F. W. J. Schelling (1775 - 1854) rozpracoval systém filosofie identity, jejž poprvé publikoval roku 1801. V následujících textech se jeho myšlenky vyvíjejí a narážejí na limity negativní filosofie. Schelling se snaží tyto problémy vysvětlit přechodem k filosofii svobody. Ve spise Filosofie a náboženství (1804) předkládá základní výklad filosofie identity, vypořádává se s kritikou, ale řeší též problém jednoty svobody a nutnosti, přechodu z ideálna do reálna a tematizuje i některá náboženská témata.

Řehoř z Nyssy (cca 335–cca 395 po Kr.) ve svém raném díle představuje výklad starozákonní knihy Kazatel a jejího zdánlivě pesimistického ladění. Upře-li člověk svou pozornost pouze ke smyslově vnímatelnému světu, musí nakonec opravdu dojít k poznání, že vše je marnost. Vymanit se z této marnosti můžeme podle Řehoře tak, že se zaměříme na opravdové dobro, které není postižitelné smysly a je v každém čase stále stejné. V rámci kritiky lidského úsilí o různá zdánlivá dobra odsuzuje Řehoř velmi ostře také jakoukoli formu otroctví. V závěrečné části spisu ukazuje, jak moc je každá stvořená bytost podmíněna tím, že existuje v čase, a ptá se, co je vhodný okamžik pro ctnost. Člověk nemusí čekat na správnou chvíli, nýbrž může se pro dobro rozhodnout kdykoli a zaměřit k němu celý svůj život.

Tématem nového čísla Kontradikcí je ekosocialismus v postkomunistických zemích.

Změna klimatu pro lidstvo představuje existenční výzvu. Potřeba něco dělat je všeobecně uznávaná, ale akumulace kapitálu neúprosně pokračuje a dokonce mění krize v nové příležitosti k těžbě a zhodnocování. Volba mezi revoluční transformací a společenskou zkázou nebyla nikdy tak výrazná. Tato ekologická krize nás nutí přehodnotit socialistické dědictví ve vztahu k přírodě, včetně nejednoznačného postoje k přírodě ve východoevropském marxismu. Tento postoj, ačkoli se vyznačoval vírou v primát výrobních sil a prométheovskou myšlenkou dobývání přírody, zahrnoval i některé hlasy nesouhlasu a návrhy alternativních cest k socialistické budoucnosti. V aktuálním čísle Kontradikcí se zabýváme tímto komplikovaným dědictvím, jeho historickými kontexty a důsledky pro dnešní teorii a praxi.

Svazek přináší pět studií, jednu recenzní studii a recenze vztažené k tematice intelektuálních dějin raného novověku. L. Řezníková (Praha) se věnuje funkci metafor v Komenského historické teorii a naraci. J. Malura (Praha/Ostrava) zkoumá dějepisné reflexe stavovského povstání a české války z hlediska narativního uchopení společenské krize. R. Újlaki (Budapest) rozebírá náboženskou identitu sedmihradských sabatariánů na přelomu 16. a 17. století z hlediska jejich vztahu k Pesachu/Velikonocím. Z. Žalud a M. Králová (Praha) pojednávají o fenoménu "luterských Lurd" v saském Hornhausenu a edičně zpřístupňují dopis lékaře Jana Marka Marci. N. Mout (Leiden) analyzuje vědecké oslavy Komenského v Nizozemí v letech 1892, 1970 a 1992. P. Pavlas (Praha) se ve své recenzní studii věnuje recentnímu bádání o ramismu a kartesianismu, zvláště nové knize Howarda Hotsona. V angličtině. Ke studiím jsou připojeny anglické abstrakty a česká resumé.

Cílem této studie je porozumění básni Podkoní a žák v literárním poli pozdního středověku. Autor proto báseň srovnává s ostatními dialogickými skladbami z konce 14. století, s poezií z doby husitských válek a s básněmi o smrti. Staročeské dialogické básně představuje z pohledu výzkumu středověké literární recepce (rukopisného kontextu a tiskařských publikačních portfolií) a literárněhistorické antropologie, přičemž dochované texty ukazuje v jejich vzájemných vztazích a pravděpodobných dobových funkcích a účincích. Věnuje se také ověřování literárněhistorických výkladů a konceptualizací, jejichž autorky a autoři se v 19. a 20. století snažili zkoumaná díla využít při rýsování obecnějších dějinných řad a vývojových dynamik. Důraz klade rovněž na sledování jevů, jež ve veršovaných dialozích zvýrazňují přesahující tendence přinejmenším mezi 14. a 16. stoletím. Pozornost věnuje nejprve básním tzv. Smilovy školy – autor popisuje zejména náboženské a sebereflexivní těžiště Nové rady a sleduje vztah lyriky a toxicity ve Sváru vody s vínem. Analyzuje také spory duše s tělem a Rozmlouvání člověka se Smrtí. V básních Hádání Prahy s Kutnou Horou a Václav, Havel a Tábor upozorňuje na rysy, jež je spojují se staršími básněmi, ale i na jejich útěšný a k sobě obrácený rozměr. V závěrečném výkladu Podkoního a žáka je toto srovnání využito k zodpovězení otázky funkcí a smyslu této básně. Autor snáší argumenty pro návrh čtení, jež vrací do hospodské hádky hlas, který v básni nezaznívá.

This publication includes an unabridged and annotated translation of two works by Johann Heinrich Lambert (1728–1777) written in the 1760s: Vorläufige Kenntnisse für die, so die Quadratur und Rectification des Circuls suchen and Mémoire sur quelques propriétés remarquables des quantités transcendentes circulaires et logarithmiques. The translations are accompanied by a contextualised study of each of these works and provide an overview of Lambert’s contributions, showing both the background and the influence of his work. In addition, by adopting a biographical approach, it allows readers to better get to know the scientist himself. 

Lambert was a highly relevant scientist and polymath in his time, admired by the likes of Kant, who despite having made a wide variety of contributions to different branches of knowledge, later faded into an undeserved secondary place with respect to other scientists of the eighteenth century. In mathematics, in particular, he is famous for his research on non-Euclidean geometries, although he is likely best known for having been the first who proved the irrationality of pi. In his Mémoire, he conducted one of the first studies on hyperbolic functions, offered a surprisingly rigorous proof of the irrationality of pi, established for the first time the modern distinction between algebraic and transcendental numbers, and based on such distinction, he conjectured the transcendence of pi and therefore the impossibility of squaring the circle.

Sborník Pole plné rozmanitých bylin je věnován životnímu jubileu významné české filosofky a theoložky Lenky Karfíkové. Soubor studií žáků a kolegů jubilantky, které vznikly při této příležitosti, ve svém celku tvoří průřez dějinami evropského myšlení. Jednotlivé příspěvky jsou hloubkovými sondami do myšlení několika velkých postav antické filosofie, patristiky, středověké filosofie a mystiky, renesance, novověku i moderní doby. V šíři jejich témat se odráží bohatost evropské duchovní tradice a myšlenky myslitelů pocházejících z různých epoch se při tom často ukazují jako překvapivě aktuální – ať už se jedná o antické diskuse o Aristotelově pojetí času, úvahy Filóna Alexandrijského o „přesycenosti dobrem“, „feministickou theologii“ církevního otce Klémenta Alexandrijského, vizi pravého lidského štěstí „posledního Římana“ Boëthia, psychologické úvahy o utrpení a soucitu z pera středověkého mystika Bernarda z Clairvaux, paracelsovskou přírodní filosofii, Komenského strukturální ontologii nebo Herderovu epistemologii a teorii jazyka.

Polemická korespondence mezi německým polyhistorem G. W. Leibnizem a anglickým teologem, fyzikem a Newtonovým žákem S. Clarkem, která se rozvinula ve druhém desetiletí 18. století, patří k vůbec nejznámějším a nejvlivnějším korespondenčním výměnám v dějinách evropského myšlení. Korespondence sestává z pěti Leibnizových francouzsky psaných dopisů a právě tolika Clarkových anglicky psaných odpovědí. Jejím ústředním tématem jsou jednak základy Newtonova převratného matematicko-fyzikálního výkladu skutečnosti, jednak důsledky, které takový výklad má na polích matematiky, teorie poznání, teologie a přírodní filosofie. Vliv pozic obou korespondentů sahá až k formulaci Einsteinovy obecné teorie relativity. Její české vydání tak poskytne vítaný a potřebný materiál mj. i teoretikům a historikům přírodní vědy.