Po druhé světové válce se v rakouské společnosti prosadila oficiální doktrína o Rakousku jakožto první Hitlerově oběti. Až v sedmdesátých a osmdesátých letech se spisovatelé začínají zabývat kritikou nacismu ve zvýšené míře a svůj občanský protest vyjadřují i kolektivně a veřejně. Výjimku představovali autoři Vídeňské skupiny a Ernst Jandl, kteří svou tvorbou reagovali na holocaust už v padesátých a šedesátých letech. Kniha se věnuje v první řadě dramatické tvorbě autorů této skupiny, Ernsta Jandla a Elfriede Jelinek, které spojuje experimentální poetika a současně téma kritiky nacismu, obecněji pak témata násilí a války, která se autoři snaží uchopit stylizací svých divadelních (v Jandlově případě též rozhlasových) textů. Rakouské experimentální divadelní texty je nutné vnímat v kontextu rakouské filozofické a literární tradice kritiky jazyka, která doposud podstatně ovlivňuje vztah rakouských spisovatelů k jazyku jako takovému.
Previous
Next
O normalizačních hadech a scholastických žebřících
DOUBRAVKA OLŠÁKOVÁ
Libora Oates-Indruchová, socioložka, která se zaměřuje na pozdní socialistickou kulturu a gender,...
Střední Evropa jako transatlantický mýtus, konstrukt, velké vyprávění — a přece relevantní
JAN MATONOHA
Z hlediska pojetí střední Evropy (dále jen SE) je centrální myšlenkou knihy Jessie Labovové skutečnost, že...
Homiletika napříč staletími
ANNA KOPOVÁ
Kázání, řeč, homilie — dnes až na výjimky zcela marginalizovaný žánr, který největšího rozmachu dosáhl v...