Akademie věd kolébkou československých laserů

První lasery se v tehdejším Československu rozsvítily před 60 lety 

Ano, přestože první laserový zesilovač zazářil v budově našeho ústavu již na podzim roku 1962, nešťastná nehoda s rozbitou výbojkou oddálila rozsvícení československého laseru o půl roku. Zato se v roce 1963 podařilo rozsvítit lasery různých typů hned v několika laboratořích v Československu. Pevnolátkové lasery vznikly takřka současně na třech místech na jaře 1963: Neodymový laser ve Fyzikálním ústavu Akademie věd, rubínový laser ve Výzkumném ústavu Ministerstva obrany a Jan Blabla z našeho ústavu svůj rubínový laser dokonce předvedl veřejnosti v novém planetáriu ve Stromovce. V létě pak následoval polovodičový laser (Ústav fyziky pevných látek ČSAV, nyní součást Fyzikálního ústavu AV ČR) a na podzim plynový laser v Ústavu přístrojové techniky v Brně.

Zásadní impulz pro rozvoj laserů u nás přinesl výukový kurz "Kvantová radiotechnika", který pořádala společně Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT v Praze (FJFI) a Ústav fotoniky a elektroniky Akademie věd ČR v sále našeho ústavu v Kobylisích (psali jsme zde).

Připomeňme si 60 výročí československých laserů vzpomínkami Jana Blably a Viktora Trkala: 

...„V ÚRE-ČSAV jsem zachytil tuto zprávu s většími podrobnostmi v r. 1961. Díky porozumění vedoucího oddělení kvantové elektroniky RNDr. Viktora Trkala, CSc. jsem problematiku laserů nastudoval a spolu s dvěma dalšími pracovníky oddělení připravoval realizaci podobného experimentu. Kontaktoval jsem Ing. V. Kmenta, který se zabýval v Chemickém komplexu v Ústí nad Labem pěstováním rubínových krystalů Verneuillovou metodou“ (Jan Blabla). V roce 1962 bylo možné z tohoto pracoviště získat již opticky velmi dokonalou surovinu a nasledně i první rubínové válečky. Optickou dokonalost válečků jsme dořešili díky naší přátelské spolupráci s RNDr. Ivanem Šolcem, CSc. z Monokrystalů Turnov. Díky dlouhodobé tradici v oboru přesných optických metod a zkušenostem v broušení krystalů na řadě pracovišť v Turnově jsme měli ještě téhož roku k dispozici několik kusů laserových válečků. Pro odrazné plochy jsme použili jednak vakuové postříbření, jednak v kontaktu s RNDr. Zdeňkem Knittlem, CSc. z Meopty Přerov dielektrické tenké vrstvy. 

Problémy nastaly s výbojkou. Získali jsme pouze jednu spirálovou vybojku, která se nešťastnou náhodou rozbila. Díky osobním kontaktům, které oddělení kvantové elektroniky mělo s pracovníky Akademie věd SSSR v Moskvě v programu čpavkového maseru, jsme dostali několik výbojek tvaru „U“. To vedlo ke změně technického řešení laseru. 

Se zkouškami našeho laseru jsme začali v druhé polovině r. 1962. Měli jsme k dispozici asi deset rubínových výbrusů, postupně jsme je vystřídali a vyřazovaly ty, které neměly šanci na úspěch. Vylepšovali jsme i optickou kvalitu dielektrických vrstev, což vedlo obvykle k dosti značným časovým průtahům. Vedle zvýšení účinnosti přenosu optické energie výbojky do krystalu jsme zavedli i chlazení krystalu laseru pomocí par z tekutého dusíku. Zesílení stimulované emise jsme pozorovali již u prvních experimentů v r. 1962, generace nastala až v r. 1963. V květnu téhož roku jsme dokumentovali generaci laseru předvedením veřejnosti ve zcela zaplněném Planetáriu v pražské Stromovce...

Zdroj: Jan Blabla a Viktor Trkal, První laserová operace oční sítnice v Československu, Jemná mechanika a optika, str. 197-198, č. 5-6, 2015.