Do Handbook of Diachronic Narratology přispěli i kolegové Bohumil Fořt a Ondřej Sládek

V publikaci Handbook of Diachronic Narratology, kterou nedávno vydalo nakladatelství De Gruyter, najdeme i studie Narrator’s Commentary in Czech Literature (1300–1900) autorů Bohumila Fořta a Jiřího Kotena a Metalepsis in Czech Literature Ondřeje Sládka.

Knihu edičně připravili Peter Hühn, John Pier and Wolf Schmid. Obsahuje 42 příspěvků věnovaných studiu narativních prostředků v evropských literaturách od antiky po současnost. Každý příspěvek zkoumá užití konkrétního narativního prostředku v jedné nebo dvou národních literaturách napříč staletími, ať už v časově navazujících nebo vzdálených obdobích.

Bohumil Fořt a Jiří Koten se ve své studii Narrator’s Commentary in Czech Literature (1300–1900) věnují vypravěčskému komentáři v české literatuře čtrnáctého až devatenáctého století.

Vypravěčský komentář představuje jednu z nejvariabilnějších složek narativního diskurzu. Jako postup, jenž ve vyprávění dokáže plnit rozmanité funkce, se přímo nabízí pro diachronní pozorování. Studie popisuje rozmanité formy vypravěčského komentáře ve vybraných dílech české literatury od středověku do 19. století, a to jednak z perspektivy historické, jednak z perspektivy konstituce žánrů. Úvodní část přináší přehled dosavadních teoretických uchopení exegetického řečového aktu. Na základě představeného přehledu je následně navržena jednoduchá klasifikace komentářů pro účely analýzy jejich proměnlivé funkce v různých historických epochách. Historické proměny forem a funkcí vypravěčského komentáře jsou ilustrovány na příkladech konkrétních děl, která autoři studie vybrali jako typická a příznaková. Ve svých závěrech kapitola poukazuje na bohatou rozmanitost komentářových postupů v české literatuře, na jejich nezastupitelnou funkci v tvorbě literárních žánrů (alegorie nebo didaktická literatura), ale také kulturních jevů a poetik (např. realismus).  

Příspěvek Ondřeje Sládka Metalepsis in Czech Literature ukazuje historický vývoj a užití metalepse v české literatuře, zejména v devatenáctém století a první polovině století dvacátého.

Metalepse je termín, který se v naratologii rozšířil díky Gérardu Genettovi a kterým se označuje průnik různých rovin vyprávění. To je například v situaci, kdy vypravěč přímo oslovuje své postavy nebo čtenáře, vyzývá je ke spolupráci na vyprávění. Právě problematika oslovení adresáta se stala východiskem této studie, která se zabývá fenoménem metalepse v kontextu české literatury od středověku do 20. století. Z narativní analýzy vybraných literárních textů vyplynulo, že figura oslovení adresáta s metaleptickým účinkem má v zásadě tři hlavní podoby: 1) Oslovení je součástí autorovy textové a komunikační strategie (tj. rétorická metalepse); 2) oslovení adresáta je nedílnou součástí narativu a hry fikce (tj. ontologická metalepse); 3) oslovení vyžaduje po adresátovi plnění různých aktivit (tj. performativní metalepse). Studie na konkrétních příkladech ukazuje historický vývoj a užití metalepse v české literatuře, zvláštní pozornost je věnována 19. století (K. H. Mácha, B. Němcová, J. Neruda) a první polovině 20. století (K. Čapek, V. Vančura, ale také J. Foglar). Jakkoli jsou uvedené dějiny stručné a výběrové, je z nich patrné, že metalepse má v české literatuře mnoho různých podob, jejichž rozšíření podstatně souviselo s vývojem českého jazyka a s rozvojem narativních způsobů.