Poprvé jsem se setkal s tímto milým a přívětivým člověkem před více než čtyřiceti lety. Přišel do literárního semináře plzeňského gymnázia v roli pozvaného hosta — vysokoškolského odborníka — a přítomné studenty okamžitě zaujal. Byli nadšeni především jeho noblesním vystupováním… odborná kvalita vystoupení „vešla“ tak nějak přirozeně s ním. Pro mnohé tehdejší středoškoláky se pak literatura stala celoživotní láskou. Také díky němu. Naposledy jsem se setkal s tímto milým a přívětivým člověkem — ale také kolegou a přítelem — na sklonku roku 2022.
Životní běh prof. Viktora Viktory je spojen s Plzní a Plzeňskem. Narodil se 20. ledna 1942 do učitelské rodiny. Nejen pedagogické, ale i selské rodové kořeny formovaly charakter mladého talentovaného muže a později sehrály v jeho životě zásadní roli. Mladá učitelská rodina původně žila s malým předškolákem v prostorném služebním ředitelském bytě v Chlumčanech; maminka učila v obecné škole, otec řediteloval a vyučoval na tzv. škole měšťanské.
Závažné problémy nastaly v roce 1948. Otci, který měl bohaté ředitelské zkušenosti ze Stříbra i ze zmíněných Chlumčan, nepředhazovali jeho selský původ (bratranec pana profesora dodnes soukromě hospodaří na jižním Plzeňsku, ve Kbeli nedaleko Přeštic) ani bratrovu legionářskou minulost, pomaličku se však zintenzivňoval tlak na deklaraci politické příslušnosti obou rodičů. Maminka se ve snaze zachránit profesní pozici rodiny nakonec po dlouhém vnitřním boji politicky angažovala, otec však zaujal nekompromisní postoj a vědom si rodových tradic i prvorepublikových hodnot československé meziválečné společnosti odmítl vstoupit do komunistické strany.
Byl odstraněn z ředitelského postu a musel uvolnit služební byt s nejistou vidinou profesní i občanské budoucnosti. Psal se rok 1948. Rodina se přestěhovala do Dolní Lukavice na jižním Plzeňsku, ale prozatím bez otce, kterému bylo přiděleno místo ve vzdálených Volenicích na Strakonicku. Denní (či týdenní) cestování za rodinou do Dolní Lukavice bylo na prahu 50. let z finančních, dopravních i časových důvodů prakticky vyloučené, tatínek proto navštěvoval své nejbližší pouze jednou za měsíc, a to po několika přestupech mezi autobusy a vlaky korunovaných závěrečnou mnohakilometrovou pěší anabází. Roku 1951 byli rodiče přeloženi do Plzně, nebyl jim však přidělen byt. Dočasně se ubytovali v jedné světnici domku maminčina bratra. Nemovitost neměla žádné sociální zázemí, na suchou toaletu a pro vodu chodili na dvůr. Rodinná situace se výrazněji zlepšila roku 1952. Viktorova plzeňská babička — maminčina matka — přenechala vdané dceři městský byt o dvou místnostech, ve kterém žila s druhou dcerou.
Chlapec dobře prospíval — nejprve v národní škole v Dolní Lukavici a později v Plzni, kde školu dokončil a byl přijat na jedenáctiletku (dnešní Gymnázium Mikulášské nám. 23). Odmaturoval jako sedmnáctiletý a rodiče rozhodovali o jeho budoucnosti. Tatínek trval na pražském studiu matematiky. Vysokoškolský student prospíval horko těžko a opakovaně žádal o přestup na humanitně zaměřenou vysokou školu. Tatínek nakonec souhlasil, ale jeho vůle opět částečně dominovala (trval na studiích v Praze) a syn absolvoval přijímací řízení na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Případnost volby studijní kombinace český jazyk a dějepis se ale překvapivě nepotvrdila; zkoušený podle vlastních slov „vyhověl v dějepisu tak napůl a u přijímaček z literatury bouchl docela“.
Rodiče naštěstí obdrželi informaci, že se nedávno otevřenému Pedagogickému institutu v Plzni nedostává mužských zájemců o studium. Psal se rok 1960. Mladý Viktora byl přijat a s představou jasné odborné perspektivy čtyři roky šťastně studoval a hltal vše, co ho příjemně provokovalo, inspirovalo i naplňovalo a co ho do značné míry kultivovalo do konce života. Pan profesor ještě před několika měsíci s tím svým typickým úsměvem plným uspokojení zavzpomínal na skvělé plzeňské pedagogy češtiny i dějepisu šedesátých let.
Student se brzy angažoval jako tzv. pomocná vědecká síla — převážně se jednalo o činnosti dějepisného charakteru. Společně se začínajícími plzeňskými lékaři absolvoval nezbytnou vojenskou službu a po úspěšném dostudování mu tatínek v roce 1964 opakovaně připomněl (dosud nenaplněnou) otcovskou vizi pražských studií. Do situace se tentokrát aktivně vložil Miloslav Šváb, vědec, pedagog a výrazný představitel plzeňské bohemistiky, který požádal osobním dopisem Františka Buriánka o pomoc. Šváb s Buriánkem byli krajané (jeden se narodil v Plzni a druhý v nedalekých Rokycanech); spojoval je trpký osud vězněných a týraných Čechů během nacistické okupace. Buriánek prosadil přijetí mladého Viktora Viktory do třetího ročníku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Pražská studia završil roku 1967. Nastoupil na pozici pedagoga Střední všeobecně vzdělávací školy v Domažlicích. Velice rád vzpomínal, jak vděčně prožíval první měsíce praktických zkušeností. Ve škole bral všechno, co mu nabídli — přednášel i budoucím zemědělcům a zdravotníkům. Dokonce se zachoval filmový záznam z posledního zvonění Viktorových prvních posluchačů. Na podzim téhož roku byl vyzván, aby nastoupil na pozici asistenta katedry českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty v Plzni, jejímž váženým členem byl do roku 2022, kdy se jeho pozemský osud nadobro uzavřel. Do výukového portfolia profesora Viktory patřily především dějiny starší české literatury a literatury 19. století, rád studoval a přednášel dějiny literatury světové.
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy získal Viktor Viktora již v roce 1968 titul PhDr., roku 1986 hodnost CSc. a rok 1989 je spojen s jeho jmenování docentem. Profesorského gradu docílil na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde proběhlo v letech 2004–2006 habilitační řízení a jmenování profesorem Dějin slovanských literatur se zaměřením na dějiny české literatury. Během působení na Pedagogické fakultě v Plzni zastával řadu pozic v řídících, akademických funkcích — vedoucí katedry v letech 1972–1989 (post se postupně měnil s ohledem na organizační strukturu kateder), proděkan Pedagogické fakulty v Plzni i Pedagogické fakulty nově založené Západočeské univerzity (1990–1994), prorektor Západočeské univerzity (1994–1997) a na samém sklonku života opět vedoucí katedry českého jazyka a literatury Fakulty pedagogické Západočeské univerzity (2000–2021).
Viktorův vědecký, pedagogický i popularizační záběr byl vskutku impozantní. Desítky odborných konferencí, stovky přednášek a tisíce vděčných studentů a dalších odborných i laických posluchačů. Jeho publikační činnost je zmapována od prvopočátků — v roce 1969 připomněl jubileum Jindřicha Šimona Baara a chodské rebelantství Jana Vrby. V rozsáhlém sborníku Viator Pilsnensis, neboli Plzeňský poutník (2012) pořádanému k Viktorovým sedmdesátinám je uvedena kromě krátkého oslavencova biogramu především rozsáhlá bibliografie jeho publikačních aktivit, která hovoří sama za sebe — pouhý stručný seznam zahrnující roky 1969–2012 vydal na úctyhodných padesát stran tištěného textu! Již po letmém nahlédnutí musí být každému jasné, jak a čím prof. Viktora žil a v myslích tisíců vděčných studentů, čtenářů, posluchačů, kolegů a přátel i nadále žije.
Proslulý byl jeho niterný vztah k rodné zemi a k českému národu i jazyku; jeho světonázor byl nepochybně odrazem globální humanistické duše sající sílu z kořenů národní vzdělanosti.
I vědecké kapacity obvykle mívají zájmy a koníčky. U pana profesora tomu nebylo jinak. Býval vášnivým turistou (proto titul výročního sborníku Viator Pilsnensis, neboli Plzeňský poutník) mapujícím veškerý dostupný přírodní i kulturní potenciál rodné země i dalších zemí Evropy (obdivuhodná je jeho kartotéka míst posledního odpočinku zvěčnělých osobností: Pax iiscum: ze západočeských rovů a hájů [2022]), nachodil tisíce kilometrů a pěší turistice s oblibou říkával „vejletování“, obdivoval přírodní scenérie, zahrady a parky, stavební památky. Čtyřicet let jezdil — nejprve s rodiči a později sám — na letní byt do České Kubice, kde rád odpočíval i usilovně vědecky pracoval; býval nadšeným sběratelem známek (vědecké povinnosti letitou vášeň utlumily).
Samostatnými kapitolami jeho soukromého i veřejného života jsou hudba a divadlo. V mládí rád hrával na klavír a záliba v hudbě mu alespoň v pasivní roli vydržela po celý život; miloval vážnou hudbu a skvěle se orientoval v hudebních dějinách. Hudebními tóny se nechával unášet obklopen intimitou domácího prostředí, ale především v českých divadlech. Konkrétně plzeňské divadelnictví se stalo nedílnou součástí jeho života. Bezmála každý kulturně vzdělaný Plzeňan zná Viktora Viktoru coby významného divadelního kritika i bývalého člena umělecké rady Divadla J. K. Tyla. V neposlední řadě byl pan profesor spoluautorem zpracování dějin slavné plzeňské divadelní scény v letech 1965–2015.
Celoživotní skromnost profesora Viktora Viktory byla nejlépe dokumentována jeho občasnými komentáři k pochvalným ódám vděčných studentů. Mladí lidé upřímně obdivovali kvalitu výuky a pedagog komentoval a odpovídal: „Děkuji a přeji Vám, ať si o sobě jednou přečtete něco podobného.“ A když se ho jednou ptali, kým se cítil být především, důrazně odpověděl: „Učitelem!“
Odcházel tiše, bez obřadních nářků i halasných gest.
Vychází v České literatuře 1/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
