Jen velmi těžko lze docenit, jak obrovskou ztrátu pro českou kulturu představuje smrt Jiřího Pechara. Kdo se setkal s jeho pojmově i jazykově až k dokonalosti dovedenými překlady či s jeho vpravdě transdisciplinárními, byť velice skromně, až minimalisticky psanými vědeckými pracemi (z oblasti literární teorie, filozofie nebo psychoanalýzy), mohl obdivovat jak široké pole jeho odborné erudice, tak jeho mistrnou práci s jazykem.
Při pohledu do životopisu Jiřího Pechara na stránkách Filosofického ústavu Akademie věd ČR čteme: Doc. PhDr. Jiří Pechar (nar. 1929) po studiu na Filozofické fakultě UK v Praze nastoupil do Nakladatelství ČSAV, odkud musel v roce 1958 na základě politické prověrky odejít. Poté působil jako překladatel z povolání, a to až do roku 1990, kdy se stal vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu AV ČR a později vedoucím Oddělení současné kontinentální filosofie. V roce 1996 se habilitoval jako docent pro obor francouzská a srovnávací literatura.
První vědecké práce Jiřího Pechara spadají do oblasti literární vědy. Již na sklonku 60. let publikoval zásadní monografii věnovanou problematice francouzského nového románu. Z jeho novějších literárněvědných prací je možno jmenovat knihy Dvacáté století v zrcadle literatury (1999), Interpretace a analýza literárního díla (2002) a Literatura v průsečíku otázek (2012). Jako filozof se Jiří Pechar zabýval zejména problematikou osobní identity (Být sám sebou: pojem identity a jeho meze [1995]) a vztahem filozofie a psychoanalýzy, jemuž věnoval knihu Prostor imaginace (1992). V posledních letech se jeho filozofické bádání zaměřovalo především na dějiny fenomenologie (Problémy fenomenologie: Od Husserla k Derridovi [2007]), filozofii Friedricha Nietzscheho (Otázky Nietzschova myšlení [2012]) a teorii psychoanalýzy (Lacan a Freud [2013]).
Samostatnou zmínku si zaslouží Pecharovo rozsáhlé překladatelské dílo překračující hranice mezi žánry. Za svůj život přeložil více než padesát knih z francouzštiny, němčiny a španělštiny. Jedná se o texty mimořádně náročné, z nichž mnohé patří ke zlatému fondu světové literatury. Namátkou lze jmenovat romány É. Zoly (Hřích abbého Moureta, Štěstí Rougonů či Pod pokličkou), Jorise-Karla Huysmanse (Naruby), N. Sarrautové (Dětství) či Roberta Pingeta (Synátor); a vypíchnout je nutné Pecharovo mistrovské dílo, totiž překlad velké části Proustova Hledání ztraceného času.
Jiří Pechar se systematicky věnoval také překládání nebeletristických děl. Do této kategorie patří především jeho průkopnické překlady C. Lévi-Strausse (Smutné tropy, Myšlení přírodních národů), ale i celá řada dalších titulů, od Ch. Metze (Imaginární signifikant), J.-F. Lyotarda (O postmodernismu), L. Wittgensteina (Filosofická zkoumání) až po S. Freuda (Přednášky k úvodu do psychoanalýzy, Já a Ono a další). Z Pecharovy vlastní autorské tvorby pak uveďme prózu Upilované mříže či pozoruhodné básně vydané pod titulem Slovo v samotě. Pominout nelze ani jeho výlet do memoárové literatury, jehož výsledkem je autobiografie Život na hraně.
Máme-li před sebou tento úctyhodný, ovšem zdaleka ne vyčerpávající přehled jeho díla, překladatelského i vědeckého, literárněvědného i filozofického, teoretického i beletristického, máme zároveň před sebou figuru univerzálního intelektuála z doby, která jako by už nebyla. Je takto široká oblast vědeckého zájmu v dnešní době extrémní specializace a projektizace vědy ještě vůbec myslitelná? Kdo z dnešních vědců a vědkyň má čas, jako Jiří Pechar v 80. letech, si např. mimo oblast své prvotní expertízy paralelně přečíst celou Bibli a celého Marxe a později, v 90. a nultých letech, celého dostupného Husserla, aniž by přitom přišel o své akademické renomé (a tudíž o svou cenu na globalizovaném trhu, kde podniká se svým vlastním akademickým životem) budované na vršení anglicky psaných článků ve velmi úzce vymezené oblasti vědění?
Jméno Jiřího Pechara je rovněž úzce spjato s odkazem francouzsko-české Association Jan Hus, jejímž cílem bylo budovat intelektuální výměny mezi akademiky i studenty nejprve formou bytových seminářů s francouzskými filozofy v období normalizace, poté od 90. let v podobě meziuniverzitní spolupráce a zejména pořádání letních škol francouzské filozofie. Těmito slovy na Jiřího Pechara vzpomíná přední francouzský politický filozof a poslední předseda asociace Étienne Balibar: „Na naše setkání a rozhovory mám nesmazatelnou vzpomínku, od prvního setkání v jeho malém bytě na pražském předměstí v roce 1981 nebo 1982, kde žil ve velké chudobě, ale v radostné činnosti kritika a překladatele z několika jazyků. Pro mě stejně jako jistě pro mnohé z nás byl vzorem inteligence, přísnosti, velkorysosti, důstojnosti a vytrvalosti. Byla to tvůrčí osobnost, která jako by střežila naši asociaci a naše setkávání.“
Kromě Jiřího Pechara jako autora velice rozsáhlého díla překladatelského i vědeckého, s nezastupitelnou rolí ve francouzsko-českém intelektuálním dialogu, jsem „pana docenta“ také znal jako nesmírně velkorysého, zároveň však precizního a přísného vědeckého redaktora začínajících překladatelů z dalších generací. Josef Fulka na Jiřího Pechara vzpomíná těmito slovy: „Osobně nemohu nevzpomenout na trpělivost a nezištnost, s jakou před dávnými lety proškrtával a přepisoval mé první neobratné pokusy o překlady — byla to životní škola, kterou možná v plné míře doceňuji teprve teď.“
Jiří Pechar ochotně a velmi precizně redigoval např. sborník francouzské současné fenomenologie, který přeložil kolektiv překladatelů. Nemohu nevzpomenout v tomto kontextu na příhodu, kterou sám rád se svým jemným smyslem pro humor zmiňoval. Jeden text z uvedeného sborníku byl podle pana docenta velmi špatně přeložen. Když posléze o celém rukopisu hovořil s jedním z editorů, otázal se ho: „Prosím vás, tahle studie je přeložená opravdu příšerně, nevíte, kdo ji překládal?“ „To jsem přeložil já, pane docente,“ zněla tehdy odpověď editora. Když jsem později sám do češtiny převáděl texty Emmanuela Levinase, pan docent je pečlivě přečetl a můj neobratný pokus o překlad doslova učinil publikovatelným tím, že se obětavě pustil do desítek úprav na každé straně.
Při procházení Pecharovy pozůstalosti jsem narazil na jeden text (Josefu Fulkovi děkuji za laskavé upozornění), který zdá se vybočuje z jinak uměřeného, někdy až suchopárného stylu, jakým měl ve zvyku referovat o jednotlivých autorech či myšlenkových směrech, svou téměř básnickou imaginací. Jedná se o doslov k českému překladu výboru z Mallarmého s názvem Faunovo odpoledne a jiné básně. „A tak i sama smrt ve své náhodnosti jako by stvrzovala svým nečekaným zásahem poselství tohoto vrhače kostek, který právě fragmentárností svého dobově podmíněného díla dává zaplát souhvězdí, jež ozařuje i oblohu našich dnů. Je to poselství vypovídající o neodlučitelné jednotě svobody a tvůrčí i lidské kázně“. Pan docent Pechar pro mě bude vždy představovat právě takovou neodlučitelnou jednotu svobody bádání a tvůrčí i lidské kázně a nejen svým mistrovským dílem překladatelským, nýbrž také velkorysým „otcovstvím“, s nímž předával svůj překladatelský um, bude ozařovat i oblohu našich dalších dnů.
Vychází v České literatuře 6/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
