Karel Závěta byl významnou osobností fyziky kondenzovaných látek. Před 67 lety, prvního února 1956, nastoupil do tehdejšího Ústavu technické fyziky ČSAV, dnešního Fyzikálního ústavu AV ČR. Svou vědeckou dráhu započal v oddělení magnetismu vedeném J. Brožem. Zapojil se do studia feritů a v této problematice pokračoval ve spolupráci se S. Krupičkou. Tématem jeho kandidátské práce bylo využití elektrické vodivosti k měření magnetokalorického jevu. Několik let pak zastával funkci vědeckého tajemníka ústavu.
Karel Závěta
Karel Závěta byl významnou osobností fyziky kondenzovaných látek. Před 67 lety, prvního února 1956, nastoupil do tehdejšího Ústavu technické fyziky ČSAV, dnešního Fyzikálního ústavu AV ČR. Svou vědeckou dráhu započal v oddělení magnetismu vedeném J. Brožem. Zapojil se do studia feritů a v této problematice pokračoval ve spolupráci se S. Krupičkou. Tématem jeho kandidátské práce bylo využití elektrické vodivosti k měření magnetokalorického jevu. Několik let pak zastával funkci vědeckého tajemníka ústavu.
Během půlroční stáže ve skupině K. P. Bělova na Moskevské státní univerzitě se zabýval fyzikálními vlastnostmi monokrystalů feritů a navrátil se do již mezitím přejmenovaného Ústavu fyziky pevných látek. V 60. letech ve spolupráci se skupinou E. Trinklera z Lotyšské akademie věd v Rize studoval vliv gama záření na magnetické vlastnosti feritů. O magnetických vlastnostech pevných látek přednášel na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1968 a 1969 působil jako hostující profesor na University of Maryland, kde pokračoval ve výzkumu vlastností ferritů pomocí feromagnetické rezonance, vedl zde semestrální přednášky o vybraných problémech magnetismu pevných látek a přednesl i řadu zvaných přednášek na prestižních amerických univerzitách.
Karel Závěta se řídil svým oblíbeným citátem A. Mauroise: „Stárnutí je zlozvyk, na nějž opravdu zaměstnaný člověk nemá čas“.
Po návratu z USA došlo v důsledku normalizace k omezení jeho kontaktů se zahraničními vědci a nebyly mu povolovány služební výjezdy do zahraničí. Ve spolupráci s J. Šestákem se začal zabývat amorfními magnetickými materiály, připravovanými jako prudce chlazená skla obsahující oxid železa. Navázal spolupráci se skupinou J. Schneidera v Drážďanech v rámci výzkumu amorfních materiálů, který byl v 70. letech obohacen o studium vlastností magnetických kovových skel ve formě tenkých pásků připravovaných ve skupině P. Duhaje ve Fyzikálním ústavu SAV.
Úspěšné výsledky výzkumu amorfních materiálů ve spolupráci s drážďanskou skupinou byly v r. 1982 odměněny společnou cenou ČSAV a AdW NDR. Od počátku 80. let se K. Závěta na půdě Fyzikálního Ústavu s využitím skenovací elektronové mikroskopie zabýval ve spolupráci se skupinou K. Jurka magnetickou doménovou strukturou amorfních pásků. O něco později navázal těsnou a plodnou spolupráci s T. Zemčíkem z ÚFM ČSAV v Brně, kdy ke zkoumání magneticky uspořádaných amorfních látek začali využívat Mössbauerovu spektroskopii.
Po úmrtí T. Zemčíka v roce 1993 se stal vedoucím laboratoře Mössbauerovy spektroskopie jako společného pracoviště MFF UK, FZU AV ČR, PřF UK a ÚACh AVČR v areálu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Troji a byl jejím vedoucím až do roku 2009. Zasloužil se o rozvoj studia magnetických materiálů, zejména magnetických nanočástic a později multiferoických materiálů s využitím kombinace měření jejich magnetických vlastností a Mössbauerovy spektroskopie.
Velmi plodnou se ukázala také jeho těsná spolupráce s E. Pollertem a později s O. Kamanem a V. Herynkem, se kterými se věnoval magnetickým nanočásticím oxidů železa a jejich využitím v medicíně pro hypertermii při léčbě nádorových onemocnění a jako kontrastních látek pro zobrazování pomocí jaderné magnetické rezonance. Kromě toho se K. Závěta zabýval ve spolupráci s Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského komplexním výzkumem katalytických vlastností zeolitů se zabudovanými ionty železa. V době jeho působení na katedře fyziky nízkých teplot MFF UK byl školitelem nebo konzultantem řady bakalářských, diplomových či disertačních prací a přednášel o Mössbauerově spektroskopii a magnetických nanočásticích v magisterském a doktorském studijním programu.
V letech 2008-2011 byl Karel Závěta spoluřešitelem grantu „Čeští vědci v exilu 1948-1989“, za nějž byla řešitelskému kolektivu udělena Cena Akademie věd ČR. Byl editorem sborníků řady konferencí, členem redakční rady Czechoslovak Journal of Physics. Řadu let se jako člen organizačních výborů podílel na pořádání cyklu konferencí Soft Magnetic Materials. V roce 2018 ještě přednášel, jak ostatně opakovaně při několika svých předchozích vystoupeních sám říkal, na své „poslední konferenci“, speciálně uspořádané u příležitosti jeho významného životního jubilea – Mössbauer Spectroscopy in Materials Science 2018 ve Vile Lanna v Praze. Řídil se totiž svým oblíbeným citátem A. Mauroise: „Stárnutí je zlozvyk, na nějž opravdu zaměstnaný člověk nemá čas."
Bohaté a různorodé vědecké činnosti se věnoval až do poslední chvíle. V loňském roce spolu se svým zetěm P. Ripkou ještě upravoval a redigoval druhé vydání knihy „Magnetic sensors and magnetometers“. Na „Káju Závětu“ (jinak se o něm asi nikdo, kdo ho blíže znal, nezmínil) je radost vzpomínat i jako na jednoho z posledních gentlemanů ve fyzice, s velkou variabilitou elegantních motýlků pod krkem. Gentlemanem byl nejen svým vzhledem, ale hlavně svým citlivým přístupem ke všem kolegům, galantností k ženám a ochotou prodiskutovat jakýkoli problém. Jako znalec a milovník klasické hudby se rád účastnil mnoha koncertů, ozdoben typickým motýlkem s hudebním motivem not. Byl hrdý na svou široce rozvětvenou rodinu, kterou miloval a o které svým přátelům pravidelně podával rozsáhlý novoroční „Report“. Patřil k těm, kteří bez zbytečného mentorování dokázali osobním příkladem pozitivně ovlivnit své okolí, a proto budeme na našeho Káju rádi a dlouho vzpomínat.
Karel Závěta zemřel ve věku nedožitých devadesáti let dne 1. února 2023.