archiv publikací

Polemická korespondence mezi německým polyhistorem G. W. Leibnizem a anglickým teologem, fyzikem a Newtonovým žákem S. Clarkem, která se rozvinula ve druhém desetiletí 18. století, patří k vůbec nejznámějším a nejvlivnějším korespondenčním výměnám v dějinách evropského myšlení. Korespondence sestává z pěti Leibnizových francouzsky psaných dopisů a právě tolika Clarkových anglicky psaných odpovědí. Jejím ústředním tématem jsou jednak základy Newtonova převratného matematicko-fyzikálního výkladu skutečnosti, jednak důsledky, které takový výklad má na polích matematiky, teorie poznání, teologie a přírodní filosofie. Vliv pozic obou korespondentů sahá až k formulaci Einsteinovy obecné teorie relativity. Její české vydání tak poskytne vítaný a potřebný materiál mj. i teoretikům a historikům přírodní vědy.

Kniha Osoby představuje poslední, třetí díl pomyslné trilogie, spolu s první knihou Účelnost jako filosofický problém a druhou Štěstí a vůle k dobru; obě knihy již dříve vyšly v českém překladu. V první se Spaemann věnoval dějinám a obhajobě teleologického pohledu na přírodu a člověka, ve druhé pak zejména etice, s cílem překonat dichotomii mezi eudaimonismem a deontologismem.  Ve třetí knize, jejíž český překlad právě držíte v rukou, prohlubuje svou ontologii i etiku a přichází s propracovanou antropologií. Její jádro tvoří pozoruhodné promýšlení souvislostí mezi personalitou a přirozeností. V této knize o antropologii, avšak nikoli jen o ní, můžeme detailně sledovat Spaemannův  specifický neoaristotelský přístup kontinentálního typu, v kontrastu k anglosaské lockeovské a humeovské tradici. Spaemann se zároveň snaží překonat tradici kartesiánského dualismu, a tak hledá cestu mezi Scyllou naturalistického monismu a Charybdou spiritualistického dualismu. Výsledkem je jeho teorie osob – nikoli teorie osoby v singuláru. Osoby mohou totiž existovat jen v plurálu. Přesto se Spaemann odmítl přihlásit k personalismu. Osoby však v jeho pojetí nejlépe charakterizuje schopnost učinit nebo přijmout slib a schopnost odpouštět.

Alexander Matoušek (* 1963)

pracuje v Archivu Jana Patočky, jenž je součástí Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. Věnuje se filosofii, vědě o náboženství a historii umění.

Kniha se zabývá smyslem a dějinami obrazové tradice, tak jak ji uchovává a rozvíjí umění, jehož prostřednictvím ji dokážeme rozpoznávat a přijímat za svou. Zamýšlí se nad smyslem dějepisné a uměnovědné práce.

Básník a esejista Ivan Diviš a básník, literární vědec-germanista, filosof, esejista a překladatel Rio Preisner se přáteli stali v exilu v letech 1969–1989. Diviš žil v Německu, Preisner ve Spojených státech. Jejich vztah byl vřelý a vzájemně obdivný. Diviš ctil Preisnerovu vzdělanost a odbornou erudici, Preisner obdivoval Divišovu básnickou eruptivnost. Oba dva byli k sobě puzeni, ač jejich myšlenky byly často protikladné. Polemizovali spolu, přeli se. Rozhodli se psát si dlouhé dopisy, o nichž věděli, že nemají charakter jen osobní, ale že je píší jako dílo literární. Nejen pro danou chvíli, ale „pro věčnost“. Po roce 1989 oba dva usilovali o knižní vydání této své korespondence. Vznikl svazek mimořádného rozsahu a literární ceny. Zatímco Divišovy dopisy nesou všechny rysy básnického bouřliváctví, Preisnerovy listy jsou plnohodnotnou esejistikou, pojednávající témata historická, teologická, literární, filosofická a politologická. Knihu edičně připravil editor Jan Rubeš. Vychází doplněna jeho předmluvou a rozsáhlým jmenným rejstříkem.

Friedrich Schiller byl nejmladším z tzv. výmarských klasiků a jedním z posledních velkých představitelů německého osvícenství. Jeho tvorba, přervaná předčasnou smrtí a vyvzdorovaná na těžkých životních podmínkách, sahá od medicíny přes historiografii či estetiku až po poezii, jejím svorníkem a fundamentem je však filosofické myšlení. Schiller nejen jako autor teoretických spisů, nýbrž zejména jako dramatický básník hlásal osvícenské ideály a rozvíjel jejich systematické ukotvení v dialogu se starším racionalismem i rodícím se idealismem a romantismem. Předložená kniha, navazující na autorovy práce o Herderovi a Goethovi, se snaží o syntézu Schillerova myšlení napříč všemi oblastmi jeho tvorby a o zacelení citelné mezery v českém poznání moderní německé kultury, v níž se snaží ukázat právě spojnice mezi filosofií, literaturou a společenským vývojem.

This book presents T. G. Masaryk’s efforts to shape the identity of a small nation in late the 19th and early 20th century. It features contributions from leading Czech scholars who analyse Masaryk’s efforts 120 years later. Masaryk is considered the most important figure in modern Czech history. Drawing on the ideas of his ideological predecessors and humanists, he wanted to integrate the Czech nation into the family of advanced world nations in line with international intellectual trends. Masaryk was the first in world history to fulfil the Platonic ideal of a philosopher who founded a state.

Le devenir-autre de l’existence est une étude phénoménologique à la fois systématique et historique. En prenant pour fil conducteur un problème systématique, celui de l’événementialité de l’apparaître et de la subjectivité, elle confronte cinq représentants majeurs de la phénoménologie contemporaine française : Henri Maldiney, Claude Romano, Jean-Luc Marion, Renaud Barbaras et Marc Richir. L’étude entre dans la phénoménologie avec Edmund Husserl avant de présenter plusieurs concepts-clés forgés par les deux générations de philosophes post-husserliens qui jalonnent la voie menant à la phénoménologie contemporaine (Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre, Erwin Straus, Maurice Merleau-Ponty, Jan Pato ka, Emmanuel Lévinas). Puis elle se focalise sur la phénoménologie de l’événement de Maldiney et de Romano qui envisagent l’existant et le monde dans leur coappartenance : l’événement est considéré avant tout comme co-naissance du sujet et du monde. Or, puisque l’existence qui devient-autre est nécessairement une existence finie radicalement séparée de la transcendance métaphysique du monde, on est conduit à intégrer à la discussion trois autres philosophes : d’abord Marion dont l’adonné est conçu comme limite de la donation, puis Barbaras et Richir qui thématisent les couches les plus archaïques de la subjectivité au sein d’une métaphysique.

Proceedings of the Sixteenth International Congress in Prague.

This volume contains papers based on invited lectures from the 16th International
Congress of Logic, Methodology and Philosophy of Science and Technology,
descriptions of congress symposia, and other materials relating to the congress
and CLMPST.

Texty shromážděné v této knize představují autorčinu filosofickou práci, která čerpá inspiraci z fenomenologické filosofie (hlavně Patočky, Lévinase a Barbarase) a Platónových dialogů. Dotýkají se klíčových otázek filosofie matematiky, zejména její fundace, ve světle fenomenologických zkoumání existence, vnímání a rozumění. Kniha tak nabízí originální promýšlení oblastí, kde se matematika s filosofií setkávají či překrývají, s důrazem na témata tělesnosti myšlení, zkušenosti transcendence, tvaru a tváře, svobody, odpovědnosti a důvěry.

MARIE VĚTROVCOVÁ (1977–2019) matematička a filosofka, blízká spolupracovnice prof. Petra Vopěnky, která vyučovala historii a filosofii matematiky a fyziky na Západočeské univerzitě v Plzni a badatelsky působila též v Centru pro teoretická studia, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR.