Krejčík: „Problémem číslo jedna je společenská adaptace na klimatickou krizi"

Jak byste stručně popsal projekt?

Projekt je založen na zkoumání problémů od globálního měřítka k lokálnímu, tedy jak se lokální komunity staví ke globální problematice. Celý projekt je zastřešen Strategií AV21. Výzkumný program zahrnuje pět témat a kombinuje badatele z oblastí, které odpovídají dané problematice. Uvnitř témat fungují ještě tzv. aktivity, které realizuje jeden člověk nebo menší tým badatelů.

Velkou problematikou jsou mimo jiné konflikty. Jaké konflikty zkoumáte?

Ty válečné, ale my se snažíme zkoumat různé štěpné linie uvnitř společností nebo i mezi nimi. Celým projektem se zabývá tým badatelů z osmi ústavů Akademie věd. Snažíme se každý ve své expertíze zkoumat nějaké konfliktní linie, procesy a případná řešení. Ve výsledku sice obsáhneme spíše jen oddělené problémy, ale i ty mají svůj význam. Sice by bylo krásné mít větší ambice a přijít s nějakou univerzální teorií nebo globálním řešením, ale na takové úkoly bohužel zatím v Česku nemáme kapacity.

Je nějaká oblast, která byla v projektu výrazně více zkoumána?

Projekt je velice široce rozkročený, čemuž napovídá i samotný název. Zamýšlený byl tak, že půjde hlavně po příčinách a souvislostech daných problémů. V první řadě se řešily otázky z politické teorie, filozofie, práva, sociologie a různých area studies. Zapojili se také kolegové z antropologie, etnologie nebo současných dějin. Snažili jsme se tak najít a identifikovat různá ohniska ať už aktuálních, či potenciálních konfliktů mezi nejrůznějšími aktéry na národní a globální úrovni.

Vzhledem k mnoha výzkumným oblastem celého projektu se také došlo k mnoha výsledkům. Je nějaká oblast, ve které byl ten finální výstup nejviditelnější?

Na začátku projektu světem rezonovala válka v Sýrii a migrační krize, a tak se v českém diskursu projevovaly i konflikty týkající se migrace, vnímání menšin apod. Kolegové z Orientálního ústavu se zaměřili zejména na to, jak „zlidštit“ onu pomyslnou hrozbu islámu, kterou strašili politici. Ve spojitosti s tím vydali například Islámskou čítanku. Připravili zrcadlové překlady klasických i moderních náboženských textů a funguje to jako učebnice.

Jaký byl plánovaný závěr projektu?

Využít příležitost k podpoře vlastního výzkumu, větší popularizaci naší práce, a také integraci a spolupráci odborníků napříč ústavy AV ČR. Jedním z cílů bylo také získat financování na větší projekt v rámci jednoho z evropských operačních programů. Bohužel jsme se nedostali přes druhé kolo a nemohli jsme tak začít náš výzkumný program dále rozšiřovat. Nicméně zůstal kořen původního plánu vytvořit soudržnou skupinu expertů napříč několika ústavy. Ta by spolupracovala na zkoumání obecnějších vzorců problematiky z různých sfér. Koncept, ke kterému jsme se dopracovali, v současnosti funguje na bázi spolupráce mezi ústavy AV ČR, pořád jde ale spíš o menší pracovní skupiny. Ano, bylo by hezké, kdyby se díky tomuto projektu podařilo objevit například nějaké vzorce, které by šlo zobecnit a aplikovat jako širší teoretický rámec, ale takhle velkých cílů se nám dosáhnout nepodařilo.

Tím, že je projekt tak široce rozkročený, na co jste narazili, že se dá či nedá změřit?

Když projekt v roce 2016 začínal, zaměření bylo nejvíce na vztahy k menšinám, neboť ve společnosti silně rezonovala problematika migrace. Postupně se k tomu přidávaly další věci, ať už pandemie nebo vojenský konflikt na Ukrajině. Výzkumy veřejného mínění na tato a podobná témata většinou už existovaly, nicméně díky podpoře v rámci Strategie AV21 bylo možné daná šetření rozšířit o další panely s patřičným okruhem otázek.

Jak jste se na tomto zkoumání podílel Vy sám?

Já osobně osobně jsem uspořádal několik akcí zaměřených na problematiku současné indické společnosti, věnoval se popularizaci a v současnosti dokončuji knihu na téma politického myšlení marginalizovaných skupin společnosti. Realizoval jsem také dvě průzkumné terénní sondy, protože mě zajímají tradiční přístupy k ochraně přírody a to, jak do nich v současnosti promlouvá mimo tradicionalismu i politický konzervatismus.

Mezi výzkumnými oblastmi je také prosazování spravedlnosti a demokracie. Dříve bylo jasněji vidět, co je demokracie a kde má své hranice. Je to tím, že dříve proti demokracii často stál nějaký totalitní režim a lidé tak zřetelněji viděli rozdíl?

Je to téma, které je velice dobře monitorované, protože můžeme operovat s nejrůznějšími daty, ať už z výsledků demokratických voleb, nebo nejrůznějších indexů připravovaných rozsáhlými týmy odborníků – kolegyně Zdenka Mansfeldová a Petra Guasti z našeho výzkumného týmu se ostatně takto podílejí na analýzách v rámci takzvaného transformačního indexu Bertelsmannovy nadace, který hodnotí politický a ekonomický vývoj v rozvojových a transformujících se zemích. Už delší dobu se ale mluví o trendu neliberální demokracie. Jde o to, že jsme velice dlouho brali demokracii jako synonymum pro demokracii liberální. Jenže demokracie je v první řadě proces, jakým jsou vybíráni zástupci, zatímco liberální demokracie zároveň dbá i na nezadatelná práva členů společnosti, kterou sdružuje. Dnes tedy často můžeme vidět, že je ve svobodných a férových volbách zvolen zástupce, který ale nemá až tak vřelý vztah k lidským právům a svobodám. Demokracie se tak jeví jako prostředník, díky kterému můžeme dosáhnout cílů, které ve výsledku už příliš demokratické být nemusí – třeba když strany a kandidáti, že v případě svého zvolení omezí práva určitých menšin.

V posledních letech se hodně řeší otázka identity, potažmo rozšiřování práv pro další menšinové skupiny. Dalo by se říct, že vzniká více menšin nebo nové nahrazují ty staré?

Musíme si uvědomit, že veškeré identity a role, které se k nim vážou, se vytvářejí v interakcích mezi jednotlivci a komunitami. Proto se také v různých společnostech a obdobích hlásí o svá práva různé menšiny. Mohu uvést příklad z Indie, která už od roku 2014 uznává možnost třetího pohlaví pro trans lidi, zatímco u nás tahle debata sotva začala. Vždy záleží na přístupu společnosti i politické reprezentace vůči uznání a zapojení nejrůznějších skupin do chodu státu. Přístup k menšinám se tak odvíjí od uznání všech identit, které vnímáme jako výrazně odlišné od většinové společnosti. Tématu se věnují antropologie nebo politická filozofie a dala by se na něj zpracovat spousta dalších studií, ale závěrečné slovo v otázce přístupu k menšinám nebude mít vědec, vždy to budou lidé.

Když odbočíme od problematiky menšin a přesuneme se k dalšímu problému, kterým je klimatická krize. Tu si už dnes velká část lidí uvědomuje, s čímž přicházejí také snahy o změnu. Podle všeho je nicméně jasné, že ke změně je potřeba dělat mnohem více. Posouváme se někam v tom, co jsme ochotni pro zmírnění klimatické krize udělat?

Lidé si problému většinově začínají všímat, což je samozřejmě dobře. Individuálním přístupům k šetrnému životnímu stylu se u nás věnuje třeba kolegyně Marta Kolářová, které na toto téma nedávno vyšla kniha V souladu s přírodou. Mnohem důležitější je však systémová změna, které by ale muselo být dosaženo nějakými politickými prostředky, ideálně ve volbách. Do těch vstupují političtí aktéři a strany, kteří mají samozřejmě potřebu být zvoleni, ale zároveň i vlastní zájmy, cíle či sponzoři, kterým musí vyhovět. V závěru tedy lidé třeba o problémech vědí, ale politické strany jim nenabízí jejich řešení. V Česku například většina významnějších stran problematiku změn klimatu prakticky ignoruje. Obecně se před volbami deklarace politických stran omezí na základní slogany, a jen málokdo má opravdový program, který by se aktuálním tématům klimatické změny podrobně věnoval.

V budoucnosti se zřejmě dají do pohybu masy lidí, a to zejména kvůli oteplování planety. Máte nějaká data, jestli imigrace z tohoto důvodu už začíná přibývat nebo má nějaké předpoklady?

K migraci kvůli klimatu už ve velké míře dochází, většinou ale uvnitř regionů či kontinentů, takže ji z Evropy tolik nevidíme. Pokud budu mluvit o „své“ Indii, tak tam je důležitým faktorem, že je to velké území se spoustou agroklimatických zón. V zemi je celkem běžná sezónní migrace, kdy se desítky milionů zemědělských pracovníků během roku zapojí do sklizní různých plodin ve třech nebo čtyřech svazových státech. Podobně pokud klimatické změny ovlivňují zemědělské výnosy nebo množství vody v krajině, pořád se ještě dá aspoň dočasně přesouvat na místa, kde jsou podmínky příznivější, což dnes vidíme zejména ve střední Indii. Celkem běžnou situací je vylidnění třeba i celého okresu na období, kdy je tam nedostatek vody a lidé se přesunou někam jinam. Pokud ale indické zemědělství následkem klimatických změn zkolabuje, bude to obrovský problém pro celý svět. Pracuje v něm totiž zhruba polovina indického obyvatelstva čili každý dvanáctý člověk na planetě.

Na jaký z problémů 21. století bychom se měli momentálně soustředit?

Za mě je problémem číslo jedna společenská adaptace na klimatickou krizi. To je ostatně jedna z mála věcí, na které se už dnes shoduje i většina těch, kteří tvrdí, že ke změnám klimatu nedochází lidským přičiněním. Čistých popíračů už je dnes naprosté minimum. Od přiznání problému k jeho řešení ale vede dlouhá cesta a my jsme teprve na začátku.

Více informací o programu a jeho dílčích výzkumných tématech naleznete na webu globalnikonflikty.cz. Rozhovor vedla Sára Bernáthová v rámci stážového projektu Otevřená věda.