Kniha začíná pohledem na vázu stojící na stole. Jak je možné, že vidím vázu, a ne barevné skvrny? Jak je možné, že se mi představuje jako věc s vnitřkem a zadní stranou, třebaže ty jsou před mým pohledem skryté? Co všechno mi o sobě váza říká? Jakým způsobem mi váza vypráví o svém účelu, o své minulosti a budoucnosti, jak mi odhaluje svět, s nímž je spjata? Skutečnost se mi zjevuje prostřednictvím významů. Jaká je povaha významů „tvar“, „vzdálenost“, „látka“, „prostor“, „čas“ – tedy významů, o kterých si myslíme, že je dokonale známe, ale nikdy jsme se nepodívali, jak jsou vlastně udělány? Jednotlivý význam může vystupovat pouze jako součást významové stavby – jaká je povaha této stavby? V čem se shoduje a v čem se liší významová stavba vnímání a významová stavba promluvy nebo textu? Dají se tyto dvě stavby oddělit, anebo se prolínají? Kniha Dynamický logos se pokouší odpovědět na tyto otázky.

Co je to středověká filosofie? Jak myslet z hlediska filosofie jednotu „období“, které trvá deset století? Kdy středověk začíná? Kdy končí? Je-li veškerá periodizace vztažena ke svému tématu, odpovíme školometsky, že filosofický středověk začíná v 6. století uzavřením novoplatónské školy v Athénách a končí v samém závěru 15. století vytvořením řeckých studií v Padově. Dělat dějiny středověké filosofie tedy znamená dělat dějiny filosofických textů antiky, jejich forem a žánrů, šíření, předávání, reprodukce, i jejich četby. Zajímat se o překlady a překladatele, o vytváření korpusů děl, o formování kánonů, o instituce, komunity, společenské vrstvy i individua, která k tomu všemu jakýmkoli způsobem přispívají; dále o vztahy, jež tito aktéři udržují; o jejich funkci ve společnosti a církví; o jejich ideologii. Mezi uzavřením školy v Athénách a vzestupem řečtiny v Itálii a poté ve Francii není jen jeden „středověk“: existuje několik pokračování pozdní antiky a několik rozchodů s ní. Některé sahají až k nám: je to „dlouhý středověk“. K prozkoumání tak rozsáhlého pole je zapotřebí zvláštních metod: Constructive Re-Enactment (konstruktivní zopakování) Robina G. Collingwooda, historie myšlenek Arthura O. Lovejoye, Emplotment narativistů, „intriky“ fenomenologů, i dekonstrukce mohou v různé míře nabízet své principy a postupy. Přednáška předního znalce středověké filosofie tvoří další krok k obecné filosofické archeologii: slovy Michela Foucaulta vymezí, „co vyžaduje určitou formu myšlení “, a zaměří se na jednu oblast využití archeologické metody: vynález moderního „subjektu“ v problematickém vymezení středověké filosofie mysli, „karteziánského dualismu“ a vznikající psychologie.

Afroditu, kterou Římané převzali jako Venuši, máme spojenou s „věčnou krásou“, její zobrazení jsou považována za vizualizaci „podstaty ženství“. Kniha Božská nahota. Sochy Venuše od počátku do dneška se zaměřuje na dramatické proměny v pojetí soch antické bohyně sexuality, jež byly důsledkem přehodnocení božstev, rituálů, nahoty, postavení žen a výtvarné kultury. Tak tomu bylo i v poantickém světě, který se k antickému Řecku a Římu a jeho výtvarnému umění znovu a znovu až do současnosti vrací, ale vždy z jiné pozice, s jiným cílem a s jinými výsledky. Zobrazení Afrodity/Venuše tak neustále oscilovalo mezi dvěma protikladnými póly: fascinující božskostí, jež je z principu nezobrazitelná, a ženskostí, atraktivní o to víc, čím více naopak odpovídá naší vizuální zkušenosti.
Jan Bažant (1950) je vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd České republiky a profesorem klasické archeologie na Univerzitě Karlově. Bažantova kniha Perseus a Medúza. Reprezentace mýtu od jeho počátků po dnešek získala v roce 2018 hlavní cenu v kategorii původní vědecké nebo populárně-naučné práce Nakladatelství Academia. Ve stejném nakladatelství vyšla v roce 2022 kniha Antika po česku. Odezvy v umění 19. a 20. století, kterou napsal s Romanem Prahlem. V nakladatelství Propylaeum Univerzitní knihovny v Heidelberku vyšla v roce 2022 zkrácená anglická verze Bažantovy nejnovější knihy Statues of Venus. From Antiquity to the Present.

F. W. J. Schelling (1775 - 1854) rozpracoval systém filosofie identity, jejž poprvé publikoval roku 1801. V následujících textech se jeho myšlenky vyvíjejí a narážejí na limity negativní filosofie. Schelling se snaží tyto problémy vysvětlit přechodem k filosofii svobody. Ve spise Filosofie a náboženství (1804) předkládá základní výklad filosofie identity, vypořádává se s kritikou, ale řeší též problém jednoty svobody a nutnosti, přechodu z ideálna do reálna a tematizuje i některá náboženská témata.

Řehoř z Nyssy (cca 335–cca 395 po Kr.) ve svém raném díle představuje výklad starozákonní knihy Kazatel a jejího zdánlivě pesimistického ladění. Upře-li člověk svou pozornost pouze ke smyslově vnímatelnému světu, musí nakonec opravdu dojít k poznání, že vše je marnost. Vymanit se z této marnosti můžeme podle Řehoře tak, že se zaměříme na opravdové dobro, které není postižitelné smysly a je v každém čase stále stejné. V rámci kritiky lidského úsilí o různá zdánlivá dobra odsuzuje Řehoř velmi ostře také jakoukoli formu otroctví. V závěrečné části spisu ukazuje, jak moc je každá stvořená bytost podmíněna tím, že existuje v čase, a ptá se, co je vhodný okamžik pro ctnost. Člověk nemusí čekat na správnou chvíli, nýbrž může se pro dobro rozhodnout kdykoli a zaměřit k němu celý svůj život.

Tématem nového čísla Kontradikcí je ekosocialismus v postkomunistických zemích.

Změna klimatu pro lidstvo představuje existenční výzvu. Potřeba něco dělat je všeobecně uznávaná, ale akumulace kapitálu neúprosně pokračuje a dokonce mění krize v nové příležitosti k těžbě a zhodnocování. Volba mezi revoluční transformací a společenskou zkázou nebyla nikdy tak výrazná. Tato ekologická krize nás nutí přehodnotit socialistické dědictví ve vztahu k přírodě, včetně nejednoznačného postoje k přírodě ve východoevropském marxismu. Tento postoj, ačkoli se vyznačoval vírou v primát výrobních sil a prométheovskou myšlenkou dobývání přírody, zahrnoval i některé hlasy nesouhlasu a návrhy alternativních cest k socialistické budoucnosti. V aktuálním čísle Kontradikcí se zabýváme tímto komplikovaným dědictvím, jeho historickými kontexty a důsledky pro dnešní teorii a praxi.

Svazek přináší pět studií, jednu recenzní studii a recenze vztažené k tematice intelektuálních dějin raného novověku. L. Řezníková (Praha) se věnuje funkci metafor v Komenského historické teorii a naraci. J. Malura (Praha/Ostrava) zkoumá dějepisné reflexe stavovského povstání a české války z hlediska narativního uchopení společenské krize. R. Újlaki (Budapest) rozebírá náboženskou identitu sedmihradských sabatariánů na přelomu 16. a 17. století z hlediska jejich vztahu k Pesachu/Velikonocím. Z. Žalud a M. Králová (Praha) pojednávají o fenoménu "luterských Lurd" v saském Hornhausenu a edičně zpřístupňují dopis lékaře Jana Marka Marci. N. Mout (Leiden) analyzuje vědecké oslavy Komenského v Nizozemí v letech 1892, 1970 a 1992. P. Pavlas (Praha) se ve své recenzní studii věnuje recentnímu bádání o ramismu a kartesianismu, zvláště nové knize Howarda Hotsona. V angličtině. Ke studiím jsou připojeny anglické abstrakty a česká resumé.

Cílem této studie je porozumění básni Podkoní a žák v literárním poli pozdního středověku. Autor proto báseň srovnává s ostatními dialogickými skladbami z konce 14. století, s poezií z doby husitských válek a s básněmi o smrti. Staročeské dialogické básně představuje z pohledu výzkumu středověké literární recepce (rukopisného kontextu a tiskařských publikačních portfolií) a literárněhistorické antropologie, přičemž dochované texty ukazuje v jejich vzájemných vztazích a pravděpodobných dobových funkcích a účincích. Věnuje se také ověřování literárněhistorických výkladů a konceptualizací, jejichž autorky a autoři se v 19. a 20. století snažili zkoumaná díla využít při rýsování obecnějších dějinných řad a vývojových dynamik. Důraz klade rovněž na sledování jevů, jež ve veršovaných dialozích zvýrazňují přesahující tendence přinejmenším mezi 14. a 16. stoletím. Pozornost věnuje nejprve básním tzv. Smilovy školy – autor popisuje zejména náboženské a sebereflexivní těžiště Nové rady a sleduje vztah lyriky a toxicity ve Sváru vody s vínem. Analyzuje také spory duše s tělem a Rozmlouvání člověka se Smrtí. V básních Hádání Prahy s Kutnou Horou a Václav, Havel a Tábor upozorňuje na rysy, jež je spojují se staršími básněmi, ale i na jejich útěšný a k sobě obrácený rozměr. V závěrečném výkladu Podkoního a žáka je toto srovnání využito k zodpovězení otázky funkcí a smyslu této básně. Autor snáší argumenty pro návrh čtení, jež vrací do hospodské hádky hlas, který v básni nezaznívá.

This publication includes an unabridged and annotated translation of two works by Johann Heinrich Lambert (1728–1777) written in the 1760s: Vorläufige Kenntnisse für die, so die Quadratur und Rectification des Circuls suchen and Mémoire sur quelques propriétés remarquables des quantités transcendentes circulaires et logarithmiques. The translations are accompanied by a contextualised study of each of these works and provide an overview of Lambert’s contributions, showing both the background and the influence of his work. In addition, by adopting a biographical approach, it allows readers to better get to know the scientist himself. 

Lambert was a highly relevant scientist and polymath in his time, admired by the likes of Kant, who despite having made a wide variety of contributions to different branches of knowledge, later faded into an undeserved secondary place with respect to other scientists of the eighteenth century. In mathematics, in particular, he is famous for his research on non-Euclidean geometries, although he is likely best known for having been the first who proved the irrationality of pi. In his Mémoire, he conducted one of the first studies on hyperbolic functions, offered a surprisingly rigorous proof of the irrationality of pi, established for the first time the modern distinction between algebraic and transcendental numbers, and based on such distinction, he conjectured the transcendence of pi and therefore the impossibility of squaring the circle.