Středověké Čechy na svém území zaznamenaly dvě epizody slovanské liturgie a hlaholského písemnictví: první v době přemyslovské, v 10. a 11. století, a druhou v době lucemburské, ve druhé polovině 14. a na počátku 15. století. Kniha Václava Čermáka Hlaholské písemnictví v Čechách doby lucemburské pojednává o druhé epizodě.
Podrobnosti vzniku prvních slovanských abeced, hlaholice a cyrilice, spolu s překlady slovanské liturgie do jazyka, který dnes označujeme jako staroslověnštinu, jsou zahaleny nedostatkem spolehlivých důkazů a historických pramenů, a proto lví podíl práce připadá filologům a lingvistům. Především v případě první epizody staroslovanského písemnictví v Čechách odpověď na mnohé otázky záleží na oboru: literární vědci, jazykovědci a historici se často v různých aspektech neshodují. Většina odborníků však souhlasí s tím, že hlaholská písmena byla vynalezena řeckým učencem Konstantinem (později známým jako sv. Cyril) v šedesátých letech 9. století pro liturgické potřeby slovansky mluvících křesťanů Velké Moravy. S pomocí skupiny učedníků Konstantin a jeho bratr Metoděj přeložili a sepsali svatou liturgii a další zásadní křesťanské texty ve staroslověnštině — což se v historické vědě často označuje jako „moravská misie“. Analýze dochovaných důkazů bylo věnováno obrovské množství děl, ale naše chápání toho, co se stalo během této mise a jaké měla následky, je stále založeno převážně na předpokladech. Ještě méně se ví o tom, co se stalo poté, kdy byla „moravská misie“ přerušena politickým a církevním soupeřením, které způsobilo vyhnání slovanského duchovenstva ze země. Nevíme přesně, kdy a jak se hlaholské písemnictví rozšířilo k dalším slovansky mluvícím křesťanům. Dochované prameny naznačují, že vyhnaní žáci Cyrila a Metoděje se brzy znovu objevili v Bulharsku, Makedonii, Chorvatsku a Čechách, kde založili nová centra slovanské literární kultury.
O rozsahu rozšíření slovanského (hlaholského) písemnictví v Čechách odborníci stále vedou debatu. Známe pouze jediné doložené centrum slovanské liturgie — sázavský benediktinský klášter, založený sv. Prokopem (970 nebo 980–1053), který několik desetiletí fungoval ve slovanštině. Nicméně jeho přesná role a vliv jsou předmětem diskuze. Několik desítek pramenů však umožňuje odborníkům vyslovovat hypotézy o církevněslovanské kultuře v raných přemyslovských Čechách až do konce 11. století, kdy byla církevní slovanština definitivně nahrazena latinou.
Hlaholice se do Čech vrací díky Karlu IV. Tentokrát církevněslovanské klášterní centrum v Čechách inicioval sám král: v roce 1347 založil Karel IV. v Praze klášter pro skupinu benediktinských mnichů z Dalmácie, kteří pro římský slovanský obřad používali chorvatskou variantu církevní slovanštiny psanou upravenou hranatou hlaholicí. Klášter byl zasvěcen biblickému překladateli sv. Jeronýmovi, protože se tehdy věřilo, že hlaholská písmena a obřad pocházejí od něj, a tato skutečnost sloužila jako svědectví starobylosti slovanského, a tedy i českého křesťanství. Proto byl klášter v dobových pramenech označován jako Slovanský klášter sv. Jeronýma, lidově Na Slovanech, a moderní název Emauzy dostal až později. Chorvatští benediktini si s sebou do Prahy přinesli svůj obřad a chorvatské církevněslovanské knihy a více než sedmdesát let sloužili mše ve slovanském jazyce a účastnili se mnoha dalších důležitých politických rituálů, které pro klášter určil Karel IV. Privilegium chorvatské slovanštiny jako liturgického jazyka se brzy přeneslo i na češtinu, a v klášterním hlaholském skriptoriu vznikaly jak české překlady z latiny, tak i originální skladby v češtině, psané hranatou hlaholicí. Mezi dochované hlaholské rukopisy patří český překlad díla Historia scholastica Petra Comestora, česká rozšířená verze Zlaté legendy, známá jako Český Pasionál, a jeden z nejstarších dochovaných opisů české Bible (1416). Václav Čermák ve své knize poprvé shromažďuje, syntetizuje a dodává množství důležitých poznámek ke všemu, co je známo o lingvistické a literární historii české hlaholské tradice. Po Ludmile Pacnerové, která většinu své kariéry věnovala studiu a vydávání textů psaných českou hlaholicí, je Václav Čermák vedoucím badatelem českého hlaholského dědictví. Vydal celou řadu článků a připravil několik vydání hlaholských fragmentů a recenzovaná kniha je výsledkem jeho mnohaleté práce.
Knihu otevírá poděkování, bibliografie, seznam zkratek a úvod, ve kterém autor stručně nastiňuje dějiny studia českého hlaholského písemnictví a vysvětluje vlastní motivaci k napsání knihy. Jádro knihy je rozděleno do dvou částí. První část je věnována dějinám hlaholice v Chorvatsku a Čechách a zejména literární činnosti kláštera Na Slovanech. Názvy kapitol dávají dobrou představu o obsahu, proto je zde uvádím v plném rozsahu:
Hlavní zaměření studie je tradičně filologické — autor věnuje pouze obecnou pozornost ideovým a politickým okolnostem vzniku Slovanského kláštera a rovněž i blízkému propojení jeho literární tvorby s politickými, náboženskými, uměleckými a rituálními aspekty poslání kláštera. Zájemci o tyto souvislosti však najdou informaci o tématech, která nejsou zahrnuta do autorovy analýzy, v rozsáhlé bibliografii. K vyjmenovaným titulům lze dodat ještě díla historičky umění Zoe Opačićové o roli Slovanského kláštera v městských obřadech a v politické vizi Karla IV.
Druhá část obsahuje edici církevněslovanských zlomků hlaholice, souvisejících s činností kláštera Na Slovanech, a popis redakčních zásad. Mnohé fragmenty jsou publikovány poprvé a některé jsou rekonstruované pomocí chorvatských paralelních textů. Kniha je také vybavena informací o různých sbírkách hlaholských rukopisů a zlomků, přehledem všech hlaholských rukopisů ze 14. a 15. století, soupisem biblických míst, rozsáhlým rejstříkem, anglickým resumé a na konci barevným obrazovým doprovodem.
Jedná se o velmi dobře zpracovanou knihu a odborníci filologové v ní najdou nejen dosud nepublikované texty, ale i cennou syntézu dosavadních vědeckých poznatků o genezi literární tvorby v klášteře Na Slovanech a dějin hlaholského písemnictví v Čechách a Chorvatsku. Sdílím autorovu naději, že jeho kniha „prolomí […] jistou bariéru mezi filologickým a historickým výzkumem“.
Proč by tato kniha měla zajímat čtenáře časopisu Česká literatura? Odpověď na tuto otázku závisí na tom, jak chápeme pojem česká literatura. Území dnešních Čech má dlouhodobou multietnickou historii a literární činnost zde začala několik století před počátkem literatury v českém jazyce. Tradičně však české dějiny literatury popisovaly texty psané v církevní slovanštině, latině, češtině a němčině v samostatných pojmových a tematických trajektoriích, které zastírají dynamiku mnohojazyčné literární interakce, tak charakteristické pro Čechy, Moravu a Slezsko. Chápeme-li dějiny literární kultury jako dynamický systém, který se nepohybuje po přímých liniích a nemusí být nutně jednojazyčný, ale existuje, roste a proměňuje se integrací nových, někdy vnějších prvků, vyhneme se nebezpečí studia a popisu dějin literatury jako chronologického seznamu literárních děl nebo jako kánonu, vybraného podle potenciálně libovolných kritérií. Studium korpusu hlaholských pramenů, které byly přeneseny do Čech nebo se v nich objevily, vrhá další světlo na spletitou strukturu literární kultury v Čechách. Karel IV., který v ritu a knihách chorvatských mnichů viděl vrozené starobylé české tradice, chápal dynamiku literární činnosti a kultury přesně v tomto smyslu.
Materiál, který Václav Čermák předkládá ve své nové knize, ukazuje, jak byla česká literární scéna konce 14. a začátku 15. století propojena jazykovými tradicemi a jak texty překračovaly státní hranice, abecedy a jazyky. Tato kniha dává literárním vědcům nahlédnout do literární činnosti českých a chorvatských mnichů a do toho, jaké měla ohlasy, a umožnuje studium této tradice jako nedílné součásti dějin literatury v Čechách. Tato kniha bude důležitá i pro badatele zabývající se chorvatskou literaturou, která převzala řadu textů od českých hlaholášů. Přestože česká hlaholice nepřežila dobu husitskou, Čermákova kniha poukazuje na to, že stála na křižovatce zjevných literárních vztahů mezi církevní slovanštinou, latinou a češtinou. Zatímco se literární historie vzdaluje od teleologických narativů konstruovaných výhradně podle trajektorií moderních národních jazyků, studie o přednárodních mnohojazyčných obdobích budou i nadále poskytovat důležitý pohled na mechanismus literární činnosti, která často nezapadá do rámce jen jednoho jazyka.
Václav Čermák: Hlaholské písemnictví v Čechách doby lucemburské. Praha, Slovanský ústav AV ČR 2020. 336 stran.
Vychází v České literatuře 3/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
