobují stres, stejně jako absence podpory blízké rodiny při pobytu v zahraničí. Pokud žena již má děti, přidává se k tomu i stěhování dětí do cizí země, kde nerozumí řeči, nemají kamarády. Vy zase nemáte vybudované zázemí a ani ho nevybudujete, protože se za 1-3 roky budete nejspíš stěhovat zase jinam. Na druhou stranu, postupně se pravidla projektů upravují tak, aby se alespoň částečně ženám ulehčilo – projekty je možné na omezenou dobu pozastavit, počítají s mateřskou a často se objevují příplatky na děti. Ale život to nějak zařídí a pokud chci dělat, co mě baví, stejně jiná cesta není.
Jak jsou na tom dnes podle vás studující doktorských studií?
Mohu posloužit jen zkušenostmi mých vrstevníků/spolužáků. Asi nepopulární odpověď je, že finančně a psychicky nic moc. Nedávno jsem četla zajímavé zamyšlení o tom, že doktorát není od toho, aby se člověk něco zásadního naučil, ale je od toho, aby se vytrénoval ve zvládání stresů, termínů a heroických výkonů.
Bavila jsem se s více vrstevníky, kteří by to nejraději mezi 3. a 4. ročníkem vzdali než s těmi, kteří žili šťastný a vybalancovaný život. Většina to nakonec nevzdala, ale to jen proto, že když už do toho investovali čas, tak se raději zakousli a také proto, že doktorát otevírá dveře do světa vědy – takové nutné zlo.
Koncept doktorského studia podporuje trochu tendenci, že se k člověku zbytečně dlouho chovají více jako ke studentovi než jako k dospělému pracujícímu jedinci, byť jsou tito "studenti" již právoplatní inženýři či magistři, kterým táhne na třicet Jsou schopni pracovat, musí platit účty a rádi by i žili život – a to časem začne dřít. Je velká otázka, jestli je problém spíše v nastavení vnímání mladých lidí, které je dané výchovou a "zaháčkováním" ve vzdělávacím systému po příliš dlouho nebo systémem samotným. Asi to bude někde mezi, ale myslím, že šťastný život doktorandů je stále téma hodné diskusí a zamyšlení.
Jakou podporu ze strany FZU jako vědkyně nejvíce oceňujete?
Na FZU se mi líbí více věcí. Je to podpora nadřízených a celého institutu v různých životních situacích – i přes velikost instituce nejste jen číslo. Co se vědecké podpory týká – mohla jsem vyjet na zkušenou do světa, dobře se mi spolupracuje mezi skupinami a odděleními, vždy byl cítit zájem vedení o rozšiřování laboratoří, špičkové vybavení a minimálně v Sekci optiky se nebojí dynamického vývoje, nových témat a zkušeností. Příjemná je nabídka kurzů rozvíjejících i nevědecké znalosti a mimopracovní aktivity, kde se v neformálním prostředí můžete s kolegy lépe poznat. Pro mě je přátelské a vstřícné prostředí na pracovišti extrémně důležité, hned se potom pracuje mnohem lépe a efektivněji.