Sociologické rozhovory: sociální sítě, pěstování potravin, ženy ve vědě a sociálně prostorové nerovnosti

Antropoložka Marie Heřmanová, která se dlouhobě zabývá světem digitálních technologií, se objevila v podcastu Kolaps, připravovaném magazínem A2larm. Tématem pořadu byla tentokrát vedle sociálních sítí obecně také sociální síť TikTok. Ta je podle Heřmanová platformou, která po dlouhé době přišla s něčím novým. Zároveň je však pro ni otázkou, zda se jedná o sociální síť v pravém slova smyslu. „Primární interakce je mezi uživatelem a algoritmem, nikoli nezbytně s jinými uživateli,“ vysvětluje. Antropoložka se staví proti běžnému pojetí takzvaných sociálních bublin, do kterých bychom se podle běžných definic při používání sociálních sítí měli uzavírat: „S bublinami je to složitější, ale je to určitě užitečný koncept. Tento koncept z roku 2012 původně popisoval to, co se děje třeba při vyhledávání na Googlu, který nám nabízí věci, o nichž si myslí, že jsou pro nás relevantní. Efekt bublin v oblasti sociálních sítí vůbec není tak velký, jak jsme si dlouho mysleli. Toto ukazuje celá řada výzkumů z poslední doby,“ popisuje Heřmanová a dodává, že se na sítích běžěn potkáváme s mnohem větší diverzitou názorů, než by to bylo možné jinde. „Bez sociálních sítí jsme byli v bublinách možná ještě více, ale méně jsme si to uvědomovali. Sociální sítě toto spíše zviditelňují tím, že nás konfrontují s jinými názory. Naše reakce je ale často taková, že se proti jiným názorům začneme vymezovat,“ upřesňuje výzkumnice. Podcast Kolaps je dostupný online.

Výzkumník Jan Vávra, který se v současnosti podílí také na aktivitách Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů (SYRI), hovořil v živém vysílání Českého rozhlasu Plus (denní čas 8:47:45) na téma pěstování vlastních potravin, tedy na téma, jemuž se věnuje také nedávná tisková zpráva institutu. Z loňských dat vyplývá, že 55 % domácností si pěstuje své potraviny a dalších necelých 10 % domácností o tom uvažuje, část domácností potom potraviny pěstovalo dřív. Jedná se tedy skutečně o velké číslo těch, kterých se pěstování vlastních potravin týkalo nebo týká. Podle toho, zda do pěstování zahrneme například pěstování na balkoně, můžeme podle Vávry v posledních letech sledovat mírně rostoucí trend. „Data, která máme za 20 let, ukazují, že stabilně se jedná o 40 až 50 procent populace,“ popisuje Vávra tuzemské poměry, vyplývající také z posledního výzkumu, v němž bylo použito dotazníkové šetření zahrnující 1700 domácností. Motivace pro pěstování jsou podle něj taktéž stabilní: „Hlavním důvodem pro většinu pěstitelů je mít své čerstvé a zdravé potraviny, dále pěstování slouží jako koníček, může i představovat finanční úsporu,“ vypočítává důvody pro vlastní zahrádku Vávra. Češi nejčastěji pěstují u rodinných domů, na chatách a v chatových osadách, část lidí pěstuje na balkoně. Některé konkrétní suroviny mohou pokrýt celoroční spotřebu, obecně se však jen pro pětšinu pěstitelů jedná o hlavní zdroj daných potravin, pro další třetinu o zdroj spíše doplňující a zbytek pěstuje spíše jen sezónně, „na chuť“. „Předchozí výzkumy ukázaly, že kolem 30 % pěstitelů pokryje svoji spotřebu ze třetiny vlatními výpěstky,“ uzavírá rozhovor výzkumník.

Socioložka Marcela Linková, vedoucí NKC – gender a věda, poskytla dlouhý rozhovor pro Deník N (placený přístup). V něm například potvrzuje skutečnost, že ženy ve vědě musí obecně překonávat více překážek. „V Česku existuje předpoklad, že se žena stane matkou. A když se matkou stane, nemůže už nikdy být stoprocentní vědec, protože svoji pozornost bude muset vždycky rozdělit mezi rodinu a práci. Pokud tohle dělení provádí, nemůže už nikdy dosáhnout na špičku. A to je hluboce zakořeněné. Takže v podstatě každá vědkyně-matka musí všem dokazovat, že to zvládne,“ vysvětluje základní symbolickou rovinu Linková. Vědecký systém je podle ní historicky nastavený podle mužských zkušeností a biografie. „Nepočítá se s kariérní přestávkou, nikdo ani nepřemýšlel o tom, že během života může přijít doba, kdy se někdo stará o někoho jiného,“ dodává socioložka a zpochybňuje často přijímanou představu, že ve vědě všichni mají stejné podmínky a že „proaktivní“ kroky znamenají pozitivní diskriminaci. „Rovné podmínky by neměly spočívat v tom, že vědec nebo vědkyně dá duši kariéře a ten druhý v páru se postará o všechno ostatní. Měly by tu být takové podmínky, aby bylo možné mít osobní život, rodinu a zároveň dělat i špičkovou vědu,“ odkazuje Linková na zahraniční zkušenosti. Problémem je zároveň sled mikroagresí, kterým ženy ve vědě čelí, když se jedná o jejich těhotenství nebo péči o děti. „Stokrát nic, co umořilo osla,“ shrnuje zkušenosti vědkyň z praxe výzkumnice.

Sociální geograf Tomáš Kostelecký v rozhovoru pro Český rozhlas Dvojka tvrdí, že sociální nerovnosti jsou do určité míry normální, protože lidé nejsou stejní, problém však nastává, když začne docházet k prostorovému oddělování jednotlivých sociálních skupin obyvatelstva. „Postupně se pak začínají objevovat nerovnosti mezi různými částmi země nebo i uvnitř měst. Vznikají bohaté čtvrti, chudé čtvrti, nebo dokonce místa stojící úplně stranou veškerého zájmu,“ vysvětluje Kostelecký, proč je důležité se tímto fenoménem zabývat. Jedná se o problém politický, kdy opomíjené části obyvatelstva často více podporují populistické a antisystémové politické strany, ale také ekonomický. „Lidé, kteří jsou na tom finančně nebo vzdělanostně lépe, z chudých regionů utíkají, v důsledku čehož se tyto regiony vylidňují. Existuje tam navíc spousta jiných problémů ekonomického typu s obslužností a podobně,“ doplňuje geograf. Více o možnostech, jak zmenšit sociálně prostorovou nerovnost, zjistíte v po poslechu celého rozhovoru.