Kniha Teorie cizího — Koncepty alterity Wolfganga Müllera-Funka, 38. svazek Teoretické knihovny vydávané v Hostu, je pokusem o systematický výklad, srovnání a kritickou reflexi různých přístupů k myšlenkové figuře cizího v perspektivách filozofie, sociologie, literární vědy, psychoanalýzy a kulturních studií.
V německém originále vyšla v roce 2016, její český překlad je pak její zkrácenou verzí (editoři českého překladu přikročili ke krácení knihy z kapacitních důvodů — oproti německému originálu byly z českého vydání vynechány kapitoly věnující se Jacquesu Derridovi, Jeanu-Luc Nancymu a některým koncepcím cizosti v současné sociologii). Vychází ze série přednášek, kurzů a seminářů, které autor v posledních patnácti letech na toto téma vedl z velké části ve Vídni. Způsob, jakým kniha vznikla, se silně odráží v její samotné struktuře — je členěna do dvanácti krátkých oddělených kapitol, z nichž v každé se autor soustředí na myšlení konkrétních teoretiků a teoretiček a pouští se do rozboru vybraných textů, které se k tématu cizího vztahují. V knize je věnována pozornost především teoriím z francouzského a německého prostředí, a to od klasických jmen daného tématu (Hegel, Marx, Freud) až po současné postavy literárních a kulturních věd (Boris Buden, George Steiner).
V úvodní kapitole Müller-Funk nastiňuje základní tezi knihy a ústřední argument, vzhledem ke kterým bude výklady konkrétních textů směřovat. Za klíčovou tezi knihy označuje následující: „pojem »cizího«, stejně jako pojem »kultury«, jenž je s ním automaticky propojen, není možné jednoznačně definovat“ (s. 15). Důvod nesnadné definovatelnosti přitom spatřuje zejména v rozmanitosti přístupů, které je k tématu možné zaujmout, a klade si za cíl tyto přístupy vyložit a poskytnout tak transdisciplinární úvod k problematice cizího. Zmíněnou rozmanitost se pak pokouší systematizovat tím, že pojem cizího nahlíží skrze aspekt relacionality. Odmítá chápání pojmů vlastního a cizího jakožto binárních opozic a namísto toho navrhuje rozumět jim jako dvěma pólům jedné skutečnosti, které se ovlivňují, prolínají a navzájem na sebe odkazují. Koncepci cizího zároveň usouvztažňuje s pojmem alterity. Ten definuje jako pojem, který „označuje nejabstraktnější a současně filozofickou formu cizosti” (ibid.) a který „zahrnuje všechny formy toho, co je vně subjektu“ (ibid.). Tento komplexnější, vůči „cizímu“ nadřazený pojem, pak autorovi umožňuje chápat cizí zejména ve třech podobách — hovoří zde o exteritorialitě (cizí jakožto zahraniční, spjaté zejména s prostorem), jinakosti (cizí jakožto podvojné, spjaté s pojmem druhý) a cizosti (cizí jakožto neznámé). V následujících kapitolách pak sleduje, jakým způsobem vybraní autoři tyto formy tematizují.
Výklad konkrétních koncepcí Müller-Funk zahajuje pojednáním o Hegelově dialektice pána a raba a její kojèvovské reinterpretaci, přičemž vyzdvihuje její důležitost pro následnou francouzskou diskuzi o alteritě. Následující, třetí kapitolu věnuje Sigmundu Freudovi a uchopení cizího v psychoanalytickém diskurzu. Zde klade důraz zejména na podobnosti s recepcí cizího v okruhu literárních romantiků, do freudovské linie zařazuje i pojetí, které rozvíjí Julia Kristeva. Ve čtvrté a páté kapitole přechází autor na pole fenomenologie a tematizuje zejména texty Emmanuela Levinase a Bernharda Waldenfelse. Šestá kapitola je věnována sociálněvědním přístupům a představuje chápání cizosti jakožto sociálně konstruovaného fenoménu. V sedmé kapitole se vrací k psychoanalytickému pojetí, tentokrát prostřednictvím Jacquese Lacana a jeho teorie stadia zrcadla. Linii konstrukce obrazu a její souvislosti s tématem alterity dále rozvíjí v osmé kapitole věnované imagologii, skrze kterou se následně dostává k tématům orientalismu (Edward Said) a kolonialismu (Homi K. Bhabha). Devátá kapitola je pak příspěvkem k tématu feminismu, kdy autor analyzuje zejména texty tzv. diferenčního feminismu (Luce Irigaray) a staví je do kontrastu k přístupu např. Judith Butlerové. Desátá kapitola představuje jistou změnu perspektivy — autor zde předestírá marxistický diskurz odcizení, teorie, které na něj navazují a dále tematizuje i odezvy v kritické teorii (Benjamin, Adorno). Předmětem jedenácté kapitoly je pak téma literární fantastiky v podání Tzvetana Todorova, teoretické vhledy pak uzavírají pojednání z oblasti literární a kulturní vědy (George Steiner a Boris Buden) navazující na Benjaminovu teorii překladu.
Vzhledem k množství a rozmanitosti pojednaných teorií by si celý text zasloužil usouvztažňující závěr, který by zároveň mohl figurovat jako korektiv tezí představených v úvodu. Ten ovšem v knize chybí a jeho místo formálně supluje závěrečný rozhovor s autorem. Müller-Funk v něm téma cizího přenáší na tematické pole, které se ke slovu v průběhu výkladu dostávalo jen minimálně: téma cizího je zde zasazeno do současných politických kontextů. Takový krok je zajisté pochopitelný, nakolik je téma cizího v oblasti politiky signifikantním pojmem. Kromě „nedefinovatelnosti“ a „relacionality“ tak před čtenářem vyvstává další možný velký motiv, vzhledem k němuž autor předchozí výklad vedl. Způsob jeho odhalení ale považujeme za poněkud nešťastný. Konfrontace cizího se sférou politična by zajisté mohla přinášet produktivní způsoby rozvíjení samotného hlavního argumentu knihy. Namísto toho je ale v rozhovoru věnován prostor tomu, „co by autor politicky podpořil nebo nepodpořil“, případně zde nechybí jeho vyjádření k často skloňovanému tématu politické korektnosti. V průběhu čtení série výkladů přitom získáváme dojem, že problematika cizího může nabízet možnost k tomuto tématu přistoupit z neotřelé perspektivy. Je potom s podivem, že autorova diagnostika současných diskuzí vrcholí v prohlášeních typu „Umění se zde spojuje s určitým minoritním diskurzem, podle něhož jsou minority automaticky oběťmi. […] Myslím, že existuje jen jedna literatura […]“ (s. 317). Müller-Funk vykresluje politickou korektnost jako jednovrstevnatý diskurz, a to velmi sebejistou rétorikou. Na druhou stranu — a s přihlédnutím k tomu, že se jedná o rozhovor — je na tomto přístupu nutno vyzdvihnout skutečnost, že autor otevřeně deklaruje konkrétní stanovisko a nemíní se zamotávat do spirály zcizování a neustálého relativizování.
Stále ale platí, že místo našlapování okolo třaskavých témat by knihu lépe uzavřela zpětná reflexe jejího základního argumentu. Aspekt relacionality, na kterém autor svou sérii výkladů zakládá, totiž z našeho pohledu nastoluje otázku, která je v knize tematizovaná pouze okrajově. V aspektu relacionality totiž můžeme číst dva momenty: jak sám autor zdůrazňuje, cizí můžeme chápat jako prvek, který je vždy jistým způsobem součástí vlastního a známého. Z tohoto vztahu obou prvků pak v případě cizího vyvstává jeho velmi specifická povaha: cizí figuruje jakožto element, který problematizuje a nabourává nejen dichotomii vnitřku a vnějšku, ale také jakoukoli kategorizaci obecně. Můžeme tak uvažovat o jeho konfliktní povaze ve vztahu k jazykovým strukturám. K ní se ovšem autor ve svých výkladech téměř nedostává. Zdůrazněním onoho prvního aspektu relacionality, tedy vzájemné provázanosti vlastního a cizího, tak autor poněkud rezignuje na související chápání cizího jakožto neredukovatelného, jakožto problematického ve vztahu k diskurzivním uchopením. Müller-Funk tento rozměr naznačuje, když píše o oné „nesnadné definovatelnosti“ cizího. Je ovšem určitým nedostatkem, že autor zůstává u takto vágní fráze, která neredukovatelnost a neuchopitelnost spíše zamlžuje, než že by z ní činila seriózní téma. Pro mnohé autory, kteří jsou v knize představeni, to bezesporu zásadní téma je. Je tedy škoda, že se Müller-Funk už v průběhu výkladu nepokouší detailněji vyložit, v jakých termínech vybraní autoři komplexní vztah cizího a jazyka/diskurzu pojednávají. Vyzdvižení neredukovatelnosti cizího na jazyk by totiž mohlo vytvořit základ, z něhož lze ke vztahu cizího a politiky přistoupit z odlišné a možná podnětnější perspektivy.
Za určitý limit knihy můžeme považovat i výběr a rozsah textů a témat, která autor traktuje. Pro výběr textů k analýze používá autor v odkazu na Michela Foucaulta kritérium toho, nakolik se daný text dá považovat za zakládající pro určitý diskurz, v tomto případě diskurz figury cizího. Autorovým záměrem je tedy vybrat k analýze texty „vlivné“ a „klasické“. Jak jsme již zmínili v úvodu, autor se zároveň pokouší demonstrovat rozmanitost přístupů, které je k tematice možné zaujmout. Tato snaha v kombinaci s upřením pozornosti na kanonické texty ovšem v důsledku vede k zásadnímu problému koncepce celé knihy: výběr autorů, a tedy i přístupů, o kterých bude pojednáno, je sice zdařilý, což ovšem v některých případech neplatí pro výběr samotných textů. Následkem toho se ne vždy daří podniknout komplexnější vhled do myšlení daného autora. Jako zástupný příklad uveďme třeba kapitolu věnovanou Freudovi. Ten jakožto zakladatel psychoanalýzy přinesl do filozofického uvažování bezesporu inovativní pojetí cizího, které vyvstává zejména skrze specifické chápání pojmu nevědomí. Müller-Funk ovšem tematizaci tohoto ústředního bodu vynechává (je to snad proto, že už o něm bylo napsáno mnoho?) a přistupuje rovnou ke komentování Freudova čtení povídky E. T. A. Hoffmanna „Pískoun“ v textu „Něco tísnivého“. Není sice pochyb, že se v tomto případě jedná o text zásadní a jistý typ vhledu do Freudova myšlení je skrze něj čtenáři možné zprostředkovat. Pokud však má být kniha úvodem do problematiky, jak sám autor deklaruje, a ne jen sérií náhledů do tvorby jednotlivých teoretiků, nabízí se otázka, zda by nebylo přínosnější věnovat detailnější pozornost textům, v nichž se Freud vypořádává s oním klíčovým pojmem nevědomí (dostalo by se tak i na výše vzpomínanou tematizaci střetu cizího s jazykem), nebo vůbec repertoár textů v knize analyzovaných rozšířit. Jako čtenáři máme co do činění s představením velkého množství přístupů a autorů, přičemž okruh textů, skrze které nás autor s přístupy seznamuje, je velmi úzce vymezený a některé interpretace se tím pádem jeví být reduktivní. Knize by tím pádem prospělo, kdyby její autor kritérium „zakladatelství“ aplikoval místo konkrétních textů na samotné autory a zredukoval tak množství pojednávaných přístupů ve prospěch rozšíření okruhu reprezentativních textů. I přes tento nedostatek však kniha roli úvodu do problematiky částečně plní — ačkoli ji mechanismus výběru textů a autorů značně vzdaluje od toho, aby se stala komplexní studií, zůstává Teorie cizího stále inspirativní knihou a může směle hrát roli zprostředkovatele prvního kontaktu s tématem alterity a vybídnout české čtenáře k dalšímu studiu dané problematiky.
Wolfgang Müller-Funk: Teorie cizího: Koncepty alterity. Přeložil Jan Budňák. Brno, Host 2021. 352 strany.
Vychází v České literatuře 2/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
