JAN MATONOHA

Z hlediska pojetí střední Evropy (dále jen SE) je centrální myšlenkou knihy Jessie Labovové skutečnost, že koncept SE — stejně jako jakákoli jiná pojetí — je nevyhnutelně produktem mytologizujících konstrukcí, u přítomné knihy v zaměření na konstrukce vycházející z (nostalgické, neboť ztracené) transatlantické perspektivy. Jessie Labovová v každém případě nabízí skvělý přehled po oblasti SE, počínaje především osmdesátými lety 20. století a dále, přes zmapování produkce maďarských „exilových“, po Trianonu v Rumunsku zejm. v Cluji/Kolozszváru vycházejících časopisů, dále také nástin předválečného i poválečného angažmá novinářů, autorů a politických osobností Mieczysława Grydzewského (vlivné meziválečné varšavské a posléze v Londýně vycházející exilové Wiadomości Literackie) a Jerzyho Giedroyce (šéfredaktora exilového pařížského listu Kultura) až po protirežimní srbské internetové rádio B92 z poloviny devadesátých let a — zde se koncept SE již značně rozpíná a ztenčuje, ale zároveň je záslužně „aktivistický“ — běloruskou opozici oranžové revoluce stejně jako aktivity ostatních protirežimních hnutí na Ukrajině, v Gruzii či Kyrgizstánu šířených po internetu a sociálních sítích. I poučenější zájemce o SE (a její přesahy) zde tak načerpá vedle vynikajících interpretací také faktické vědomosti.

Lze si klást otázku, zda není nutno do značné míry vidět SE jako jistý časný (leč o nic méně důsažný) produkt nostalgického postrádání prostoru, jenž byl coby SE v několikerém smyslu ztracen a znedostupněn. Připomeňme si samozřejmý fakt, že Kundera i Miłosz — dva klíčoví aktéři pro postulování SE v osmdesátých letech 20. století (v opozici vůči tehdejšímu sovětskému Rusku) — v době publikování svých esejů žili v emigraci (v Paříži a v San Franciscu). A pojem nostalgie nevystupuje u Labovové zcela bezproblémově a neutrálně: kriticky upozorňuje, že jeho krajní poloha leží u osob, jako je Milosević či Karadžić. V první řadě si lze tedy samozřejmě klást otázku, zda pojem SE není pouze striktně historickým termínem, ať již ve smyslu přítomnosti dědictví na dané — a neustále se posouvající, což dvojnásob platí pro individuální konkretizace pojmu SE — teritorializaci a „deteriotoralizaci“ habsburské či jagellonské či hohenzollernské dynastie, nebo nacionalistické velkoněmecké apropriace pojmu počátkem 20. století v období první světové války přes (zřetelně dobově motivované) antiruské vytyčení pojmu v Kunderově známém eseji o „únosu“ střední Evropy na východ až po jeho dozvuky a reinvokace v souvislosti s balkánskou krizí atd. Odpověď na tuto otázku je prostá: Labovová, ač (vedle jejího zájmu v oblasti digital humanities) sama zásadní badatelka v oblasti středovýchodní Evropy a donedávna jedna z ústředních vyučujících na Středoevropské univerzitě (až do Orbánova opovrženíhodného a zcela retrográdního tažení proti dané instituci, jež má být příznačně nahrazena čínským importem), používá všude zásadně pojmová spojení jako historický, tranzitorní konstrukt, mýtus atp. Labovová tedy nikterak nezastírá — považuje to spíše za zřejmou presupozici svého výkladu —, že daný pojem tedy je vždy nutně produktem svébytně konstruovaného modelu světa.

Labovová také ukazuje, že středoevropský prostor byl vnímán v osmdesátých letech 20. století také jako nostalgická připomínka ve Varšavském bloku zaniklého pluralismu mnohonárodní střední Evropy před druhou světovou válkou, pluralismu, v níž byla koexstience více etnik pohřbena deziluzí z etnonacionalismem živeného balkánského konfliktu. Transatlantická SE je pro ni klíčový pojem, který není jen pouhým výrazem v titulu knihy: transatlantická SE implikuje, že je v tomto smyslu zaměřena na práci exulantů: kniha sama začíná líčením osudu Ladislava Matějky (s nímž Labovová vedla rozsáhlé interview a jenž svou emigrační trajektorií přes Švédsko na Harvard a posléze do Ann Arbor v Michiganu, jak Labovová upozorňuje, sledoval Romana Jakobsona, s nímž se v pojetí SE posléze zásadně rozešel) a dále pokračuje jmény Milana Kundery, Czesłava Miłosze, Georga Sorose, Jerzyho Giedroyce, Mieczysława Grydzewského, zmíněn je také Josef Škvorecký ad. Mohli bychom se tázat, zda tento pohled emigrantů na kulturu zdálky principiálně nevede k jisté nostalgické idealizaci, prohlubující se s prodlužující se distancí. Labovová v každém případě zcela nezastřeně, programově pracuje s tím, že u SE jde, jak řečeno, o nostalgický mýtus (tak už jej ostatně pojmenoval v roce 1990 Tony Judt, jenž není zmíněn, ale je v seznamu literatury); to však tomuto idealizovanému, nostalgicky pojímanému mýtu SE — pokud analyzován kriticky — neubírá, domnívám se, nic na jeho relevanci (všechny naše koncepty jsou konstruované a pohyblivé, jakkoli neměně — v kratší perspektivě — vypadají). Máme zde tedy, připomíná nám opakovaně výklad knihy, co do činění s identitou nikoli prostě nacházenou, ale (vždy v určitých podmínkách) vytvářenou, jejíž střed je vždy v pohybu, jak ukazuje Miłosz v článku „Looking for a Center: On the Poetry of Central Europe“ z Cross Currents 1982. Druhým markantním rysem SE — reduplikující onu rovinu exilu — je fenomén židovství, k němuž se např. Kundera coby „gój“ tak emfaticky hlásí (o jménech, o nichž lze hovořit při uvažování o literatuře SE, platí, že vždy zhruba dvě třetiny z nich jsou židovského původu). Bohužel se zde Labovová nijak nedotkne jmen, která by mohla být pro tematiku (perzekuce) židovské identity centrální (a na okraj dodejme, mnohem zajímavější než třeba v mnohém problematické romány Arnošta Lustiga, jehož se Labovová ale také nedotýká), totiž Imre Kertésze, Mirona Białoszewského, příp. Georgese Pereka. (Na okraj lze dodat, že to nikterak neznamená nekritický pohled na izraelskou aktivitu v izraelsko-palestinském konfliktu, jak jej představuje např. zmíněný Tony Judt či Šlomo Sand ad.)

Nyní několik slov k stručnému (a vpravdě výběrovému) shrnutí knihy. Kniha započíná výkladem o časopise Cross Currents, jenž byl redigován a finančně (značně krkolomně) zajištěn Ladislavem Matějkou. (Jako vzor mu posloužila New York Review of Books — nezaměňovat s New York Times Book Review — editovaná mj. manželi Jasonem a Barbarou Epsteinovými.) Svým přístupem záslužně heterogenní ročenka Cross Currents vycházela (za mnohdy dobrodružného shánění finanční podpory a podmíněna úspěchem Matějkovy antologie Readings in Soviet Semiotics a edice Michigan Slavic Publication, jak Labovová podrobně ukazuje) během osmdesátých a necelé první půle devadesátých let, s prestižním složením ediční rady, z níž jmenujme např. Danilo Kiše, Avigdora Dagana (čili hebrejský překlad jména Viktora Fischla), Milana Kundery, Czesława Miłosze, H. Gordona Skillinga, Josefa Škvoreckého, Františka Galana, George Gibiana, Williama H. Harkinse, Micheala H. Heima, Paula Wilsona ad. V ročence bylo publikováno množství zásadních statí, za vše jen zmiňme, že oba klíčové eseje k problematice střední Evropy od Milana Kundery a Czesława Miłosze byly přetištěny (také) zde. Kniha dále obsahuje poněkud stručný a snad pro někoho kvapný přehled dějin SE (srov. důkladnější představení problematiky u Trávníčka) představující zejm. Le Riderovo shrnutí jeho pojetí a kritiky SE (od kritického nahlížení Friedricha Naumanna a jeho pangermánské Mitteleuropy a Drang nach Osten z jeho tehdy za první světové války publikované a mimořádně úspěšné knihy) přes T. G. M., R. W. Setona-Watsona (nikde v ČR nemá svou ulici, pokud se nemýlím) či Františka Dvorníka (Francise Dvornika) po Oskara Haleckiho; po této spíše introduktivní části se dostává k rozdílným pojetím SE u Miłosze a Kundery. V dalších partiích kniha poměrně podrobně představuje debatu o SE na Lisabonské konferenci z května 1988, najmě výměnu (výběrově řečeno) mezi György Konrádem, Czesławem Miłoszem, Salmanem Rushdiem, Derekem Walcottem či Susan Sontag na jedné straně a Naděždou Tolstou a Josifem Brodským (jenž je nucen mluvit trochu proti své vůli za Rusko) na straně druhé, kdy výše uvedení obviňují Rusko z kolonialismu vůči zemím Varšavské smlouvy. Labovová též v kontextu problematiky SE připomíná ve shrnutí prací zásadního historika (na NYU působícího) Larryho Wolffa, že myšlenka východní Evropy pochází od (Kunderovi tak drahých) francouzských osvícenců, encyklopedistů.

V jistém smyslu ve své rozpornosti i určité skepsi ke konceptu SE paradigmatickým autorem je pro Labovovou Danilo Kiš. Jak Labovová upozorňuje, Kiš by byl coby spisovatel ze středoevropského/balkánského prostoru, židovského původu, Kunderovými slovy Maďaro-Jugusolávec, esejista, intelektuál a v jistém smyslu také historik zdánlivě ideálním představitelem SE. Jak však Labovová připomíná, Kiš (v eseji publikovaném v Cross Currents v roce 1987) sám varuje před možnými riziky pojímání SE jako nějakého homogenního fenoménu a hovoří o SE toliko jako o mytickém, neidentifikovatelném, fantaskním objektu, rozplývavé hypotéze a heretické utopii nejasných, stále pohyblivých hranic. SE je v každém případě nutno, vyplývá domnívám se z výkladu Labovové, pojímat nikoli v modu negace, jako popření (jak je tomu — a přesvědčivě — u Marii Todorovy), nýbrž ve smyslu její existence navzdory její unikavé povaze. Nicméně zatímco do počátku devadesátých let mohla bývalá Jugoslávie fungovat co do mírové koexistence vnitřně pluralitního celku jako jistý model SE, pro onu obtížnost či přímo selhání konceptu SE (coby multietnického konglomerátu či pestré mozaiky etnik) se stal zásadní mezníkem (jak již řečeno) balkánský válečný konflikt.

Jemný polemický podtón, s nímž se musím ztotožnit, zaznívá z jistého kontrastování sympatické nejednoznačnosti a zdrženlivosti Danila Kiše (jinak Kunderova přítele) ke konceptu SE, a zásadního, leč poněkud pamfletického a z logiky historické situace osmdesátých let 20. století vyplývajícího pojetí SE v Kunderově známém eseji (Labovová používá anglickou, z francouzštiny přeloženou verzi „The Tragedy of Central Europe“ z New York Review of Books z roku 1984, česky vyšla coby „Únos Západu“ v exilových Proměnách v roce 1986). Kunderův přístup je definován snahou vymanit se z osidel sovětské moci: odtud také mj. Kunderova adorace Musila, Brocha atd. a odmítnutí Dostojevského; v daném kontextu je pochopitelný Kunderův odpor vůči Rusku, resp. SSSR, neměl by být však nahrazován za „odpor“ k Dostojevského románům. Lze říct, že Kundera opakuje D’Alembertovu osvícenskou strategii, kdy je to, co je na východě, nahlíženo jako barbarské (Labovová má k této tematice detailní a skvělý výklad za pomoci Adornovy kritické terminologie), aniž by problematizoval dědictví Západu. Michel Foucault konstatoval, že kdyby se měl někam lokalizovat, ze všech epistém je mu nejbližší ta osvícenská. V tom by se s Kunderou shodoval, jinak je však dělí v pojetí osvícenství propastný rozdíl: zatímco Kundera je víceméně nekriticky přijímá, Foucault je kriticky analyzuje a toto uvažování je mu blízké až po této zásadní kritice (toho, za jakých podmínek se rodil moderní subjekt atd.; pnutí mezi osvícenstvím a nacionalismem je přítomen i v Macurově trilogii Ten, který bude). Pouhé mechanické posunutí hranice Západu do střední Evropy, aniž by bylo kriticky problematizováno, co onen sám onen referenční bod — západní Evropa a její kultura, politka, historie — vlastně znamenají a co obnášejí, je, domnívám se, značně dobové.

K textu celkově vynikající monografie lze vznést i drobné výtky a otázky. Tak se pro český kontext dobře známé až ikonické jméno Františka Janoucha, jaderného fyzika a zakladatele Nadace Charty 77, bez dalšího vysvětlení v interview s Matějkou nedopatřením objevuje ve zkomolené podobě na „Mr Janova“ (s. 26). Na obecnější rovině lze uvažovat o tom, že se SE v debatách osmdesátých let pravda rodila, ale koncept SE lze samozřejmě stopovat mnohem hlouběji, než Labovová ve vší stručnosti ostatně sama ukazuje, minimálně na rovině nikoli snad explicitní reflexe a sebelokace, nýbrž implicitní příbuznosti a komparativního potenciálu jednotlivých autorů a autorek (jména, o nichž tu lze uvažovat, viz níž). Komentáře Andrićova díla mi u Labovové připadají poněkud ambivalentní, ale je to patrně nevyhnutelné, jakkoli osobně mi odkaz románů Iva Andriće vzhledem ke komplexitě a víceznačnosti jeho díla nepřipadá možné vykládat jako jeden z jednoznačných impulzů balkánského konfliktu, jakkoli to tak může na první pohled snad vyznívat. V souvislosti se sympaticky kritickým náhledem nacionalismů různých ražení (velkomaďarského, srbského, chorvatského, českého atd.) přítomným u Labovové se lze tázat, proč není více či explicitněji komentován dodnes přítomný patos nostalgického oplakávání posttrianonské (1920) ztráty takřka dvou třetin exuherského, „maďarského“ území (včetně jižní části Slovenska): logika národnostního sebeurčení byla (přes nesporné mnohé, leč poměrně drobné přešlapy) v dané logice po první světové válce patrně nevyhnutelná a např. Rakousko tímto způsobem ztrátu svých držav před rokem 1918 sebelítostivě nepřipomíná (což ale samozřejmě může souviset s jeho historií po roce 1938).

Zásadnější (jakkoli zcela subjektivní) výhradou je pro mne, při spíše intenzivním, záslužně nerozbíhavém výkladu Labovové, zvolená extenze záběru (k tomu ale níž). Enumerativně jen dodejme, že z beletrie jsou zastoupena primárně jména Danila Kiše, Czesława Miłosze, Milana Kundery, Witolda Gombrowicze, zčásti i Adalberta Stiftera, R. M. Rilka, Josepha Rotha, Hermanna Brocha, Roberta Musila; ze společensko-politických esejů a titulů ve stručném přehledu Roman Jakobson, Václav Havel, Adam Michnik, György Konrád, H. Gordon Skilling, Antonín J. Liehm, Miroslav Krleža, rozsáhleji se pak v polemice s Timothy Gartonem Ashem stran problému války v Jugoslávii jako dokladu kolapsu SE objeví jméno prominentně vzdělaného (Eton, Oxford) a na významných univerzitách — naposledy v Los Angeles působícího — (neo)marxistického historika Perryho Andersona (bratra známějšího Benedicta Andersona).

Úvodem četby jsem si prohlédl rejstřík a poněkud mne zarazilo, že tam chybí mnohá jména, jež bych zde očekával; když pak ale pročítáte text samotný, zjistíte, že řada jmen v rejstříku absentujících ve skutečnosti v knize figuruje. Jen pro příklad: T. G. M., Friedrich Naumann, Karl Kraus, Bruno Schulz, Ivo Andrić, Jacques La Rider, Jenö Szűcs, František Dvorník (zde Francis Dvornik), Ernest Gellner, Lorant Czigany, Marcel Cornis-Pope, John Neubauer, Barbara J. Falková, Marci Shoreová, Jacques Rupnik, Peter Bugge, Jonathan Bolton, Paulina Brenová, Balázs Trenscényi ad. Tato jména nejsou u Labovové v knize (obvykle) probírána v jejím vlastním výkladu, nýbrž v pasážích citovaných autorů, ale to neznamená, že by v rejstříku neměla být. Je to, obávám se, značná škoda, neboť pokud bych se na internetu rozhodoval, zda si knihu koupit, a nahlédl do rejstříku, získal bych značně falešný a reduktivní obraz, co do množství zastoupených jmen odlišný od textu knihy samé.

Jak řečeno, historie SE mi připadá dostatečná, jakkoli poněkud telegrafická (snad produkt toho, že kniha původně vznikala jako dizertace?), avšak absentují zde jména mnoha ústředních aktérů SE, např. Imre Nagy, již zmíněný stěžejní britský, kanonický, marxistický historik Eric Hobsbawm (rodem Obstbaum a původně z Vídně), zásadní a známý prozaik Péter Esterházy (či jeho, pro SE také podstatní, předkové, Martin C. Putna jich jmenuje sedm, včetně Mórice Esterházyho, uherského premiéra), Ewalda Oserse, Johanna Urzidila, Isztvána Bibó, Claudia Magrise, Carla E. Schorskeho, Aleksandera Fiuta atd. Kniha se sice soustředí k období po první světové válce, ale jistý historický přehled přesto podává, a tam bych alespoň v náznaku očekával co do primární literatury jména jako kupř. Martin Buber, Lou Andreas Salomé, Franz Werfel, Leo Perutz, Hermann Bahr, Alma Mahler Werfelová, Ernst Trakl, Italo Svevo, Milena Jesenská, Sándor Márai, Arthur Koestler, Paul Celan, Thomas Bernhard, Peter Handke, Peter Demetz, Milorad Pavić, Drago Jančar, Herta Muellerová, Robert Menasse ad. A lze dodat: když u Labovové zazní jméno Bély Bartóka, proč nezazní i Brucknerovo, Mahlerovo, Janáčkovo, Martinů ad.? Z českých autorů (objevují-li se tam jména do angličtiny nepřeložených autorů polských či maďarských) postrádáme jména např. Jiřího Trávníčka, Martina C. Putny, Miroslava Hrocha, Rudolfa Kučery, Jana Křena, Antonína Měšťana, Jiřího Raka, Josefa Kroutvora, Jiřího Pelána, Miloše Havelky, Pavla Kosatíka, z bohemistické literatury pro středoevropskou kontextualizaci také zásadní a výše zmíněnou knihu Petra Bílka a Vladimíra Papouška, jejíž anglické znění mohlo být cenným příspěvkem, leč nestalo se tak, stejně tak v knize absentují (anglojazyčné či české) knihy a studie Jiřího Holého, Libuše Heczkové, Daniela Vojtěcha, Blanky Činátlové ad. Chybějí také (aluzivně řečeno) „židovská jména“: tato absence je zarážející o to víc v tom ohledu, že otázku židovského elementu považuje Labovová za jeden z esenciálních fermentů SE, a řada z výše uvedených jmen je židovského původu (často sekulárně zaměřených, bez vyznání); v českém kontextu by bylo samozřejmě možné dodat mj. třeba Siegfrieda Kappera, Egona Erwina Kische, Jiřího a Františka Langerovy, Ladislava Fukse, Jiřího Weila, Karla Poláčka, Hedu Margolius Kovályovou, Lenku Reinerovou, Irenu Douskovou ad., některé i s transatlantickým přesahem).

Ale kniha není exposé jmen střední Evropy, nýbrž se v ní objevují pouze ta, která mají nějakou souvislost s výkladem knihy, a lze zde zcela samozřejmě poukázat na fakt, že literatura SE je neobyčejně široká a jiný/á badatel/ka by mohl/a jmenovat celou řadu odlišných jmen, než která zazněla zde, a že ta která jména souvisejí samozřejmě s povahou výkladu. Zároveň však nelze předpokládat, že by daná kanonická jména nespadala do intelektuální výbavy Jessie Labovové, prostě se nedotýkaly jejího pojetí. Všichni přitom samozřejmě přinášejí do debaty zásadní body: např. Eric Hobsbawm (jak si je možné přečíst v Trávníčkově výboru) upozorňuje, že fenomén kultury střední Evropy byl (do druhé světové války, pak samozřejmě zmizel s Varšavskou smlouvou) dostupný a zakusitelný jen pro dobové elity, běžná populace natolik kosmopolitní nebyla. Dnes je, myslím, situace poněkud jiná. V každém případě Jessie Labovová zřetelně ukazuje, že SE je konceptem vždy již nutně vratkým, konstruovaným, dobovým, vytvořeným určitou diskurzivní strategií, reagujícím na problémy dané doby; a přesto, či právě proto má smysl vést jej v patrnosti.

Jessie Labov: Transatlantic Central Europe. Contesting Geography and Redefining Culture Beyond the Nation. Budapest/New York, Central European University Press 2019. 213 stran.

Vychází v České literatuře 4/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek