Začínám psát a hned cítím, jak za mnou obrací oči v sloup, slyším hluboké sténání: „Oh God! Bloody pinko, petty-bourgeois bastard!“ Najednou se na stránce kroutí červené čáry, zuřivá škrtnutí, nečitelné poznámky, vykřičníky, nadávky. Jako všichni bývalí studenti britského bohemisty Roberta Pynsenta, který zemřel na konci prosince 2022 ve věku 79 let, vím, že mě nikdy neopustí. Jedna Pynsentova studentka si pamatuje, jak kdysi pokryl celou stránku její dizertace slovem: Balls! (doslova „koule“, ve smyslu „hovno!“). Zdaleka nebyla sama. Jednou v knize přirovnal styl jedné kritičky k „eleganci třínohého dromedára honícího komára“ (Stacy 1996). Věřím, že by mu tento nekrolog připadal „příšerný“ (anglicky ghastly).
V rozhovoru pro Českou televizi z roku 1994 Pynsent tvrdil, že na Cambridgeské univerzitě studoval bohemistiku jedině proto, že neuměl francouzsky dostatečně dobře, a musel si tedy vybrat jazyk pro začátečníky. Čeština byla podle abecedy první na seznamu. V neobvykle něžném nekrologu svého učitele, Karla Brušáka, implicitně uznával jeho vliv, když chválil „jeho schopnost nadchnout studenty, své okolí a také sama sebe. Dokázal studenty naučit, jak se popasovat s vlastními přednostmi i hendikepy, jak se nezaleknout vlastní imaginace a naopak jak její podněty využívat pro soustředěné čtení a interpretaci literatury. Brušák uměl studentům nejen radit, ale i jim naslouchat“ (Pynsent 2005). Jako by Pynsent popisoval sám sebe. Svědci si však budou spíš pamatovat jejich nekonečné, ostré hádky o české literatuře každý týden na legendárním semináři české a slovenské literatury v Londýně.
Pynsent si vytvořil o sobě legendu v Praze již ve „veselých letech šedesátých“ jako o českém básníkovi anglického původu. Ve svých memoárech jeho přítel, Vladimír Macura, mezi českými badateli ten, který se mu nejvíc podobal svou nezávislostí, představivostí a smyslem pro humor, pokračuje: „Obrážel naše noviny, v Mladém světě mu věnovali značnou pozornost, když v Praze studoval literaturu a zkoušel jazyk český napínat na skřipec. Už tehdy rád provokoval a bylo zatěžko odhadnout, co je v jeho poezii uvědomělá bohapustá sranda z posvátné jungmannovské češtiny a co je třeba přičíst na vrub spíše mimovolně komickému přeřeknutí.“ (Děkuji Michalu Jarešovi za možnost citovat z jeho připravované edice těchto memoárů, kde si ještě přečtete nádherný příběh zpáteční cesty Milana Suchomela po návštěvě u Pynsenta na začátku devadesátých let.) Pynsent rád mátl lidi. Přimělo je to totiž přemýšlet.
Od roku 1972 do roku 2009 pracoval na Škole slovanských a východoevropských studií v Londýně, kde se stal vedoucí osobností v mezinárodní bohemistice a slovakistice. Jeho spolužák na Cambridgeské univerzitě, Robert Evans, bývalý regius profesor historie na Oxfordské univerzitě, mi o Pynsentovi psal: „Robert byl jedním z mých nejbrilantnějších vrstevníků, ne jenom ve svém vybraném oboru, kolegou, který neustále pátral, škádlil a bavil. Tentokrát je asi skutečně pravda, že při konvenčnosti a konformismu současného akademického světa nikoho podobného už nikdy neuvidíme.“ Jednoduše řečeno, Pynsent pochyboval o jakémkoli všeobecně přijatém názoru a učil své studenty, aby se tak rovněž zachovali. Považoval to nejen za základní povinnost badatele, ba každého vzdělaného člověka, ale i za základ zajímavého života.
Mnozí Češi a Slováci se zhrozili nad jeho skeptickým přístupem k posvátným krávám svých kultur. Bylo pro něho typické, že si v roce 2005 vybral konferenci v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici, nedaleko od národního poutního místa, Babiččina údolí, aby v referátu poukazoval na příbuznost mezi Babičkou a Hitlerovým Mein Kampf. Jeho dlouhodobý společník v bohemistice na Škole slovanských a východoevropských studií v Londýně, lingvista David Short, se kterým se dělil o věčně zakouřené třetí patro pod okapem domu číslo 21 Russell Square, mu dosud vděčí za to, že při konkurzu na pracovní místo, který Short nakonec vyhrál, přehlédl Shortovo „hloupé přiznání,“ že má docela rád Karla Čapka. Mnozí nikdy nepochopí, natož prominou, proč se ve chvíli největšího mezinárodního uznání české literatury, udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi v roce 1984, rozhodl spolu s Brušákem a Shortem vydat v novinách The Times protestní dopis, ve kterém označovali Seiferta za průměrného básníka, kromě meziválečných sbírek, které napsal jako přesvědčený komunista.
Největší chybou je však považovat tyto momenty za egoistické šaškování, exhibicionismus. Nepoznal jsem Pynsenta v popisu z jednoho nekrologu: „Robert Burton Pynsent v bohemistice byl vlastně jako Salvador Dalí v malbě: ovládl akademismus, aby ho mohl využít po svém — a ve svůj prospěch“ (Kopáč 2023). Mnohem výstižněji psala Libuše Heczková na virtuální nástěnce Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK: „Celý život zasvětil důsledné kritice omezenosti a sebestřednosti těch, kteří si nedali tu práci, aby se na literaturu dívali s otevřenýma očima a srdcem, vybaveni znalostmi a věděním. Jeho slovutné provokace osobní i myšlenkové nebyly bezúčelné manifestace sebe sama, ale otázkami a kritickými výzvami. Málokdo měl tolik síly jako on, aby z nás vydoloval skutečně rozumné odpovědi na své otázky. Někdy nás to bolelo, někdy jsme těm výzvám chtěli uniknout, zlenivělí akademickým provozem. Témata, která otevíral, se vždy zpočátku mnohým vzpírala, provokovala tak, jako jeho přímá, nekorektní, barvitá čeština prorostlá nebývalými metaforami a slovními hrami“ (lh 2022). Chtěl po nás, po sobě, abychom stále přemýšleli, více se snažili, slovy Samuela Becketta, selhali znovu a lépe, a abychom se přitom co nejvíc bavili.
Pod každou zdánlivou provokací ležel vážný argument. Pynsent nechtěl dovolit, aby se Češi spokojili s představou české literatury jako malé, která vedla ke sníženým očekáváním, nekritické sentimentalitě a rezignaci na skutečně vysokou kulturu. Na filologických katedrách zahraničních univerzit totiž musela česká literatura obstát, nebo padat vedle francouzské, německé, ruské a dalších. Proto tak vášnivě povzbuzoval své studenty ke studiu české středověké literatury a věnoval tolik pozornosti české dekadenci. Fascinoval ho středoevropský nacionalismus. Jako outsider však necítil povinnost zvěčňovat utkvělé představy o velikánech národní kultury, ale studovat je v jiném světle a neobvyklých kontextech, aby zkoušel jejich sílu a hloubku, jako například u Máchova Máje. Rozrušoval, upozorňoval jednak na nebezpečí mýtotvornosti, předsudečnosti a sentimentality, jednak na hlasy neznámé, opomíjené nebo podle něho nedoceněné, otvíral témata, která se dřív zdála neviditelnými. V tomto nekonformním duchu, v období, kdy se celý Západ zajímal o český disent a emigranty jako Milana Kunderu a Josefa Škvoreckého, Pynsent rozpracoval dlouhou studii o normalizační literatuře, která vedle dopisu o Seifertovi pro některé nesmyslně sloužila jako další důkaz jeho lhostejnosti ke kauze antikomunistické opozice. Nesouhlasil s názorem, že jedině literatura vydaná mimo normalizační systém, v samizdatu nebo v zahraničí, představuje pokračování skutečné, čisté české literatury. Naopak v ní často pozoroval podobné podřizování myšlení a stylu ideologickým potřebám. Narozdíl od kolegů v Československu nemusel hodnotit literaturu podle její politiky a mohl hájit nepolitizovaný přístup k literatuře, aby přišel k mnohem složitějšímu obrazu poměrů za normalizace v literatuře a mimo ni.
Pynsent nikdy nestál o to, abychom pokorně přijali jeho názor, chtěl naopak, abychom mu oponovali a nutili ho přemýšlet hlouběji, ale obávám se, že byl často zklamán. Oponenti vždy naráželi na jeho neuvěřitelnou sečtělost a téměř stejně skličující schopnost si bezprostředně vzpomenout na přesný obsah a smysl jakékoli knihy, kterou kdy četl. Jak psal na sociálních médiích Jiří Trávníček: „S nikým nebylo možno vést tak zanícené hovory o literatuře jako s ním. Nikdo neměl osvojenu českou literaturu tak jako on — znal ji od začátku do konce a ve všech jejích patrech. Mezi jeho oblíbené figury patřilo, že řekl nějaké jméno a dílo a pobaveně se zeptal: »Četls to, vole, ne?« A tento »vůl«, ač také bohemista, to nejenže nečetl, ale jedva o tom slyšel.“ (Pro vynikající přehled Pynsentova díla doporučuji nekrolog dalšího českého bohemisty, který měl možnost u něho studovat, Daniela Vojtěcha [Vojtěch 2023].)
Pynsent uměl inspirovat kolegy a studenty nejen, protože tolik četl, ale protože nás znal a tušil, co nás bude zajímat dřív a lépe než my, daleko za obzory české a slovenské literatury. Historik náboženství Robin Baker loni svěřil společnému známému, že Pynsent „hrál klíčovou roli při vzniku“ jeho průlomové knihy o vlivu mezopotámské teologie na Nový zákon. Pynsent nám rovněž ukazoval, jak bojovat proti rostoucí moci univerzitní byrokracie. Historik Mark Cornwall vzpomíná, že jakmile Pynsentovi nainstalovali kouřový alarm na chodbě vedle jeho kabinetu, odstranil ho a kouřil dál. Pynsent nenáviděl směr, kterým se vydaly britské univerzity v posledních desetiletích jeho kariéry, který podle něho odrážel širší změnu v postoji společnosti k vědomostem, vyučování, smyslu života i způsobu, jak se vzájemně vnímáme a chováme k sobě. Psal o tom v rané verzi textu, který se nakonec stal posledním vydaným za jeho života, doslovu k anglickému překladu románu Trestajúci zločin (But Crime Does Punish [2022]) slovenského autora Jána Johanidese, který jednou tvrdil, že mezi kritiky chápal Pynsent jeho tvorbu nejlíp:
„Je všeobecnou pravdou, že demokracie ztratila jedno ze svých základních kritérií, že každé právo doprovázejí povinnosti. Práva bez povinností nemají nic společného s demokracií. Princip, že se má dávat, mizí ze světa, kde brát je chváleno více než dávat. Během devadesátých let tuto zvrácenou představu demokracie vnucovali vysokým školám, dosud založeným na principu dávání, předávání vědomostí s pokorou. Univerzitní učitel chápal, že při svém vyučování se stále učí, učí se se svými studenty jejich tempem. Vyučování bylo těžkou prací. V devadesátých letech zaváděli normy výkonu a většina učitelů, zdá se, že ochotně, kapitulovala a začala plnit normy. Četlo se čím dál míň, nejen mezi průměrnými profesory na filozofických fakultách, ale i mezi přírodovědci. Aspoň ve Spojeném království zanikla ta stará vzájemná důvěra mezi profesorem a studentem, s výjimkou těch nejlepších badatelských univerzit.“ Pynsentovi studenti by ho lehce poznali v tomto popisu smyslu a stylu vyučování, i když v doslovu opomněl klesající roli vodky při něm.
Jeden jeho student poznamenal těsně po jeho smrti, že se mnozí z nás budou cítit najednou osiřelí. Děkuji, Roberte, za všechno — nyní je to opravdu na nás. Vím, jak by odpovídal. Tak se rozloučil po každé návštěvě, každém telefonním hovoru pozdě v noci: „Užij si život, pokud můžeš!“
Děkuji všem Pynsentovým studentům, kolegům a přátelům za jejich příspěvky k smuteční řeči na jeho pohřbu, která tvoří základ tohoto nekrologu. Zvlášť děkuji Julii Sherwoodové, která pečlivě sbírala všechny nekrology a jiné online reakce na jeho smrt.
Literatura
lh (HECZKOVÁ, Libuše)
2022 „Zemřel Robert Burton Pynsent“,
<https://uclk.ff.cuni.cz/2022/12/29/zemrel-robert-burton-pynsent/>, přístup 30. 1. 2023.
KOPÁČ, Radim
2023 „Jde o to, ukázat smysl pro humor. Zesnulý slavista Pynsent neuznával nikoho, kdo mu nevyhovoval“, Lidové noviny, 1. ledna, <https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/jde-o-to-ukazat-smysl-pro-humor-zesnuly-slavista-pynsent-neuznaval-nikoho-kdo-mu-nevyhovoval. A230101_161941_ln_kultura_rkj>, přístup 30. 1. 2023
PYNSENT, Robert
2005 „Karel Brušák“, Slovo a smysl 3
<http://slovoasmysl.ff.cuni.cz/node/59>, přístup 30. 1. 2023
STACY, Robert N.
1996 „Review of Pynsent, Robert B., Questions of Identity: Czech and Slovak Ideas of Nationality and Personality. HABSBURG, H-Net Reviews. December, <http://www.h-net.org/reviews/showrev.php?id=740>, přístup 30. 1. 2023
VOJTĚCH, Daniel
2023 „Duchový dobrodruh Robert Pynsent“, Kanon, 5. ledna,
<http://i-kanon.cz/2023/01/05/duchovy-dobrodruh-robert-burton-pynsent/>, přístup 30. 1. 2023
Vychází v České literatuře 1/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
