|
|
Close Help | ||||||||||||||
Moravská zemská knihovna v roce 2021 vydala další, po České literatuře v polských překladech (1989–2020) / Literatura czeska w tłumaczeniach polskich (1989–2020) v pořadí druhé pokračování bibliografických publikací české literatury v překladu. Tentokrát se zaměřila na překlad do francouzského jazyka: Česká literatura ve francouzských překladech (1989–2020) / La littérature tchèque et ses traductions en français (1989–2020).
Jelikož jde o publikaci vzniklou v rámci téhož projektu jako publikace Česká literatura v polských překladech (kterou recenzovala A. Gnot v České literatuře 2021/3), vykazuje samozřejmě řadu podobností, jako je počet autorů, rozdělení do čtyř oddílů (tři teoreticky pojednávají o badatelském výzkumu a jeho výsledcích, čtvrtý představuje samotnou bibliografii), konečně pak i uspořádání bibliografických údajů. Oproti předešlému vydání však došlo k doplnění informací, které dříve scházely, a ke sjednocení výpovědí jednotlivých oddílů v konzistentní celek.
Autorský kolektiv opět tvořily tři osoby: Tomáš Kubíček, Xavier Galmiche a Lenka Pokorná Korytarová. Stejně jako v minulém vydání, zaměřeném na překlad polský, je i tato publikace dvojjazyčná, a tedy přístupná oběma jazykově hovořícím skupinám odborníků, studentů a dalších zájemců o bibliografii české literatury přeložené a vydané ve francouzsky hovořícím prostředí v období 1989–2020.
Úvodní příspěvek je krátkým vysvětlením, proč se účastníci projektu rozhodli pro zmapování francouzských překladů české literatury. Důvod je jednoduchý: Česká republika, potažmo Československo a Francie k sobě měly dříve velmi blízko, o čemž svědčí mnohé společné projekty a smlouvy, ale nejblíže si tyto země byly zejména v 19. století, kdy Československo tíhlo k Francii ve snaze vymanit se z rakousko-uherského vlivu a stínu a inspirovat se nejen na uměleckém, ale i politickém poli. Tato aspirace přetrvávala i do začátku 20. století, jelikož bylo všem patrné, že „vnitřní politika Československa bude určována zahraniční politikou více než kde jinde“ (s. 8). V této době byla i věnována značná péče překladům francouzské literatury do českého jazyka: překlady vznikaly v podstatě okamžitě po vydání díla v originálním znění. A české kulturní instituce se vehementně snažily a stále snaží vzbudit obdobný zájem o svou literaturu ve francouzském znění. Jak se jí to v rozmezí let 1989–2020 daří, shrnuje, jak dodává T. Kubíček, tato publikace.
Následuje obsáhlá studie Xaviera Galmiche, jednoho z nejpovolanějších, na téma české literatury ve francouzském prostředí. Galmiche nejprve objasňuje kritéria zařazení děl a autorů do bibliografického soupisu. Čtenář se dozvídá, že se autoři neomezovali pouze na česky psanou literaturu, ale do knihy zařadili všechny spisovatele, kteří pocházejí z prostoru dnešní České republiky: proto jsou zahrnuti i pražští němečtí spisovatelé, jako například Francouzi oblíbený Franz Kafka, ale také autor knihy pro děti Petr Sís, žijící ve Spojených státech amerických, či francouzští exulanti jako Milan Kundera nebo Patrik Ouředník. Galmiche se však ve své analýze německy píšícím autorům vyhýbá, neboť by „vyžadoval[i] mnohem obsáhlejší studii“, a zaměřuje se zejména na česky psanou literaturu. Což je škoda, protože stejně jako u předešlého dílu, i zde pražští němečtí autoři obsazují první příčky v počtu vydání (Franz Kafka má v bibliografii 261 vydání vč. dotisků a reedic, Rainer Maria Rilke má dokonce 282 záznamů) a zasloužili by si komentář. Už jen proto, jak zásadní místo obývá Franz Kafka ve francouzské literatuře.
Dále Galmiche shrnuje výsledky této bibliografické analýzy: nejpřekládanějšími českými autory jsou Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Václav Havel, Bohumil Hrabal a Milan Kundera. Galmiche provádí stručnou analýzu počtu vydaných nových titulů a dotisků či reedic, v níž zjišťuje, že na celkový počet vydání titulů jasně převažuje právě Kundera. Tato analýza potvrzuje zjištění Barbary Kotalské („Cinquante ans de traduction de livres slaves en france: sources bibliographiques, tableaux comparatifs“, in Véra Deparis, Mireille Fomenko [edd.]: Les Études slaves en France et en Europe, Paris, Institut d’études slaves 2011).
Po stručné zmínce o přístupu k překladu dětské literatury, která se vzhledem k tomu, že „překladatelé z češtiny za moc nestojí“ (s. 25), překládá většinou z angličtiny, a po shrnutí frankofonních vydání (tedy francouzských překladů české literatury v Kanadě, Švýcarsku, Lucembursku a Belgii) přichází na řadu obsáhlejší přehled dějin překladu české literatury do francouzštiny. Galmiche zde rozvádí do větších detailů to, co v úvodu nastínil Kubíček: značný zájem Francouzů o českou literaturu v 19. století — tehdy zejména o Rukopisy Václava Hanky a Josefa Lindy — postupem času, i vzhledem k politické situaci, upadá a česká kultura je nyní pro Francouze pouze jednou z mnoha minoritních kultur. S tím však tak docela nesouhlasí Benoit Meunier, který ve svém článku „Současná česká literatura ve francouzském překladu“ odkazuje na Radima Kopáče z Ministerstva kultury a poukazuje na zvyšující se počet přeložených titulů po roce 2010, daný grantovými podporami na překlad a vydávání francouzských překladů, ale také vznikem Českého literárního centra v roce 2017 — České literární centrum se stará o šíření povědomí a zájmu o českou kulturu a literaturu.
Meunierův článek, ač se zabývá pouze Francií a ne dalšími frankofonními oblastmi, je celkově dobrým doplněním Galmichova oddílu, protože vysvětluje i zásadní otázku úspěšnosti a prodejnosti knižních titulů. Ve Francii se totiž dílo vydává nejprve ve velkém formátu, následně, pokud má u čtenářů úspěch, vydá se v kapesním, paperbackovém vydání, čímž se zaručí jeho rozšíření mezi veřejnost (zejména díky cenové dostupnosti). Avšak česká díla mohou být pro francouzské čtenáře zpočátku těžko přístupná, a tak nebudou investovat do dražšího velkoformátového vydání. Čímž se ovšem vytváří bludný kruh: „dokud není dílo nějakého autora k dispozici v kapesním vydání světové klasiky, špatně se prodává. A když se špatně prodává, nelze jej zase vydat v kapesním vydání“ (ibid.). Galmiche jako kritérium komerční úspěšnosti daného titulu udává časovou posloupnost vydání. Nikoli zřídkakdy se totiž stávalo, že díla českých klasiků byla ve Francii vydána se značným zpožděním, a dílo tedy dostatečně nerezonovalo.
Poslední podkapitola Galmichova oddílu se věnuje nakladatelstvím: jejich tematickému zaměření, přístupu k překladu a jednotlivým tzv. „nakladatelským útulkům“, tedy kategoriím knih cílících vzhledem ke svému zaměření na úzkou skupinu čtenářů (literatura pro děti, filozofické spisy, drama, poezie, ale také knihy Michala Ajvaze či Lenky Civade-Horňákové).
Předposlední oddíl Lenky Pokorné Korytarové podrobně informuje, z jakých zdrojů a databází kolektiv autorů při sestavování bibliografie čerpal. Cílem tohoto projektu bylo co možná nejpřesněji zmapovat knižně vydané překlady české literatury do francouzského jazyka, a to za použití knihovnických databází. Autorka nejprve podává přehled v minulosti již vydaných bibliografických soupisů: v osmdesátých letech 20. století vytvořili V. Pešek a J. Suchý pro Revue des Études slaves abecedně řazený soupis českých a slovenských děl přeložených do francouzštiny a vydaných do roku 1980. Později, na přelomu století, P. Belson a B. Meunier navázali na předchozí počin a doplnili ho pouze českými autory. O další desítku let později je vytvořen slovník českých a slovenských spisovatelů z období 1918–2012 navazující na práci A. Sala Les écrivains de langue tchèque et slovaque (Paříž 1988). Pokorná Korytarová však informuje, že tato bibliografie byla založena primárně na datech knihovnických on-line katalogů a databází: české (Souborný katalog České republiky), francouzské (Catalogue général de la Bibliothèque nationale de France a Catalogue collectif de France) a německé (Karlsruher Virtueller Katalog) národní knihovny, ale také knihoven dalších frankofonních oblastí, jako je Kanada (BANQ Catalogue), Monaka (Médiathèque de Monaco), Švýcarsko (swisbib, RERO, tj. Réseau des bibliothèques de Suisse occidentale, a NEBIS, tj. Netzwerk von Bibliotheken und Informationsstellen in der Schweiz), Belgie (UniCat) a Lucembursko (Réseau des bibliothèques luxembourgeoises). Nechybí ani světový souborný katalog OCLC WorldCat. Oddíl je uzavřen jakýmsi exkurzem do knihovnických bibliografií, kde Pokorná Korytarová zaznamenává rozdílnosti a pravidla utváření bibliografií v jednotlivých zemích a samozřejmě nechybí ani komentář k této konkrétní bibliografii. Autorka vysvětluje, na základě jakých kritérií zařadili do bibliografie jednotlivé záznamy i údaje tvořící záznamy samotné. Jak však již o předchozí publikaci zaměřené na polské překlady A. Gnot uvedla, „metoda uspořádání [dat] není […] úspěšně aplikována, což se promítá do způsobu prezentace zvoleného materiálu“.
Poslední oddíl představuje samotnou bibliografii, která je nejprve řazena podle roku vydání, následuje tentýž soupis řazený abecedně podle příjmení autora a následně názvu titulu s roky jejich reedic a dotisků. Díky tomu si může čtenář udělat přehled o překladovosti jednotlivých autorů. Poslední dva soupisy obsahují jednak francouzské antologie s texty českých autorů, jednak doplňující odborné publikace o české literatuře ve francouzských překladech, a to jak výše zmíněné bibliografické soupisy, literaturu věnovanou teoriím překladu, tak i bibliografie zabývající se opačným směrem překladu, tedy francouzské literatury do češtiny (např. Francouzsko-české vztahy v oblasti překladu [1945–1953] P. Čecha [Brno 2011], České překlady francouzské literatury [1960–1969] K. Drskové [České Budějovice/Pelhřimov 2010] či Levého Umění překladu [Praha 2012]). Bibliografie je doplněna výběrem grafů a tabulek reflektujících data z bibliografického soupisu.
Publikace se snaží být aktualizovaným přehledem vydávané české literatury ve francouzsky mluvícím prostředí. Vývody, které z bibliografického soupisu činí (nejpřekládanější čeští autoři), pouze potvrzují to, co již v roce 2001 identifikovala Barbara Kotalska. Tendence, které jsou ze soupisu patrné, jsou odůvodněny jen částečně a doplňujícím zdrojem informací je pak výše zmiňovaný článek B. Meuniera. Přetrvávající problém — totiž že se kniha nevyjadřuje k německy píšícím autorům — z publikace činí neúplnou studii zaměřující se pouze na jednu jazykovou kombinaci, ač si předsevzala, že zahrne různé jazykové mluvčí pocházející ze stejného prostoru. Je patrné, že oproti předchozímu dílu došlo k značnému doplnění informací a sjednocení výpovědí, avšak některé zásadní problémy stále přetrvávají.
Xavier Galmiche — Lenka Pokorná Korytarová — Tomáš Kubíček: Česká literatura ve francouzských překladech (1989–2020) / La littérature tchèque et ses traductions en français (1989–2020). Přeložila Eurydice Antolin. Brno, Moravská zemská knihovna 2021. 487 stran.
Vychází v České literatuře 2/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
