Znovu o humanismu

Pokud bychom přemýšleli, které téma z oblasti české literatury může dnes podnítit rozsáhlou polemiku, málokoho by asi napadl humanismus. A přece se právě toto období, zdánlivě pevně ukotvené v kánonu české literatury, dostalo v posledních letech do středu a střetu badatelského zájmu.

Ponechám teď stranou řadu monografií, edicí i kratších prací a připomenu pouze diskuzi započatou na stránkách tohoto časopisu v roce 2014 a obnovenou monotematickým číslem 6 v roce 2019; diskuzi, která vznikla právě v reakci na studii Eduarda Fernándeze Couceira „O národním humanismu, jeho domnělém zakladateli a takzvaném manifestu“ (Česká literatura 2014/2). Knihu Pronikání humanismu a renesance do české knižní kultury můžeme číst jako pokračování této polemiky, ostatně teze Couceirovy monografie jsou totožné s jeho tamější studií a značná část textu se věnuje vymezování se vůči jiným názorům, které tehdy v diskuzi zazněly. Třebaže to autor neuvádí, vznikla jeho kniha původně jako dizertační práce (2018), a bohužel se zdá, že její monografická verze nedoznala výraznějších změn. Zaprvé se Couceirově práci nevyhnul typický nešvar studentských prací, totiž rozsáhlé úvodní kapitoly, vesměs přehledové a shrnující, a nepoměrně k nim stručné jádro s vlastními výzkumy a tezemi; zadruhé také v knize zůstaly některé (byť marginální) věcné chyby, na něž poukázala oponentura. Zatřetí a především však Fernández Couceiro nedokázal otupit útočnost svého textu — sám se v úvodu knihy omlouvá za polemický tón, což se ovšem jeví jako pouhé captatio benevolentiae. Tato polemičnost značně pokouší čtenářovu trpělivost, autor totiž vrší argumenty proti svým „protivníkům“ přibližně v celé první polovině knihy a své názory mnohdy hrotí až do osobních invektiv, přičemž je podkládá citáty leckdy vytrženými z kontextu, či přímo dezinterpretovanými. Terčem jeho polemiky jsou jednak badatelé představující „osvícensko-marxistickou linii“ výkladu humanismu: Fernández Couceiro demytizuje jejich pojetí tohoto pojmu, možná s větší pompou, než je třeba — údajně proto, že tuto linii výkladu dosud nikdo oficiálně nekritizoval. Oním nevyhnutelným druhým jednak jsou současní odborníci na humanismus, převážně literární historikové, převážně jeho „odpůrci“ ze zmíněné diskuze v Čes­ ké literatuře. Zdá se, že autor je ochoten uznat pouze názory Lucie Storchové (ovšem ve své knize se o její práce opírá jen minimálně, což pokládám za značné ochuzení, ne-li přímo zkreslení jeho argumentace) a pak samozřejmě Petra Voita. Jak sám přiznává hned v úvodu, ve svých názorech na humanismus a jeho projevy v českých zemích se téměř bez výhrad shoduje s Voitovou koncepcí, tato publikace má být jen jakýmsi dodatkem k Voitově „monumentální práci“. Mimochodem — rétorická vyhrocenost celého textu mne ponoukla k sestavení malého korpusu hodnocení, jaká jsou v něm přisouzena současným odborníkům na humanismus. A tak zatímco Voit trefně připomíná, novátorsky a správně konstatuje, ostatní badatelé se k humanismu vyjadřují podivně, předvádějí me­ todologické žonglérství a jejich teze jsou kuriózní. Snad tato malá ukázka naznačí, proč tento text může u mnohých budit smíšené pocity.

K dobrému čtenářskému zážitku nepřispívá ani hojnost poznámek pod čarou, mnohdy zaujímajících větší podíl stránky než vlastní text. Většina čtenářů na ně asi brzy rezignuje, poctivá menšina rychle ztratí souvislou nit textu v bludišti nejrůznějších připodotknutí. Škoda, že autor nedokázal včlenit své myšlenky do jednolitého výkladu, mnohé z jeho poznámek navíc oslabují čtenářovu důvěru v oprávněnost argumentace — ať už jsou to citáty, zdánlivě dokládající pochybenost jeho „protivníků“ (při pozornějším čtení ovšem nevyznívají zdaleka tak jednoznačně), nebo jiné doplňující informace. Toto vše, co čtenáři velmi znesnadňuje přijetí této knihy, bohužel zbytečně zastiňuje její vědecký přínos.

Většinu autorových tezí obsáhla již jeho studie v České literatuře, zde je nicméně nalezneme zasazené do kontextu a důkladněji rozpracované. Jako hranice svého zkoumání stanovuje Fernández Couceiro nástup knihtisku v českých zemích (1476) a jeho omezení Ferdinandem I. (1547). Ačkoli zmíněné období bývá běžně začleňováno do periody humanistického písemnictví v Čechách, do dlouhého „zlatého“ 16. věku, Fernández Couceiro přesvědčivě ukazuje, že toto chápání neodpovídá dobovým tiskařským aktivitám a snad i literárnímu provozu obecně. Odhaluje horror vacui starší české literární historiografie, její snahu zahrnout plynule do příběhu české literatury humanistickou periodu, třebaže tomu faktický stav staročeského písemnictví neodpovídá. V dobrém vyprávění však nemůže být stoletá proluka, vyplněná jen Hynkem z Poděbrad a bezradným krčením badatelových ramen. Mezeru je nutné ucpat stůj co stůj. Stejně pronikavě poukazuje Fernández Couceiro na opačný problém, příznačný zvláště pro současné bádání (nejen) o starší české literatuře, a to na tendenci vytvářet spíše lexikony než narativní dějiny (s. 68–69). Přestože se mnohdy jedná o díla nesporné kvality — viz nedávno vydané Companion to Central and Eastern European Humanism. The Czech Lands (Lucie Storchová et al. 2020) — představuje forma slovníku pohodlnou cestu, jak se vyhnout zneklidňujícím prázdným místům v dějinách české literatury i složitému konstruování narativu.

Couceirův kritický přístup k humanistickým snahám na přelomu a 16. století také odhaluje zkreslenou optiku, jíž nazíráme na starší českou literaturu, tedy na celých devět staletí od příchodu Konstantina a Metoděje až do národního obrození. Z tohoto období směle odkrajujeme minimálně sto let pro baroko, dvě stě pro dobu gotickou, 16. století s koncem 15. a počátkem 17. je vyhrazeno humanismu. Méně často ale pociťujeme vývoj uvnitř těchto časových úseků — podobně jako nelze mluvit jedním dechem o Vavákovi a Zeyerovi či Jiráskovi a Ajvazovi, tak ani počátek 16. století nemůžeme klást na roveň jeho konci.

Fernández Couceiro zdravě nepřeceňuje českou knižní produkci 16. století, nerozpakuje se upozornit na její nedostatečnost v porovnání s evropskou. Příčinu vidí v reformaci, která zavlekla české země do „sebestředného náboženského mesianismu“ a zapříčinila jejich odmítavý postoj „k jakýmkoliv kulturním novinkám“ (anotace). „Kulturní mezera“ jako neblahé dědictví husitského hnutí (s. 150) — to není teze příliš novátorská, jak by se z Couceirova výkladu mohlo jevit. Málo obvyklé je snad jen rozšíření kulturní proluky až do poloviny století. Nabízí se proto možnost srovnání se zeměmi, které byly v této době rovněž zasaženy reformací: Jakým způsobem se k humanismu stavěly jejich elity? Bylo zde pronikání humanismu podobně rozpačité jako v české kultuře? Pokud nikoli, čím byl tento rozdíl způsoben? Případně — můžeme z chabé recepce humanismu v českých zemích vinit pouze náboženskou orientaci většinové společnosti? Toto vše se nabízí jako další možnosti rozšíření Couceirových tezí. Patrně není potřeba vymezovat se vůči ztotožňování renesance s reformací, jak to autor — s obvyklou pompou — činí (s. 74), toto banální a zjevně nepravdivé zjednodušování dnes stěží nalezneme i na úrovni středoškolského a základního vzdělávání. V metodologických kapitolách ovšem postrádám jinou diferenciaci: odlišení humanismu a renesance. Fernández Couceiro často mluví jedním dechem o obou těchto fenoménech, z jeho obsáhlého výkladu nicméně nevysvítá, jaký je mezi nimi rozdíl. Možná zbytečná banalita a recenzentské puntičkářství; věnuje-li však autor polovinu knihy teoretickým úvahám o humanismu a podrobné kritice badatelských přístupů, lze po něm vyžadovat větší explicitnost a přinejmenším stejnou důslednost, jakou on požaduje od svých „odpůrců“.

Podobně nejasná se často jeví hranice mezi knihovědnou a literárněhistorickou argumentací. Jistě — Fernández Couceiro se snaží pohlížet na knižní kulturu interdisciplinární perspektivou. Bohužel to ale mnohdy dopadá tak, že kritizuje literární historiky pro jejich závěry, argumentuje však pouze knihovědně. Čtenář si tak připadá jako v pohádce o chytré horákyni, kdy se hříbě narodilo hřebci a sedlák chytal ryby v lese na kopci. Literárněhistorické zkoumání se přece neomezuje pouze na to, které knihy v dané době vycházely, ba ani pouze na paratexty! Můžeme do humanistické literatury počítat pouze díla, která se k antické tradici hlásí svým titulem nebo předmluvou? Kde zůstaly jemnější postupy literárněvědné práce? Není možné spatřovat pronikání humanismu do českého písemnictví i v textech, které se k tomuto fenoménu explicitně nepřihlašují? Knihovědný pohled na pronikání humanismu do českých zemí je bezesporu pro literární dějepisectví velmi přínosný a v lecčems korigující; byla bych nicméně opatrnější v absolutizaci závěrů z něho vyplývajících.

Ostatně ani z hlediska knihovědy nejsou Couceirovy výzkumy úplné: chybí v nich zohlednění rukopisné produkce. Autor jako hlavní důvody tohoto opomenutí uvádí, že jednak neexistuje přehledné zmapování rukopisné produkce po vynálezu knihtisku, kromě statě Bořka Neškudly (s. 73) — těchto prací je však více, přinejmenším by bylo náležité zmínit alespoň kolektivní monografii Paralelní existence, která se zabývá právě tímto obdobím a vyšla ve stejné ediční řadě jako Couceirova kniha (Knižní kultura, sv. 2, 2020). Jednak také podle Fernándeze Couceira „formální, technologické, ekonomické, sociální a politické aspekty tištěnou knihu vzdalují jejímu rukopisnému protějšku“ (ibid.). Není mi příliš jasné, v čem by tato odlišnost měla bránit při zkoumání humanismu v české kultuře. Třebaže Neškudlova studie podle Fernándeze Couceira „neukazuje velký ohlas humanistické nebo antické literatury v rukopisném komunikačním okruhu“ (ibid.), můžeme předpokládat, že podrobnější zkoumání rukopisné produkce by mohlo autorovy závěry podstatně obohatit (nebo korigovat?). Jak zmiňované Companion, tak i např. práce Lucie Storchové ukazují, že čeští humanisté nevyužívali k literární kominukaci výhradně tištěných médií. Připomenu alespoň Řehoře Hrubého z Jelení, který se od knihtisku vědomě odklání, a to nejen z technických důvodů. Rukopisy měly ještě dlouho po zavedení knihtisku své nepopiratelné přednosti. Rovnítko, které Fernández Couceiro klade mezi knihtisk a širší recepci, nemusí vždy platit; vytištění knihy neznamená automaticky velký čtenářský zájem, na ten lze minimálně stejně vhodně usuzovat z rukopisných opisů.

Couceirova demytizace humanismu v české kultuře má tedy jisté mezery. Přesto je její význam pro literární dějepisectví raného novověku nepopiratelný, snaha korigovat literární bádání knihovědným pohledem je pro staročeskou literaturu značně obohacující. Toto obohacení nemohu a nechci autorovi odepřít, byť jsem si „dovolila polemický tón, který mi — jak doufám — bude prominut“ (s. 9). Couceirovu knihu chápu jako výzvu — její teze boří tradiční interpretační linii bohemikální literatury přelomu 15. a 16. století. „Je čas bořit i čas budovat“ (Kaz 3,3) — nyní je tedy třeba znovu a lépe zasadit toto období do příběhu českého písemnictví.

Eduardo Fernández Couceiro: Pronikání humanismu a renesance do české knižní kultury. Praha, Academia 2022. 177 stran.

Vychází v České literatuře 1/2023.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek