Kniha Lucie Storchové Řád přírody, řád společnosti je druhou autorskou monografií neobyčejně všestranné a produktivní badatelky orientované především na rozmanité podoby kulturální a sociologické problematiky v raném novověku, zejména v období renesančního humanismu.
Významným a metodologicky v českém kontextu průlomovým počinem byla již její první kniha Paupertate styloque connecti. Utváření humanistické učenecké komunity v českých zemích (2011), v níž se zabývala diskurzivitou latinské bohemikální literatury období humanismu a zkoumala ji z hlediska literárních polí a dalších typů vztahů v humanistické societas litteraria. Je rovněž autorkou a editorkou knihy Bohemian School Humanism and its Editorial Practices (ca. 1550–1610) vydané r. 2015 v Turnhoutu. V nedávné době pak redigovala (se zásadním autorským podílem) rozsáhlý první díl Companion to Central and Eastern European Humanism: The Czech Lands (Berlin 2020).
Recenzovaná kniha v mnoha ohledech navazuje na autorčino starší bádání. Metodologicky náleží primárně do oblasti culture transfer studies (případně též knowledge transfer studies). Zabývá se konceptem vědění o přírodě, který se zformoval v první polovině 16. století na wittenberské univerzitě pod vlivem učení Philippa Melanchthona, a přenosem tohoto konceptu do českého prostředí v 16. století. Jedná se o problematiku, která je v českém prostředí poměrně málo prozkoumaná, a pokud ano, pak spíše prostřednictvím dílčích studií. Skutečnost, že řada českých učenců absolvovala studijní pobyt na wittenberské univerzitě a přinesla si odtamtud rozmanité podněty, neunikla samozřejmě pozornosti badatelů, stejně tak jako např. překlady Melanchthonových děl do češtiny. Systematické zpracování vlivu melanchthonského výukového modelu na díla autorů působících v Čechách však dosud chybělo. Samotný důvod absence širšího zkoumání tohoto přenosu jistě stojí za úvahu a Storchová nabízí několik možných vysvětlení, proč se mu starší badatelské generace spíše vyhýbaly. Svou roli zde mohla hrát např. oblast, odkud k nám melanchthonismus směřoval, tedy německé země. Pro starší, nacionalismem ovlivněný výklad českých dějin mohlo být obtížné přijmout kulturní obohacení, pokrok a „civilizační misi“ (jak byla recepce renesančního humanismu vnímána již od 19. století) z německy mluvících zemí. Vliv mohlo mít i hledisko konfesijní (vztah luteránství a v Čechách silného utrakvismu) a skutečnost, že melanchthonismus měl silně teologický základ, jenž jej „vyřazoval z příběhu o zrodu moderní vědy v tomto období“ (s. 16).
Autorka na počátku knihy představuje svá teoretická východiska, která staví na již zmíněném konceptu kulturní výměny a přenosu vědění, a poté se již zaměřuje na situaci na wittenberské univerzitě (též zvané Leucorea, tj. „bílá hora“, jak zní řecké pojmenování Wittenbergu). Reforma univerzitního studia, kterou na tamější univerzitě postupně zavedl Melanchthon, zde započala s jeho nástupem v roce 1518. Výukový model, který vytvořil a zformuloval ve vlastních učebních textech, zahrnoval teologické školení, znalost klasických jazyků (především latiny) a specifické učení o stvořeném světě, do něhož náleží vedle vesmíru a přírody také člověk jako součást společenského řádu a sítě vztahů svázané etickým rámcem. Zásadními autoritami byla Bible a antičtí klasikové, cílem bylo dosažení tzv. pietas litterata, tedy zbožnosti propojené s humanistickou vzdělaností. Připomeňme, že Melanchthonovy učební texty ovlivnily výuku na německých luteránských univerzitách na několik desetiletí, nejednalo se tedy o lokální fenomén. Storchová chápe wittenberskou vzdělanost jako typ humanismu (též „wittenberský školský humanismus“, v souladu s pojetím Paula Oskara Kristellera), tedy jako hnutí učenců a literátů rozvíjejících antický odkaz v rámci tzv. studia humanitatis (výuka disciplín jako rétorika, gramatika, básnictví či historie). Wittenberské centrum bylo nadto charakteristické svým vyhraněným konfesijním kontextem a naukou o přírodě a stvořeném řádu, jež se vyznačovala určitými specifiky. Zjednodušeně a velmi stručně řečeno, přírodní řád je stvořený Bohem, člověk ho může poznat a poznání užít k rozvíjení dobra. Boží prozřetelnost se projevuje ve stvořeném světě některými zásahy, zejména zvláštními přírodními úkazy. Hvězdná sféra v rámci melanchthonské kosmologie vychází z tradičního aristotelského modelu; nebesa jsou dokonalá, sublunární sféra je porušena pádem člověka. Storchová píše: „Nejednalo se o uchopení přírody, které bychom mohli snadno spojit s konceptem vědeckého pokroku a přelomových objevů či příběhem o počátcích vědecké revoluce v 16. století stojících u zrodu moderní přírodní vědy. Spojení melanchthonismu s moderní vědou by zastřelo jeho diskursivní souvislosti, významy a sociální a morální funkce. Toto vědění […] se materializovalo často v rámci výukových textů, které měly specifický styl i čtenářskou recepci“ (s. 60–61). Wittenberští učenci nezamýšleli v tomto směru přicházet s něčím novým či podněcovat odborné diskuze, šlo jim spíše o vytvoření systému, jenž by sloučil tradici do nového celku, který mohl být uplatněn v širším recepčním okruhu. Koncept tak prostupoval různými texty a žánry, které se z moderního hlediska mohou jevit nesourodé. Přenos vědění se realizoval prostřednictvím sdílených literárních postupů a pravidel, jimž se humanističtí učenci naučili ve škole, a objevil se tudíž v relativně široké škále textů, jež je třeba z tohoto hlediska zkoumat, včetně těch, jež jsou zaměřeny na méně učené publikum. Docházelo rovněž k přenosu rétorických figur, zejména metafor mezi jednotlivými tematickými celky (např. řád nebeských těles byl popisován pomocí společenských kategorií) a k přenosu významů, imaginací a metafor mezi různými oblastmi vědění. Vyvstávaly tak nové souvislosti, jež legitimizovaly tvrzení autorů.
Storchová si na základě těchto skutečností pokládá základní badatelskou otázku, jak se koncept učení o přírodě a stvořeném světě v rámci kulturního přenosu do českých zemí proměnil a jaké byly adaptační strategie tohoto transferu. Jaké prvky čeští učenci potlačovali či naopak zdůrazňovali, jaké texty a žánry preferovali, jaký vliv na tento proces měl okruh čtenářů a mecenášů? Korpus textů, který následně Storchová analyzuje, je vymezen faktem, zda jejich autoři na Leucoree studovali, nebo byli žáky někdejších wittenberských studentů, či se jinak zprostředkovaně dostali k melanchthonskému odkazu. Převážná část autorů se rekrutuje z pražské univerzity, dále z měst, která byla na pražské centrum navázána různými formami kontaktů, a také ze západočeských horních měst s převážně německy mluvícím obyvatelstvem (Jáchymov, Horní Slavkov). Časový rámec tvoří především druhá polovina 16. století; největší počet recepcí melanchthonského výukového modelu lze v českých zemích sledovat od padesátých do sedmdesátých let, jeho dozvuky však ojediněle přetrvávají až do počátku 17. století.
Autorka ve třetí kapitole popisuje jednotlivé části konceptu vědění, jak byl vyučován na Leucoree. Vědění o stvořeném světě sestávalo z astronomie, astrologie, anatomie (jež zahrnuje i fyziologické působení Ducha svatého v lidském těle, výklad o duši a afektech). Dále dokládá propojení přírodního řádu, jenž je vždy pevně ukotven v teologii, s řádem společnosti, tedy fungování lidského společenství v analogii k pravidlům stvořeného světa. Patří sem např. manželské soužití, politický řád (obhajoba společenské hierarchie, vrchnosti jakožto původního Božího plánu) či způsob výkladu dějin. Výuka historie sice nebyla na wittenberské univerzitě tak důležitá jako např. astronomie, avšak důraz na poznání a především správný výklad dějin kladen byl. Za základní dílo byla považována Carionova kronika, jejíž rozšířené a doplněné vydání připravil sám Melanchthon a spolu s ním (a později sám) Caspar Peucer. Právě znalost světových dějin umožňovala studentům pochopit Boží plán spásy světa a stát se základem křesťanské morálky. Jak upozorňuje autorka, všechny předchozí znalosti o stvořeném světě bylo v rámci melanchthonského výkladu historie možné sledovat v dějinách a v jejich rámci zejména projevy Boží providence. S touto problematikou je spojena apokalyptika, která se rovněž objevovala v některých historiografických dílech a byla pevnou součástí luteránského náboženského myšlení. Eschatologické vize byly přítomny i ve výuce na Leucoree a Melanchthonových textech. Součástí protestantského apokalyptického diskurzu byla též tzv. apokalyptická publicistika, vydávaná zejména letákovou formou ve vernakulárních jazycích. Směřovala k širšímu publiku a tematizovala události vymykající se řádu, nejčastěji astronomické jevy (komety, zatmění). Učenecká eschatologie zahrnovala také spisy o tureckém, potažmo muslimském nebezpečí. Turci byli obecně vnímáni jako ztělesnění Antikrista, Melanchthon pak chápal Turky jednak jako sektu, která se vymkla přirozenému řádu, jednak pro něj islám představoval možnost vyobrazit luterány jako jedinou pravou církev, jež zároveň nabízí možnost se Turkům účinně bránit revizí bludného učení o transsubstanciaci, jak byla ustavena na čtvrtém lateránském koncilu.
Po teoretickém úvodu, který jsme nastínili, přesouvá ve čtvrté kapitole Storchová svou pozornost do českých zemí a zkoumá nejprve modifikace a adaptace melanchthonismu v latinské humanistické literatuře. V rámci tohoto tématu autorka účelně navazuje na svoje starší bádání věnované latinskému humanismu v českých zemích. Vzhledem k časté peregrinatio academica nekatolických studentů z Čech směřované právě na wittenberskou univerzitu ve čtyřicátých a padesátých letech 16. století byl v českém prostředí vliv tohoto výukového modelu značný. Ovlivnil následně nejen výuku na pražské utrakvistické univerzitě, ale též na nižších typech škol, především městských. Dopad měl však i na způsob psaní literárních textů, nakládání (nejen) latinsky píšících autorů s klasickou tradicí apod. Autorka se v této kapitole soustředí na tvorbu několika nejvýznamnějších někdejších studentů Leucorey, kteří si přinesli melanchthonský model výuky do Čech a rozvíjeli jej v novém kulturním kontextu. Storchová sleduje prosazování melanchthonského modelu prostřednictvím učebních textů pro nižší typy škol a jeho odraz v univerzitní produkci typu disputací či obhajob tezí. Podrobně se rovněž věnuje výkladům klasických antických děl, která předkládali studentům profesor a rektor pražské univerzity Petr Codicillus (překlad a komentář Sofoklovy Antigony) a Matouš Collinus, jehož unikátně dochované přednášky o Íliadě a Aeneidě představují obsáhlý materiál dokládající práci s antickými texty v duchu wittenberských interpretačních postupů.
V souvislosti s osvojováním latinského jazyka se studenti pražské univerzity podle vzoru Leucorey učili písemně komunikovat prostřednictvím latinské poezie. Schopnost tvořit básnické texty (zejména tzv. příležitostnou poezii a texty s náboženskou a naučnou tematikou) se stala důležitou kompetencí budoucích učenců a tematicky opět v mnoha směrech odrážela melanchthonskou inspiraci. V českém prostředí se projevila intenzivně např. v latinském didaktickém básnictví tematizujícím nebeské jevy a zvláštní přírodní úkazy. Hojně zpracovávaná náboženská témata si čeští učenci upravovali podle potřeb domácího utrakvistického prostředí, a to někdy do té míry, že texty byly přijatelné i pro katolické adresáty.
Vedle přírodního řádu se dostává pozornosti i reprezentacím společenského řádu. Nosným tématem byla zejména reprezentace historie a pojetí dějin. Zásadní pro toto téma byl v luteránském prostředí vlivný koncept tzv. fatálních (osudových) period, Eliášův model dvoutisíciletých období či představa o čtyřech monarchiích, přičemž zánik poslední z nich měl být nablízku a byl chápán jako signál brzkého konce světa. V českém prostředí se tento koncept uplatnil např. v jednom z děl Martina Rakovského a především v historickém kalendáři Prokopa Lupáče Rerum Boemicarum Ephemeris, který je v knize podrobně analyzován. Ten je postaven na wittenberském modelu, ale současně adaptován pro potřeby české učenecké komunity.
Ve srovnání s latinskou produkcí byla situace ve vernakulární literatuře poněkud odlišná. Jejím specifikům z hlediska adaptace wittenberského modelu je věnována pátá kapitola. Do česky psaných textů pronikal melanchthonismus pomaleji, jeho recepce má také více zprostředkovaný a fragmentárnější charakter, než je tomu u latinských děl. Jak Storchová dokládá, bylo to dáno zejména tím, že autoři česky psaných děl studovali převážně na pražské univerzitě a jejich recepce melanchthonismu byla méně komplexní a nevyužívali jej v tak širokém spektru. Rozvíjení wittenberské tradice se spojuje mj. s překladatelskou produkcí Daniela Adama z Veleslavína. Na tomto místě stojí za zmínku, že badatelka nabízí jinou možnost interpretace překladů vydaných ve Veleslavínově tiskárně, než je tradiční (byť v nových diskuzích o humanistické literatuře značně zproblematizovaný) obraz Daniela Adama jako proponenta „národního humanismu“ usilujícího o zprostředkování cizojazyčné literatury českému publiku.
Význam pro interpretaci historie měly překlady Carionovy kroniky do češtiny a další texty z oblasti učenecké eschatologie, kam náleží opět některé (zejména Kocínovy) překlady vydané u Veleslavína. Stvořený svět je reprezentován spisy o kometách z pera Matěje Grylla, Tadeáše Hájka a Petra Codicilla. Vedle nich autorka staví Kázání o hrozné kometě Valentina Šubara, které dané téma zpracovává bez vazeb na melanchthonské pojetí astronomických jevů. Zatímco v českých spisech o moru a lékařských příručkách se wittenberské vědění objevuje spíše ve fragmentarizované podobě (a v případě lékařské tematiky i relativně pozdě), značnou inspirativnost prokázala ta část představ o společenském řádu (oeconomia), jež se týká vedení domácnosti a hospodářství. Preskriptivní příručky o ženských sociálních rolích a ideální podobě manželství s výrazným disciplinačním charakterem byly ve vernakulární literatuře hojné a oblíbené.
Storchová poukazuje na významnou roli adresátů česky psaných děl při transmisi melanchthonského vědění. Někteří autoři byli schopni přizpůsobit prvky tohoto vědění podle jazyka, jímž psali, typu textu i očekávanému recipientovi, případně s ohledem na mecenát, který chtěli získat. Příkladem může být již zmíněný Petr Codicillus a srovnání jeho latinských básní o zatmění Slunce a českého spisu o kometách. České dílo je psáno expresivnějším a méně komplikovaným stylem, se silnějšími eschatologickými důrazy, obsahuje české reálie a odkazy na domácí události, jako celek tedy slouží především disciplinaci modelového čtenáře. V textech typu letáků, minucí či pranostik, kde najdeme mezi autory učence jako Tadeáš Hájek či Šimon Proxenus, se pak setkáváme s trivializovanou podobou wittenberského učení o stvořeném světě určenou širokému publiku. Jak autorka zdůrazňuje, autoři byli schopni „aktivovat“ části melanchthonského učení ve svých dílech i v době, kdy již např. v učenecké komunikaci zastávali jinou intelektuální tradici či výukový model, které do českých zemí postupně pronikly a melanchthonismus nahradily.
Pokusili jsme se shrnout alespoň některé z bohaté škály poznatků, které kniha Lucie Storchové nabízí. Na omezené ploše recenze však nebylo možné postihnout zdaleka vše, co tento rozsáhlý a informačně bohatý text přináší. Autorka vedle úctyhodného množství odborné literatury pracuje rovněž s rozsáhlým korpusem primárních textů, z nichž mnohé, zejména latinsky psané, jsou málo dostupné a nepříliš známé širšímu okruhu čtenářů. Jejich pečlivá analýza, kterou na řadě míst Storchová provádí, tak umožňuje čtenáři podrobné seznámení s obsahy děl a poznání oblasti našich intelektuálních dějin, které prozatím unikaly badatelské pozornosti. Pro literární historiky je velká část těchto textů málo „literární“, a proto se jí spíše vyhýbají. Interdisciplinární záběr knihy bude nepochybně inspirativní pro badatele hned z několika vědních oborů (vedle obecné historie také teologie, dějin vědy, filozofie, literární historie), kteří se zaměřují na období raného novověku a jejichž pozornosti by kniha Lucie Storchové rozhodně neměla uniknout.
Lucie Storchová: Řád přírody, řád společnosti. Adaptace melanchthonismu v českých zemích v polovině 16. století. Praha, Scriptorium 2021. 460 stran.
Vychází v České literatuře 2/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
