Jak si stojí současné spisovatelky

Odborné literatury zabývající se tvorbou a postavením současných spisovatelů nemáme k dispozici mnoho: už z povahy samotného období je zřejmé, že současná literatura bude tématem spíše žánrů publicistických, recenzí, anotací, úvah, esejistických přehledů apod. Tyto texty bývají publikovány převážně v literárních časopisech či v kulturních rubrikách deníků a dalších periodik, snadno je lze nalézt na internetu. Výjimku tvoří svazky tzv. Souřadnic (V souřadnicích volnosti [Academia 2008]; V souřadnicích mnohosti [Academia 2014]), publikace, která přináší soubor interpretací nejvýraznějších děl uplynulého desetiletí (kniha vychází jen pár let po konci sledované dekády) a studie o vývoji v současné próze, poezii, dramatu a v oblasti literárního života.

Literárněvědné texty týkající se současné literatury častěji vycházejí také v odborném periodiku Bohemica Olomucensia, které vydává 2× ročně Katedra bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, a z olomouckého pracoviště pochází i kniha Panorama polistopadové české literatury 2 (Lubomír Machala et al., Knižní klub 2015). Stejná katedra se zasloužila také o vydání útlé publikace nazvané Debutující prozaičky. Příslib české literatury? věnované současné próze a vybraným dílům starým v době publikování knihy (2021) dva až tři roky. Autorkou knihy je mladá badatelka z olomoucké filozofické fakulty Tereza Roháčová (nar. 1995) a kniha představuje upravenou verzi její diplomové práce obhájené v roce 2020.

Samotná práce sestává z několika částí zaměřujících se na určitý aspekt současné literatury. První polovinu knihy zaujímá obecnější charakteristika současné prózy, konkrétně pak podoba té její části, kterou píší ženy. Roháčová postupuje chronologicky a popisuje nejprve první polistopadovou dekádu, kde si všímá zejména silné vlny aktivního, až agresivního feminismu (Hauserová, Biedermannová) a autorek, jako jsou Tereza Boučková, Daniela Hodrová či Iva Pekárková. Tvorbu nového tisíciletí pak dělí na malé příběhy na pozadí velkých dějin (Androniková, Legátová, Denemarková, Tučková, Mornštajnová apod.), na tvorbu generace tzv. útěkářů (Hůlová, Pilátová, Kaprálová ad.) a na prózy soukromých dramat tematizující každodennost (Soukupová, Šrámková, Dvořáková, Myšková, Lehečková).

Poté přichází kapitola nejproblémovější, nazvaná „Reflexe postavení spisovatelek v současné české literatuře“. Její první část je věnována kontroverznímu článku Jiřího Peňáse „Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha“, který vyšel v Lidových novinách v roce 2012 a vyvolal dlouhou řadu převážně nesouhlasných reakcí: Peňás v něm — byť se zřetelnou nadsázkou — charakterizoval psaní ženských spisovatelek jako iracionální, sebestředné, emotivní, vyvázané z literární tradice, s absencí cíle, znalosti řemesla i humoru. Analýza tohoto článku i textů na něj navazujících, stejně jako připomínka textů další olomoucké badatelky Petry Kožušníkové a jiných literárních kritiků, Roháčové slouží k definici a vymezení ženské problematiky. V další části nazvané „»Ženská« versus »mužská«“ literatura se autorka snaží postihnout její specifické rysy — ovšem v zásadě dospívá zejména ke konstatování, že dělení na ženskou a mužskou literaturu je tradiční, ustálené již od formování českého písemnictví v 19. století. Přiklání se k názoru Petry Kožušníkové, že literatura psaná ženami je stále podceňovaná, neboť není zdaleka tolik zastoupená v literárních oceněních (zejména v Magnesii Liteře) a v zásadních příručkách (tedy v již zmiňovaných tzv. Souřadnicích), jak by to odpovídalo procentuálnímu zastoupení spisovatelek na českém knižním trhu. Z celku ženské literatury vyděluje tvorbu tzv. hostovské školy, tedy autorek publikujících v nakladatelství Host, jejichž tvorba je založena na čtenářsky vstřícném, dějově atraktivním příběhu, na silných ženských postavách a tématu partnerských a rodinných trápení a odhalování (dávných) traumat (Petra Dvořáková, Petra Soukupová, Kateřina Tučková, Bianca Bellová, Alena Mornštajnová, Dita Táborská ad.).

Druhá polovina knihy se podrobněji věnuje vybraným debutům ženských autorek, které v letech 2018 a 2019 upoutaly pozornost odborné poroty v literárních cenách Magnesia Litera a Cena Jiřího Ortena. Konkrétně si Roháčová vybrala povídkový soubor Do vnitrozemí (2017) Vladimíry Valové a romány Lapači prachu (2017) Lucie Faulerové, Probudím se na Šibuji (2018) Anny Cimy, Teorie podivnosti (2018) Pavly Horákové a Ve skříni (2018) Terezy Semotamové. V této části se kniha více blíží diplomové práci, z níž vzešla: sestává z několikastránkových interpretací jednotlivých děl, v nichž jsou interpretační závěry často představeny citátem literárněkritické autority a souhrnem literárněkritického přijetí, případně jeho krátkým okomentováním. V závěrečných pasážích pak autorka toto přijetí sama hodnotí, potvrzuje či vyvrací: „Ačkoli některé kritické ohlasy byly poněkud nadsazené, pozornost věnovaná autorčině debutu byla dle mého názoru zcela na místě“ (s. 73), „Teorie podivnosti z proudu současné české prózy sice mnohými zmíněnými prvky vybočuje, adorace porotou Magnesie Litery mi ale připadá poněkud neadekvátní“ (s. 83).

Následuje již jen sedmistránkový závěr, v němž autorka deklaruje důvod svého zájmu o toto téma, který podnítila esej Jiřího Peňáse a na jehož základě tvrdí, že „literatura spisovatelek a spisovatelů v českém prostředí stále není nahlížena prizmatem neměnných kritérií a hlavním hodnotícím měřítkem často zůstává rodové hledisko, od něhož bychom se při vynášení kritických soudů měli distancovat“ (s. 91). Zdůrazňuje svůj postoj k tzv. hostovské škole (či obecně „mainstreamové“ tvorbě), k níž „musíme přistupovat kriticky“ (s. 92) a která je vyzdvihována na úkor kvalitních textů. Interpretované knihy znovu krátce představí a zhodnotí: „Román je příliš tezovitý, eklektický, jazykově neinvenční a celkově předkládá příběh sestavený z klišé“; „zcela bez diskusí si tak pozornost literární poroty zasloužil“, „dle mého názoru ji lze považovat za jednu z nejtalentovanějších mladých českých spisovatelek“, „Nejproblematičtěji se mi jeví nadmíru pozitivní literárněkritické přijetí románu Teorie podivnosti“ apod. (s. 92, 93–94).

V úvodu své knihy Roháčová předestírá, že cílem je „upozornit na specifika sledovaných próz“, a následně se pokusit „odpovědět na otázky, do jaké míry korespondují s tematickými tendencemi v posledních letech stále produktivnější »ženské« linie české prózy, či z nich naopak vybočují, a zdali jejich tvorba může být příslibem do budoucnosti“ (s. 8). Z tohoto hlediska splnila své zadání: každá z interpretovaných knih (Do vnitrozemí, Probudím se na Šibuji, Ve skříni, Teorie podivnosti, Lapači prachu) opravdu dostala prostor, byla zařazena do proudu próz zabývajících se každodenností a mezilidskými vztahy a všechny analyzované prózy jsou zajisté příslibem do budoucnosti. V závěru pak Roháčová tvrdí, že se nejmladší generaci (přičemž se zde automaticky myslí na autorky-ženy) podařilo vedle dominujícího mainstreamového proudu vydat knihy, jež upoutají „stylistickou, jazykovou či kompoziční originalitou či inovací“ (s. 97). Práce se však nepokouší šířeji vymezit tzv. ženskou literaturu, tedy termín, který zahrnuje mnohé a jehož význam je značně rozmlžen: Míní se jím literatura psaná ženami? Pro ženy? Psaná specifickým stylem? Literatura žánrově specifická? Roháčová sice letmo zmíní feministickou literární teorii a riziko hodnotícího aspektu, který bývá v používání termínu feminismus obsažen, ovšem nijak tuto linii uvažování nerozvádí, neproblematizuje a kromě zmíněné provokativní (a dnes již víceméně neaktuální) Peňásovy eseje a názorů Petry Kožušníkové (která opakovaně považuje ženskou literaturu jako celek za špatně hodnocenou a neprávem podceňovanou) nedokládá výraznějšími hlasy ať už z české, nebo světové kulturní a literární oblasti, jakými způsoby lze tento typ literatury nahlížet, zkoumat, promýšlet.

Vydání publikace věnující se současným spisovatelům, respektive spisovatelkám mladší generace je jistě záslužným činem a kniha si určitě najde své místo ve školské praxi. Doufejme však, že se Roháčová v budoucnu bude této problematice věnovat komplexněji a s větším přesahem k obecnějším otázkám, úvahám a závěrům, které by pomohly uchopit problematiku ženských autorek a jejich tvorby s větší pestrostí i hloubkou.

Tereza Roháčová: Debutující prozaičky. Příslib české literatury? Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta (edice Litera libera) 2021. 114 stran.

Vychází v České literatuře 3/2023.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek