Mezi akademickými publikacemi není jednoduché nalézat přátele, kdybychom se však o tuto nesnadnost měli přece jen pokusit, byl by Monomýtus Jana A. Kozáka pravděpodobně jednou z nejlepších voleb. Přátelské naladění díla je zjevné jak ze srozumitelného jazyka a úderných kapitol, tak také z přiznávané — a svým způsobem i na odiv stavěné — marnosti, která provází snahu eponymní mýtus jakkoli polapit či popsat.
Autor se na jednu stranu otevřeně přiznává k nejrůznějším pomocným generalizacím, prototypizacím a redukcím, které žijí v nervózním kontrastu k individuálnímu a neopakovatelnému prožívání jevů světa — a tudíž i k samotnému mýtu. Na druhou stranu však přece jen chce tomuto zvláštnímu hybridu mezi žánrem, antropologickým jevem a přírodním úkazem dát prostor k dýchání, neboť je jakožto cosi neurčitého v pozadí něčím neobyčejně křehkým. Z hlediska úvah o písemnictví vede takový postoj nutně až k určitému genologickému váhání, jež je sice naprosto pochopitelné, ale i tak dráždivé.
Hned v úvodu je kupříkladu řečeno, že se kniha má zaobírat nejen klasickými mytickými příběhy, ale také jejich „moderními obdobami“ (s. 12). Ihned se nabízejí četné navazující otázky, zejména pak, zda náhodou nelze za určitých okolností vše číst jako mýtus. Zdálo by se, že nejspíše ano, avšak s výjimkou několika zmínek o moderní popkultuře, například Bondovi a Supermanovi, jsou všechny v monografii uváděné příklady staré přinejmenším staletí, daleko častěji však celá tisíciletí.
Tento pohled je pravděpodobně způsoben něčím, co lze popsat jako „klam archaičnosti“. I natolik přemýšlivá a informovaná kniha, jako je Kozákův Monomýtus, při svých úvahách raději sáhne po „nepochybných“ mýtech antických, biblických, slovanských či jiných, a přestože na začátku postuluje, že dochází k renesanci mytického myšlení, moderními příklady spíše šetří, patrně proto, že jejich použití by znamenalo nutnost jejich určení coby mýtů obhájit; jde o mýty „pochybné“. Vysvětleno je to alespoň částečně tím, že archaické kultury užívají „divoké myšlení“, zatímco moderní, racionální společnost pracuje s „domestifikovaným myšlením“ a divoké bují jen na mezích mezi pečlivě zbudovanými a obhospodařovanými políčky. I tak by však knize, zejména s ohledem na to, jak velkou její část tvoří snaha mýtus přímo a nepřímo vymezit, nejspíše prospělo více pokusů zodpovědět otázku, zda je moderní literatura, například ta fantastická, v zásadě spíše „mytická“, nebo „nemytická“. Kniha jako by nabízela obě odpovědi — moderní kultura je v něčem racionální, spotřební, banální; ale v jiných svých aspektech je naopak obdobou archaického mýtu a rituálu.
Snaze od sebe archaickou a moderní kulturu přece jen nějak objektivně odlišit odpovídá také zobrazovaná tenze mezi individualitou a kolektivností. První je spojováno s moderním vědeckým myšlením (vzájemná spolupráce jednotlivců), druhé se syntetizujícím mýtem, jenž stojí nad osobami. Inspirativní jsou pak ovšem jevy stojící mimo. Autor specificky mluví o „moderní populární kultuře“ (s. 69), kde v rámci například sportovního či koncertního vystupování idolů dochází k archetypizaci. Jak však vnímat „vysokou literaturu“? Je pro vznik Kafkova díla předpokladem Dickens, Dostojevskij a další, a jde tedy o „vzájemnou spolupráci jednotlivců“ a střetávání a přepracovávání různých idejí? Nebo je něčím, co stojí samostatně, zahrnuje v podstatě vše a je možné do něj vstupovat bez hlubšího kulturního předporozumění?
Je vcelku pochopitelné, že se text, ač akademický, nepokouší o disekci mýtu, a raději ho vnímá jako jev zásadně celistvý a neproniknutelný; jako by mýtus, podobně jako prvotní chaos, přestal po rozdělení na části být tím, čím je, a stal se logem, s tím, že ve své původní podobě je pouze „zahlédnutelný“, ne však „viditelný“.
Pochopitelná (a do určité míry i obdivuhodná) neochota mýtus naporcovat samozřejmě vede k nejrůznějším obětem a ústupkům. Jednou z nich je skutečnost, že kniha víceméně ignoruje možnosti, které by nabízelo zkoumání vzájemného vztahu „mytologického vzorce“ a „mytické obraznosti“. Kdyby tak učinila, mohla by pomoci objasnit leckteré interpretační omyly či zavádějící směřování, zejména ve vztahu k moderní fantastice.
Když totiž Kozák píše o smyslu mýtu, pozastavuje se nad jeho až ostentativní iracionalitou: mýtus obsahuje „mluvící uťaté hlavy, proměny lidí ve stromy a podobně“ (s. 33). Nahlédneme-li však do současné fantastiky, nalezneme nejen nekonečné omílání monomytického narativu, ale také povrchové využívání mytické obraznosti, ovšem samotné vyprávění se o žádný univerzální přesah nesnaží. Přinejmenším od přelomu tisíciletí se čím dál častěji setkáváme s fantastikou, která až cynicky tematizuje politické intriky či příběhy až banálně každodenní (Joe Abercrombie, Mark Lawrence a četní další) — a přestože jsou „mluvící hlavy“ a „proměny ve stromy“ přítomny, mytologičnost textu jimi konstituována není. Některé ryze realistické romány bychom naopak mohli považovat, jak sám autor naznačuje v úvodním zamyšlení, za konstitutivní pro nový typ osmyslování skutečnosti či eschatologie — například při pohledu na čtenářské reakce na interpretaci nedávných českých dějin v románech Aleny Mornštajnové je těžké ubránit se srovnání s recepcí náboženských textů, jakkoli se hranice mezi lidmi a flórou v jejím díle jeví být spíše neprůchodnou.
Má-li být vysvětleno, proč je archaický mýtus mýtem jaksi více než mýty moderní, přistupuje text ke klasické argumentaci dekadencí. Moderní umění už je pro člověka nesrozumitelné, fetišizované, je uměním pouze pro umění, stejně jako peníze jsou ve své idolatrické podobě prostředkem pro hromadění sebe sama (s. 106). Proč však zvláštně surrealistický mýtus hodnotit jako „lidem paradoxně přístupný“ a surrealistickou báseň 20. století jako „lidem nepřístupnou“?
O popkultuře, o níž autor také hovoří, se pak dá říct jen velmi těžko, že by podléhala lartpourlartistickým tendencím. Druhou naznačenou odpovědí, proč patrně nejde o mýtus v pravém slova smyslu, je proto banalizace — „nadužívání a formální aplikace vzorce [hrdinovy cesty za znovuzrozením] z něj udělala klišé“ (s. 16). To asi platí, ovšem mytický vzorec je, pokud si odmyslíme obraznost, rituálnost či starobylost, značně obecný a v téměř kterémkoli příběhu se v nějaké podobě najde „moudrý učitel a jeho smrt“, „symbolický sestup do podsvětí“, „návrat domů“ apod. U mnoha autorů moderní populární fantastické literatury (David Eddings, Christopher Paolini, Terry Brooks) pak navíc ani nejde o úmyslné využívání hrdinské struktury, spíše o přihlášení k přímému předchůdci na literárním poli.
Dalším problémem pak je, že paradoxně spíše než o strukturální aspekty (vzorce události a postavy jako funkční prvky, jejich řazení za sebou a vzájemnou příčinnou souvislost) jde o konkrétní archetypální obrazy, neboť je-li něco bezmyšlenkovitě kopírováno, pak ony. Triviální literatura nemá problém ani tak s tím, že literární věda odhalí, že dvě postavy z různých děl, které do té doby nebyly běžným čtenářstvem porovnávány, pojí úloha či funkce v mytickém schématu, ale spíše s tím, že užívané obrazy vypadají podobně, často dokonce přiznaně — takže moudrý pomocník není problematický svým moudrým pomocnictvím, nýbrž tím, že se (s trochou hyperbolizace) neustále vrací tatáž figura „starého bílého muže“ s laskavým hlasem, přebohatou domácí knihovnou a bujným vousem.
Nezodpovězena (a snad i nezodpověditelná) zůstává navíc v této souvislosti otázka, co vlastně moderní recipient jako mýtus vnímá — vezmeme-li kupříkladu v knize zmiňovaný Soumrak bohů, je řeč skutečně především o jeho dochovaném eddickém zpracování (které mimo akademické prostředí četl málokdo), nebo spíše o podobě, kterou narativ získal (ovlivněné například filmovým Thorem, rozšířenými převyprávěními mýtů z pera Neila Gaimana i jiných či nejrůznějšími zpracováními ve fantasy literatuře)? Pro religionistu či antropologa bude přirozeně klíčová první možnost, literární vědec, obzvláště takový, který se zaobírá současnou tvorbou, se v rámci nejrůznějších intertextových vazeb a čtenářských předpokladů nejspíše setká s druhou jmenovanou tváří mýtu.
Nelze říct, že by si text uvedené problémy neuvědomoval; pracuje s nimi a vytrvale kolem nich krouží. Když pak hovoří o další z mnoha funkcí mytického vyprávění, kompenzaci, tvrdí, že „moderní filmy […] jsou místem, kde se současný člověk nejzřetelněji potkává s mytickým vyprávěním“ (s. 104). Je zajímavé, že přitom nebere v potaz ani formální řazení prvků, ani imaginaci — James Bond neprochází iniciační či hrdinskou cestou vývoje, naopak je jako postava statický a ve svých úspěších a pádech trochu náhodný; a kulisy, které by k recipientům promlouvaly explicitně symbolickým jazykem, u něj najdeme také spíše sporadicky. Zařazen k mytickým narativům je tedy nakonec jen a pouze pro svou funkci coby „kompenzační fantazie“.
Předkládaný střet mezi mnohovýznamovostí a složitostí mýtu a pragmatismem moderního myšlení naráží i na další obtíže, které vyvstanou zejména v okamžiku, kdy je porovnáván mytický a literární znak, oba obtížené významy, byť asi každý jinak a v jiné míře. Mýtus se zdá být „jasnější“, ale i tak má každá generace badatelů ve zvyku přijít s novým řešením.
Skutečnost, že v podstatě každý vykladač (od romantického milovníka přírody přes marxistu a sociologa až po psychoanalytika) si mýtus poměrně úspěšně interpretuje podle svého, a interpretace navíc v dané době a kultuře „sedí“, přičítá Kozák schopnosti mytického narativu fungovat jako zrcadlo. To je umožněno mimo jiné tím, že „velké symboly“ jako jeskyně, oheň, vejce, strom apod. pak mají „mnoho sémantických faset“ (s. 45). Je možné, že fikční literatura zrcadlí méně?
S dalším pokusem o rozlousknutí se lze setkat v kapitole „Metafora a symbol“, kde se ukazuje, jak některá témata fungují jako „tajemství“, ne proto, že by je znal jen omezený počet vědoucích, nýbrž proto, že je o nich možné mluvit pouze tajemně. Příkladem může být alchymistické dílo, Ježíšovo Království (s. 130) či — a zde by byl možný další skok do literární vědy — samozřejmě též neurčité „to“, kolem něhož se může točit vynikající text, ale co je nesdělitelné a nepoznatelné jinak než empiricky, přečtením díla a vytušením nepřítomného jádra. Zdá se však, že mýty a velká literatura k sobě mají blízko v tolika ohledech, že čím více budeme opomíjet jeden, tím více vyvstane jiný. V úvodu monografie je avizováno, že její „text radostně tančí se staršími teoriemi“ (s. 21), a toto tvrzení plně odpovídá skutečnosti. Starší autoři jsou uváděni znovu na scénu a laskavě kritizováni; jedinou výjimku tvoří Slavoj Žižek, který je zmiňován a citován častěji než Freud, Jung či Campbell a kritice příliš často vystaven není. Touha autora, aby měl v knize o mýtu za průvodce slovinského psýchopompa, který v pravidelných intervalech hodnotí, shrnuje, komentuje a „trefně poznamenává“, je patrně zcela omluvitelná — snad s výjimkou posledních kapitol, kde se Žižek poněkud utrhne ze řetězu a kvantitativně (nikoli však kvalitativně) svými citacemi zastíní samotného autora. K samé hranici vědeckého uvažování se autor vydává v okamžiku, kdy přivádí na scénu koncept, jejž označuje jako etymomýtii. Jde o náhodnou shodu či podobnost prvků, které sice dle objektivistického vyšetřování kauzality nijak nesouvisejí, ale upozorňují na sebe, zejména pro běžné uživatele jazyka a konzumenty kultury, silněji než „skutečná historie“, často nenápadná, zastřená a odložená do akademického kumbálku s haraburdím. Literární věda je zde paradoxně dál než religionistika či historiografie — nikdo se nepozastaví nad dekonstruktivistickými komparacemi uměleckých textů napříč diskurzy, dějinami a geografickými celky, jako by uměleckost byla jistou výhodou, jako bychom skutečně věřili, byť implicitně, v báječnou činnost múz či oživujícího ducha umělecké inspirace. Naproti tomu v historiografii bylo hegeliánství patrně již účinně vymýceno, s duchem dějin si nikdo zadávat nechce a zkoumání zůstává víceméně materialistickým — z čehož ovšem na druhou stranu plyne, že čtení například historických textů mytologickým prizmatem by mohlo být originálnějším a přínosnějším počinem než v oblasti literatury, kde s tímto přístupem bývá koketováno setrvale.
Je rozhodně milé, že text je laskavý nejen ke čtenáři, ale také ke svým četným předchůdcům, i těm, kteří jsou považováni za překonané. Autor dovede vydestilovat z pozitivistických či raných psychoanalytických textů části, které jsou inspirativní i pro dnešní myšlení — byť na některých místech tato snaha přechází až do fáze hravého cvičení. Různé způsoby redukcionistického výkladu mýtu, které Kozák vtipně ukazuje v kapitole „Soumrak bohů“ na různých pohledech na staroseverský Ragnarök (s. 55–59), by bylo možné opět zopakovat nejen u téměř kteréhokoli velkého románu, ale (samozřejmě s nadsázkou) i u Monomýtu samotného. Teoretikové mýtu jako obrazu iniciace by ve struktuře Kozákova díla mohli spatřovat obraz cesty, která přes rozboření starých, redukcionistických představ o mýtech (tj. symbolickou smrt jedince-badatele) vede ke znovuzrození v podobě nového, komplexnějšího a hlubšího chápání mytického myšlení. Vertikální kompozice odpovídá také slunečnímu dramatu: v každé obsáhlejší pasáži je čtenář „zanořen“ do černoty písmen, na konci každé kapitoly ovšem zůstává volné místo na straně, kde se v bělosti papíru obrozuje sluneční zář. Pozdní freudián si zase povšimne krátkosti jednotlivých kapitol, které mohou být odrazem rychlých, intenzivních souloží, marxista v monografii uvidí snahu reifikovat mytologické znalosti a prostřednictvím knižního trhu je proměnit ve hmotné statky…
Ke konci knihy se autor dostává také k rozboru jednotlivých teoretiků monomytické struktury hrdinského iniciačního příběhu (lord Raglan, Vladimir Jakovlevič Propp, Joseph Campbell). Na navazujících úvahách se zajímavě projevují omezení, která tyto postupy mají pro úvahy nad literárními díly obecně. U Proppa si například autor všímá fraktálovitosti struktury a neustálého opakování „základního vzorce“ také v rámci jednotlivých částí vyprávění — aby hrdina mohl napravit nedostatek, musí se vydat do Jiného světa, ale aby vůbec mohl do Jiného světa vstoupit, musí ještě předtím napravit jiný nedostatek a zmocnit se chybějícího magického předmětu apod. (s. 199). Bez mytické nebo pohádkové imaginace ovšem tato „základní struktura“ přesahuje hranice únosné obecnosti: v kterémkoli dramatičtějším díle se budou neustále vracet „konflikty“ postavené na struktuře „problém — vyřešení problému“. Skutečnost, že jde o iniciaci a zásadní proměnu, pak asi není nutně obsažena ve struktuře samé, ale v tom, že je jako mytické vyprávění o proměně, „cestě tam a zase zpátky“, vůbec čten. Toto napětí mezi interním a externím vymezením mýtu, s tím, že každá z těchto možností by byla sama o sobě reduktivní, je něčím, co si autor plně uvědomuje a s čím pracuje. I tak však text na některých místech přináší více otázek než odpovědí, což je postup, který všem akademickým čtenářům vyhovovat nemusí.
Do blízkosti literární vědy se kniha dostává v kapitole „Mýtus a jazyk“, kde se hovoří především o čtyřech „mistrovských tropech“ — metafoře, metonymii, synekdoše a ironii. Ty jistě není třeba představovat, stojí však za pozornost, že je Kozák vcelku logicky používá pro obhajobu mytického myšlení (respektive lidského myšlení, které je v mýtu pouze explicitněji odhaleno), ale je ochoten jim přiřadit konstitutivní tvrzení i jinde — odkazuje se například k Jakobsonově úvaze, že romantismus pracuje především s metaforou, zatímco „na něj navazující“ realismus se vůči němu vymezuje zaměřením na synekdochu (s. 102). Podobně jako u výše zmíněného tvrzení o fetišizaci umění počínající modernou se ovšem jedná o pohled, který je až příliš autoritativní, a navíc není věnován žádný prostor jeho zpochybnění nebo protiargumentům (jak to autor s gustem činí zejména u myšlenek z oblasti psychoanalýzy nebo filozofie).
Pro úvahy nad literaturou jsou ovšem nejzajímavější okamžiky, kdy se ohnisko zájmu přesouvá z mýtu samotného na žánry či způsoby psaní, které se mu „pouze“ podobají. Například ihned po rozboru liminality, tedy postavení Jinakosti do posvátného/tabuizovaného prostoru „mimo“ a zmínkách o cizincích jako králích, léčitelích či zachráncích nemocné společnosti, se připomínají „klasické pohádky“ o králích obcházejících v převleku a „legendy“ o svatých a hrdinech, kteří ve skrytu čekají, až budou moci spasit vlast (s. 170). Takové zmínky pak přímo pudí k dalšímu rozvíjení směrem dále od klasického mýtu: není detektiv také svébytným „božstvem v převleku“, obzvláště když vezmeme v potaz bezvěkého Poirota a podobné figury? A není vypravěč či kronikář téměř každého dramatičtějšího díla nakonec tou silou, která věci otočí k lepšímu — protože fikční světy se vyznačují onou milou vlastností, že se potácejí v nudě a úpadku, ale když se na ně upře pozornost čtenáře, dochází ke zvratům a hrdinským činům?
Patrně nejcennějším odkazem knihy pro literární vědce je ovšem poměrně explicitní upozorňování na nedostatky „mechanistického“ způsobu myšlení, analýzy a rozkladu věcí na jednotlivé části. Jak říká jeden z příkladů v knize, vodník je více než souhrn jevů, které jsou s ním ve vesnici spojovány, pouť je více než jednotlivé kamiony, které přivážejí atrakce, apod. V některých oblastech (přírodověda, ale často i žitá skutečnost) je tendence sklouzávat k partikularitě nebezpečnější, jinde (jazykověda, literární věda) je celek brán v potaz možná o něco častěji. Jde však o cenné varování: pohlédneme-li na četné současné literárněvědné monografie, obzvláště ty kolektivní, vidíme jistý sklon k zaměření na extrémní detail či jednotlivost a jejich vlastnosti; pokus o syntézu je pak přítomen pouze v předmluvě, pokud vůbec. Budiž to upozorněním, abychom nepsali jen o „žbluňkání v tůni“ a o „vrzajících prknech“, ale i o vodnících.
Jan A. Kozák: Monomýtus. Praha, Malvern 2021. 311 stran.
Vychází v České literatuře 6/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
