Ve dnech 7. a 8. září 2022 se uskutečnila mezinárodní konference Life Storying in the 21st Century: Interdisciplinary Approaches (Vyprávění o životě ve 21. století: Interdisciplinární přístupy). Akci zaštítil Ústav české literatury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, konala se pod vedením dvou organizátorek: Zuzany Foniokové (Masarykova univerzita) a Jarmily Mildorfové (Univerzita v Paderbornu). Vzhledem k široce pojatému tématu a jeho aktuálnosti i popularitě v současném akademickém výzkumu mohla konference nabídnout hned šestnáct rozmanitých příspěvků od účastníků z deseti různých zemí napříč několika obory.
Po úvodních slovech Zuzany Foniokové a Jarmily Mildorfové následoval první blok konference zaměřený na psaní o životě (life writing) a jeho teoretické rozměry. Zahájil jej Jens Brockmeier (Americká univerzita v Paříži), který navíc před začátkem konference (5.–7. září) vedl sérii inspirativních seminářů o autobiografické paměti a narativu pro studenty FF MU. Na konferenci Brockmeier vystoupil s příspěvkem „It’s Easy to Get Lost Here“, v němž pojednal o mnohovrstevnatosti autobiografických vzpomínek. Podle Brockmeiera je tradiční lineární pohled na autobiografické vzpomínky nedostatečný, pracuje totiž s událostmi a vjemy izolovaně. Skutečnost je však mnohem komplexnější, stejně jako samotné vzpomínky, v nichž se události prolínají, splývají, dokonce mohou být simultánní povahy. Svou tezi Brockmeier ilustroval na úryvku z autobiograficky laděného textu Michaela Ondaatjeho Running in the Family (1982), který názorně zachycuje zmiňované prolínání a simultaneitu vzpomínek — v ukázce se mísí protagonistovy sny se vzpomínkami a tělesnými prožitky. Podle Brockmeiera můžeme právě takové způsoby vyprávění o životě pozorovat i v 21. století.
V teoretické rovině se pohybovala také Eveline Kilianová (Humboldtova univerzita v Berlíně), jež poukázala na spojitost mezi autoteorií a posmrtně vydanou autobiografií Stuarta Halla Familiar Stranger (2017). Koncept autoteorie Kilianová označila za novou formu psaní o životě se silnou vazbou na feminismus a schopností přetvořit osobní zkušenost v teoretickou studii. Za názorný příklad tohoto postupu Kilianová považuje právě autobiografii Familiar Stranger, v níž postava Stuarta Halla ztělesňuje své vlastní teorie. Killianová v ní nicméně postrádá feministické stanovisko vlastní jiným autoteoretickým textům — Hall podle ní naopak odděluje soukromé a politické, čímž popírá jedno ze základních východisek feminismu. Následoval příspěvek Olgy Michaelové (Kyperská univerzita), jež své pojednání o podobách posttraumatické stresové poruchy v grafické autofikci přednesla online. Pro svou analýzu Michaelová zvolila autofikční komiks spisovatelky Uny Becoming Unbecoming, v němž sledujeme příběh dívky, která se vypořádává s následky sexuálního zneužívání v dětství. Podle Michaelové lze v díle pozorovat množství intertextuálních odkazů na postavu Ofélie ze Shakespearova Hamleta, jež jednak staví zkušenost autobiografické hrdinky do nového světla, jednak vyzývají k alternativním interpretacím slavné Shakespearovy postavy. Komiks tak upozorňuje na kulturně zakořeněné představy o problémech s duševním zdravím u žen. Blok uzavřel Jacek Bielawa (Slezská univerzita v Katovicích) pojednáním „Asceticism, Acrobatics, Alethurgy“, v němž představil originální metodu konverzního trojúhelníku. Jako východisko Bielawovi posloužily koncepty Michaela Foucaulta a Petera Sloterdijka.
Jiný aspekt vyprávění o životě nabídl druhý blok, zaměřený na nové poznatky v oblasti orální historie. Příspěvek pod názvem „Narrative Variation in Repeated Oral History Tellings“ přednesli za čtveřici autorů Jiří Kocián (Univerzita Karlova) a Jakub Mlynář (HES-SO Univerzita aplikovaných věd ve Švýcarsku). V úvodu příspěvku vyzdvihli digitalizaci orálních pramenů, jež v posledních dvaceti letech umožnila současně zkoumat rozhovory jednoho narátora z různých období a posléze je mezi sebou porovnávat. Kolektiv autorů se ve svém výzkumu zaměřil především na svědectví o holokaustu, jedné z nejšířeji dokumentovaných událostí na poli orální historie. Účastníci konference si následně poslechli dvě verze kratičkého příběhu očité svědkyně událostí 15. března 1939. Ačkoli se příběhy v mnohém shodovaly, jejich celkové vyznění bylo v obou případech naprosto odlišné. Závěrem autoři vyzvali ke zpřesnění vnímání kolektivní paměti, jež by podle nich měla být vnímána jako interakční fenomén, jev dějící se na určitém místě v určitý čas. Velice inspirativní byl také příspěvek Jarmily Mildorfové (Univerzita v Paderbornu), která poukázala na nedokonalost transkripce životopisných rozhovorů, přičemž zmínila hned několik problémů, jež s tímto fenoménem souvisí. Transkribovaný dialog je pouze stínem uskutečněného dialogu, zaznamenává především mluvené slovo, a to právě na úkor dalších přítomných zvuků. Důležitou součástí verbálního projevu je také hlas a jeho intonace, ale také zvuky v pozadí včetně hovoru dalších, do rozhovoru nezapojených osob. Jako názornou ukázku Mildorfová zvolila rozhovor s Günterem Grassem, který původně vyšel knižně, až o několik let později byla zveřejněna i samotná audionahrávka, jež se od přepisu v mnohém liší a vrhá na celý rozhovor jiné světlo.
První čtvrteční blok, zaměřený na literární autobiografie a autofikce, otevřel příspěvek Martiny Horákové (Masarykova univerzita) věnovaný životopisné tvorbě australských bílých žen, které se ve svých textech vypořádávají s koloniální historií své země a svou pozicí kolonizujících a zároveň kolonizovaných. Činí tak mimo jiné pomocí přemapování prostoru z feministických pozic. K tématu přispěl i Jan Tlustý (Masarykova univerzita) svým pojednáním o rozporuplných „autobiografiích“ Oty Filipa Sedmý životopis (2000) a Osmý čili nedokončený životopis (2007): kupříkladu Sedmý životopis v české verzi nese podtitul „román“, zatímco v německé verzi si můžeme přečíst „autobiographischer Roman“, naproti tomu řada recenzentů knihu vnímala autobiograficky. Tlustý s autobiografickým čtením polemizuje, naopak vyzdvihuje estetický potenciál Filipových textů, který vidí v jejich schopnosti vtáhnout čtenáře do mnohovrstevnaté dějinné reality a tematizovat základní existenciální otázky; Osmý životopis zároveň interpretuje jako sebereflexivní román o možnostech vzpomínkového psaní.
Alexandra Effeová (Univerzita v Oslu) následně hovořila o autofikčních dílech 21. století a jejich vzájemné provázanosti s moderními médii, jež umožňují vyprávět o životě v digitálním prostoru. Díla jako jsou How should a person be Sheily Hetiové a Outline Rachel Cuskové na současná média reagují, integrují je a případně také doplňují. Spisovatelkou Rachel Cuskovou se blíže zabýval také Robert Kusek (Jagellonská univerzita v Krakově), zaměřil se na její trilogii Outline, Transit a Kudos, kterou vnímá jako nový druh autofikce. Vypravěčka těchto textů nesdílí jméno s autorkou, jak je v autofikci běžné, ale dochází zde podle Kuska k delegování autobiografického „já“ na postavy příběhu. Blok uzavřela Zuzana Fonioková (Masarykova univerzita) příspěvkem, v němž se nejprve zaměřila na fenomén autofikce jako takový. Za problematické považuje snahy definovat autofikci jako žánr, místo toho nabízí možnost pohlížet na autofikci jako na strategii, jež se může objevovat napříč žánry i médii. Tento přístup zároveň řeší otázku, zda má autofikce blíž k románu, nebo k autobiografii, autofikční strategie se totiž může objevovat u obou. Poté Fonioková představila specifický druh autofikce, tedy metaautobiografickou autofikci, a to na příkladu Možností milostného románu Jana Němce.
Další blok se věnoval vyprávění o životě napříč uměním a médii. Kolektivní příspěvek věnovaný „vlogování“ na digitální platformě YouTube za čtveřici autorů přednesly Mari Hatavara a Hanna Rautajokiová (Tamperská univerzita). Jako ilustrační příklad byl zvolen uživatel Niilo22, který už několik let sdílí s diváky notnou část svého každodenního života. Niilo22 však není pouhým vypravěčem příběhů, jež všichni diváci pasivně konzumují. Své sledující totiž cíleně provokuje k interakci a možnosti podílet se na vyprávění životního příběhu; tuto strategii autoři příspěvku označili jako „storybaiting“. Birgit Van Puymbroeck (Svobodná univerzita v Bruselu) následně pojednala o digitální platformě Twitter, na níž jeden z fanoušků básníka Henryho Reeda založil Twitterovou stránku pro Reedovo alter ego — Herberta Reeva. Puymbroecková podobné fikční účty na Twitteru, jejichž autoři píší „autobiograficky“ laděné příspěvky, považuje za nový kreativní druh psaní o životě.
Poslední blok tematizoval vyprávění o životě v krizových situacích, jako první se slova zhostila Christina Schachtnerová (Univerzita v Klagenfurtu), která posluchače seznámila se svým výzkumem zaměřeným na životní příběhy migrantů. Dle Schachtnerové některým jedincům zkušenost s migrací do jisté míry narušuje schopnost vyprávět koherentní příběh o svém životě, jelikož se cítí být někde uprostřed obou zemí, jež považují za svůj domov. Miroslav Kotásek (Masarykova univerzita) se zamýšlel nad možnostmi moderních technologií, které umožňují zachytit a zpětně „přehrát“ přítomný jazykový akt, konkrétně nad doslovným přepisem improvizované přednášky Kennetha Goldsmitha „The Ideal Lecture“. Konferenci uzavřela Katrin Röderová (Humboldtova univerzita v Berlíně) příspěvkem, v němž pohlížela na vyprávění o životě formou „vlogování“ jako na automediální afektivní praktiku. Pro analýzu si Röderová vybrala populární hendikepovanou „youtuberku“ Jessicu Kellgren-Fozardovou, která se snaží na digitální platformě YouTube smývat hranici mezi kategoriemi normální a hendikepovaný.
Konference probíhala v přátelském duchu, všechny příspěvky byly podpořeny hojnou diskuzí, účastníci oceňovali především mezioborovost konference a možnost nahlédnout fenomén vyprávění o životě z rozličných perspektiv. Konference byla podpořena z grantového projektu GA ČR 21-12454S Fakta a fikce v životních příbězích: narativní strategie autobiografického psaní.
Vychází v České literatuře 1/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
