V době vzniku samostatné Československé republiky byl cukrovarnický průmysl velmi významným odvětvím. Vždyť celková produkce tehdejších 155 cukrovarů představovala jen těžko uvěřitelných milion tři sta tisíc tun cukru ročně. Není tedy divu, že cukrovarníci chtěli posílit i svoji dosud roztříštěnou vědeckovýzkumnou základnu. A tak roku 1919 získali pozemek v ulici Na Zátorce v dnešních Holešovicích a pustili se do stavby. Jenže záhy se ukázalo, že regulační řízení mělo vady a stavba musí vyrůst jinde. Za nízkou cenu se nabídl nový pozemek právě na Ořechovce. Co bylo možné převézt, bylo předisponováno na nové staveniště, ostatní dali cukrovarníci k dispozici Sokolu.
Na pozemku o rozloze přes 7000 m2 vznikly čtyři domy (dnešní A–D) zaujímající pětinu této plochy, největší o půdorysném rozměru 41 x 41 metrů s desítkami laboratoří.
Svažitý terén Ořechovky měl svá úskalí, především spodní vodu. Tu se podařilo odvést do studny pod vznikající budovu. Navíc se uplatnily racionální postupy stavby – například svah byl vyřešen tak, že co bylo dole odkopáno, jen se vyvezlo nahoru a tím vznikl dodnes patrný dolní a horní stupeň. Díky tomu byla již na počátku roku 1922 hrubá stavba ústavu dokončena (proto je tento letopočet na budově A), následovalo vnitřní a výzkumné vybavení a právě 22. září 1923 slavnostní zahájení provozu. Taková rychlost stavby je opět dnes jen těžko představitelná. A cena? Celkem 15 milionů korun, z toho dvě třetiny připadly na pozemek a stavbu, zbývající třetina na vnitřní vybavení.
Firmou, která dokázala všechny požadavky cukrovarníků splnit byla firma stavitele Josefa Záruby-Pfeffermanna. Právě v té byl na stáži Antonín Mendl, student a později asistent architekta Josefa Fanty. A byl to on, kdo je skutečným autorem plánů budov, byť jsou orazítkovány a podepsány jen firemní šéfem. A co tu vlastně vzniklo? Na pozemku o rozloze přes 7000 m2 čtyři domy (dnešní A–D) zaujímající pětinu této plochy. Největší o půdorysném rozměru 41 × 41 metrů s desítkami laboratoří, výzkumnými a skladovacími prostory, knihovním a konferenčním sálem, fotoateliérem i temnou komorou, a dokonce i skleníkem pro zkoumání fytopatologických jevů. Dále vila s bytem ředitele ústavu (dnešní B) spojená s výzkumnými pracovišti krytou chodbou v úrovni prvního patra. Vzniklo bydlení pro výzkumné pracovníky, čtyři byty pro ženaté a dva pro svobodné i menší obydlí pro zřízence a pomocné pracovníky, v dnešní budově C. Nakonec na dolním dvoře přibyly dvě garáže s příslušnými sklady, dílnou i bydlením pro řidiče (dnes D).
V areálu byla vila s bytem ředitele ústavu (dnešní B), vzniklo bydlení pro výzkumné pracovníky i pomocné pracovníky,.
To vše zasazeno do zahrad navržených Josefem Kumpánem – dvou rekreačních před obytnými budovami a produkčními s řepnými políčky v místě dnešních kurtů a ve svahu v prostoru nynějšího F, doplněné o vnější produkční skleník a sklad řepy tam, kde dnes je pergola s vistáriemi a tzv. bunkr.
V budově byly čtyři byty pro ženaté a dva pro svobodné .
Výzkumný ústav byl v úspěšném provozu po 27 let. Až po druhé světové válce byla ředitelská vila předána roku 1946 jinému – potravinářskému – výzkumáku, a nakonec se v roce 1951 cukrovarníci odstěhovali úplně a veškeré prostory připadly strategicky významnějšímu fyzikálnímu ústavu.
Z nového určení vyplynuly i postupné proměny areálu. Například budova A byla pozměněna v nejvyšších patrech úpravami podkroví a odstraněním skleníku, který byl mezi lety 1961 a 1962 nahrazen dvoupatrovou přístavbou. Ve stejné době přibyly i ryze technicistní stavby budovy E a „Domečku“ a konečně i dílenské provozy v dnešním F. Jeho stavba zkrátila garáže a přimknula se těsně k budově D. Odbouráním poslední části venkovního skleníku v roce 1998 a výstavbou vrátnice (do dnešní podoby upravené roku 2007) byl stavební vývoj areálu uzavřen.