Vladimír Macura (1945‒1999) nepochybně patří k nejvýraznějším a nejinspirativnějším osobnostem české literární vědy. Byl však také výrazným spisovatelem a pozoruhodným člověkem. Monografie Pavla Janouška se soustředí na vykreslení jeho literárních snah od juvenilní básnické tvorby v časech ostravského mládí přes léta studentská až po dobu, kdy se stal uznávaným sémiotikem a spisovatelem. Analyzuje ty Macurovy odborné publikace, které zásadně proměnily naše vnímání českého národního obrození, případně přesvědčivě pojmenovaly a vyložily kulturu socialistickou, a věnuje se také vývojovým proměnám jeho díla prozaického. Cílem je zachytit celoživotní jednotu postoje a tvorby, ono zvláštní macurovské propojování seriózní literární a vědecké práce se smyslem pro hru a mystifikaci chápanou jako akt kreativní semiózy, jenž má schopnost vytvářet a měnit svět kolem nás.